Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

MUSÍM DÁLE

Když už jsem začal trochu mluvit o sobě, musím dále; ne že bych přišel na chuť mluvení o sobě, ale záleží mi ještě na jedné či dvou věcech, abych byl jasný. Napsal jsem řádku knížek a každá je, jak se říká, z jiné vesnice; tahle je veselá, jiná smutná, tahle abstraktní, a ona zas ne. A protože někteří už z toho vynašli, že píšu pokaždé něco jiného, něco extra, něco nesouvislého se vším ostatním, nechci jim kazit radost; prozradím jim místo toho svou slabost daleko horší: že jak se mi zdá, píšu pořád a pořád to samé, jen kabát je trochu jiný. Opakuju se prostě. V celé své práci omílám do omrzení dvě zpola morální, zpola noetická témata. První je negativní Pilátovo: Co je to pravda? Druhé je pozitivní: Každý má pravdu. A nyní to trochu vyložím na svých knížkách.

Začalo to geneticky v mém Loupežníkovi. První dva akty patří do mé minulosti; dávají zpola za pravdu darebnému mládí. Mezi nimi a třetím aktem uplynulo mých deset let. Ve třetím aktě se svět mění. Každý má pravdu. Má ji loupežník, má ji pan profesor, má ji Lola, má ji Fanka. Však tehdy mi přítel Kodíček jaksi vytkl, že v dramatě nemají mít všichni pravdu, že dramatik musí za někým ze svých lidí stát. Nemohu si pomoci, já stojím za všemi; snad proto píši komedie místo dramat. To je mé neukojitelné dojetí ze života, že se musím zastávat všech. Stejně je tomu v mých Robotech. Tady zase mají všichni pravdu. Má ji Domin se svým nadčlověckým snem, má ji Fabry se svým technickým pokrokem, má ji Busman i Alquist, má ji Helena, mají ji Roboti. Každý si tu svou pravdu musí tragicky odnést, neboť jinak by nebyla veliká. A jako v Loupežníkovi se po konfliktu pravd žije dál – žije teskně, ale hluboce –, tak i v Robotech život přetrvá všecky ty ztroskotané pravdy; neboť kdyby nebylo důvěry v život, mohl bych se jít oběsit. Nic u mne se nekončí smrtí. Neříkám, že život (v nějakém vitalistickém smyslu) je sám řešením a účelem všeho; ale je věčným závěrem, pokračováním a usmířením všeho, a prosím vás, tuhle usmiřující stránku mi nechte.

A nyní – věřte mi prosím, že mluvím bez kliček – tato věta, že “každý má pravdu”, se může a musí říci také jinak: nikdo nemá pravdu. To neznamená, že není pravdy nebo že pravda nestojí za to. Znamená to jen možnost smířiti se s tím, že jiný nevěří v mou Pravdu, neuctívá mého Dědka a neotročí mému Všelidskému Zájmu; smířit se s tím potud, že ten jiný mi zůstává člověkem, a ne bestií, kterou mohu odstřelit nebo aspoň nenávidět. Tuto negativní formulaci jsem se pokusil naznačit v Továrně na Absolutno, a zejména společně s bratrem v Životě hmyzu, ve kterém jsme zlehčovali nejrůznější lidské hodnoty a podrývali mravní řád, víru v život a kdesi cosi. Neboť, jak řekl pan rada Vodák, není přec (...)

(......)