Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HLEDÁ SE GENERACE

[* Tento článek byl napsán dříve, než vyšel v poslední Přítomnosti článek Josefa Kodíčka O jedné generaci, jenž odpovídá předem na otázku zde kladenou. Těším se z této odpovědi i na odpovědi další.]

Sedne-li si člověk na milník a podívá se zpátky na cestu naší literatury, upoutá ho výrazná a mnohotvárná etapa, které se říká “generace let devadesátých”. Je to sice kus cesty za námi, ale je tam ještě dobře vidět; a stojí to jářku za podívanou.

Vyjme-li pak dotyčný poutník na milníku z kapsy svůj kus sýra a chleba a vybalí jej ze včerejších novin, najde v nich pravděpodobně nějakou zmínku o “nejmladší literární generaci”: že se někde něco z ní recituje, že kdosi vydal sbírku pěti lyrických básní, nebo něco podobného.

Má-li však místo chleba a sýra v kapse nejnovější přehled nejnovější české literatury, může si tam přečíst, že byla generace let devadesátých a teď, to jest od roku 1918, je nejmladší generace básnická, ale mezi obojí generací čertví cože je; je tam jakési období deseti nebo dvaceti let, ale nejspíš “nebylo na něm vzezření ani krásy”; neboť nemá jména a jaksi ani koncesovaného života; je to vývojový hiátus, chaotické mezidobí, které nejspíš nic nechtělo, nic s sebou nepřinášelo, nic nezaložilo a ničemu život nedalo; zkrátka takový zmetek. To jsme my, mužstvo z ročníků třicátých a čtyřicátých. Ztratila se nám generace.

*

Povídám, generace se nám ztratila. Když jsme začínali psát (nebo malovat nebo rýsovat domy), cítili jsme všichni – dosvědčte mi to –, že je před námi strašně významný kus práce, ze kterého přejímáme a se kterým se zase až na nůž, dente unguibusque, vyrovnáváme. Scházel nám sice duch smečky, ale přece jsme byli k sobě taženi čichem a hledali jsme v celém světě ohlas válečného křiku, který se zvedal v nás. Nacházeli jsme jej. Zaznamenávali jsme jej. Slyšeli jsme jej v životě, stejně jako v knihách básníků a filozofů, obrazech malířů a dílech stavitelů. Obracím se k jednomu každému z vás, abyste se na to rozpomněli. Byly chvíle, jež nás okřídlovaly nadšením, neboť jsme věděli, že nejsme na světě sami; že je něco na postupu, k čemu patříme; a že je to něco kulturně, morálně a duchově nového.

Pak přišla válka; a my, mužstvo z ročníků dnes třicátých a čtyřicátých, jsme byli surově rozváti; práce nám byla vyražena z ruky; naneštěstí byla to práce (...)

(......)