Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JEŠTĚ TEN HLINĚNÝ DŽBÁNEK

Tak vidíte, lidé jsou hodní; kdybych byl napsal, že hledám desetitisícovku, jistě bych jich dostal aspoň mandel od ředitelů bank; ale že jsem hledal jen hliněný džbánek, dostal jsem hliněné džbánky. Mám jich už pořádný tucet a některé jsou ještě na cestě: tři jsou z Modre a dva z Kunštátu, jeden velkolepý “vančák” z Ivančic, jeden z Rosic, jeden od Proseče, nějaký je z Ústí nad Orlicí a dva z Vyškova. Nu zaplaťpánbůh, to je džbánků! V Rosicích jich dokonce mají “ještě spoustu, malých i větších”, a kdybych prý “prišiel sa do Modre podívat, presvedčil bych sa o tom, že ich vyrábajú, ale ich skoro nikto nekupuje”. Ha, tady je jádro pudla: “Nikto ich nekupuje.” “Promluvte zpyšnělému lidu ještě více do duše,” píše mi moravský hrnčíř. “Hrnčířství ještě nevymřelo, to řemeslo, které starý Pánbu založil Adamem, ještě žije; u nás ještě pracují hrnčíři u kruhu, rukama, nohama i rozumem, a vdechnou i duši svému výrobku.” Ještě to řemeslo žije, ale už pomálu, jak ukazují Ivančice: “Ivančice, okresní město, 5000 lidí, kdysi královské město, čeští bratři, Blahoslav, pak dlouho nic než hrnčíři a last not least slavný ivančický chřest, který tu bohužel už dávno neroste. Tento džbán, který je velký tak na putýnku vody, je z posledních svého vznešeného rodu: vždyť už ani ve Vančicích je nedělají do foroty, nýbrž jen tak někdy náhodou. Ale zato je to typický ,vančák‘. Znamenitý materiál, poctivá práce, záduchem načerno zbarvený a kamínkem shora dolů počmáraný. To aby měl hladší povrch. Tak je dělali u nás odnepaměti… A což kdybyste viděl takový monumentální hrnčířský výrobek, jako je metrový kotel na slivovici: to je zrovna architektura. Pěkný, baňatý, s kulatým límečkem a ornamentovaný pravěkým způsobem… Řemeslo hrnčířské je překrásné a tvořivé, a přece musí neodvratně zajít na plechový mor. – Bývaly Ivančice hrnčířským městem. V dobách slávy i padesát mistrů točilo černé nádobí: vančáky dvouušáky, mísy, plucary, květináče, rendlíky, ceďáky, mlíčníky – tož vůbec všecko nádobí. Na pět set vozů se ho rozvezlo po trzích. A hrnčířům se tak dobře vedlo, že jich byly plné ulice. Byla v nich také pořádná stavovská pýcha a dlouho udržovali své cechovní zvyky a hausbály. Až pověstný byl rod Schildbergrů; těch bylo tolik, že ještě před válkou si chtěli sami obsadit divadlo s devatenácti úlohami. A dnes tu jsou poslední tři mistři a jeden učedník.”

“Hliněný džbánek v Rimini a Salisbury (...)

(......)