Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JAK TO TEHDY BYLO

Tážete se, jaké bylo bytové prostředí mého dětství. Nu budiž, chcete-li to vědět, tedy bylo jako tisíce jiných v měšťanském světě tehdejší doby. Co mne se týče, mým oblíbeným okolím byla ulice se všemi uličníky, co se jich mohlo sehnat, ploty okolních zahrad, kůlna, smetiště, půda a jiná místa zajímavá a velmi romantická; a místem, jehož jsem se nejvíce děsil, byl salón. Tento salón znamenal celou řadu nesnesitelných tabu: nelézt v botách na plyšové kanape; nekopat nohama; neporazit jakousi modrou vázu na stole; nerozbít zrcadlo; nehrát si s věcičkami na etažéru; neužívat vyřezávaných a drekslovaných židlí jako prérijních koní a tak dále. Salón znamenal prostě: “Karlíčku, seď tiše,” a “Karlíčku, pěkně pozdrav!” Bylo to místo důstojné a chmurné; nikdy jsem nepochopil, že tam maminčini hosté vydrží tak dlouho sedět.

Daleko důvěrnější byla takzvaná ložnice, která byla zároveň jídelnou, obývacím pokojem a vším možným. Tady bylo všechno hladké a oblé: postele oblých pelestí, kanape s polámanými péry, ale ochotně nakynuté a houpající nás při prvních výpravách za moře; skříně, jež jsme zlézali jako štíty hor, trpělivý stůl, jenž byl někdy skálou a někdy korábem, a židle z ohýbaného dřeva, na nichž bylo dobře jezditi s větrem o závod. Od té doby vím, že účelná židle není jenom židle, nýbrž také vzpínající se kůň, že skříně jsou vlastně vysoké hory a pohovky že jsou fregaty a brigy, zmítané bouřlivým mořem, kdežto postel je prostě břeh, pevný a neznámý břeh, na nějž je člověk vyvržen po všem tom zmítání. Podnes si vybírám židli spíše jako ohnivého koně než jako ohnivou architekturu a pohovku jako dobře se nesoucí loď; a kdybych si kupoval novou skříň, musela by vyhovět zvláště praktickému účelu býti poetickou horou. To patří prostě k účelnosti.

Avšak ještě milejší nám byla kuchyně s nenatřeným dubovým stolem, fošnovými stolicemi a vším tím hrubým, řinčivým, jadrným zařízením. Kuchyně už je trochu jako ulice, je to oblast tisícerých hluků a pachů, místo, kde je voda a dříví, nože, smeták a bednička s kladivem, pilkou, kleštěmi a hřebíky, kde jsou rendlíky, hrnce a jiné druhy helmic a přilbic, zbraně obranné i útočné, nástroje, nářadí a věci, jež znamenají pro slušného kluka stokrát důležitější hodnoty než všechny vázičky, potahy, skleněné žardiniéry, kameninové sošky fořtů s jeleny, vyšívaná pouzdra na kartáče a ostatní chlouby tehdejších měšťanských pokojů.

Vzpomínám-li dnes na tehdejší naše bytové zařízení a vidím-li ještě jeho zbytky, žasnu, jak málo upřímného pohodlí a domácího pohovu si dopřávala generace našich rodičů. Byla to tehdy, počínaje tak od let 1870 nebo 1880, doba největšího bytového úpadku, nebo správněji řečeno první a jediná doba hlubokého bytového úpadku, z níž jsme se nevyhojili dodnes. Snad to byl především náhlý úpadek řemesel; byl to první náraz tovární práce v bytové technice, ale náraz byl patrně strašlivý: způsobil naprostý rozvrat. Tovární výroba vrhla do světa spoustu běžného zboží: laciné (...)

(......)