Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PŘEDPOKLADY

O neobmezeném vkusu

Nejjednodušší pravidlo pro umělce je, aby dělal obrazy, jaké se mu líbí. Nemělo by se už myslet, že dejme tomu románský sochař nedělal antické sochy, protože je nedovedl; nedělal je, protože se mu nelíbily, že měl vkus pro něco jiného. Je možno, že ani Vandalové nebořili antické chrámy z vandalství, nýbrž z vkusu: že se jim jaksi nelíbily. Starý gotik měl velmi vážné důvody, proč nedělal portikus, kanelury a tak dále; nehovělo mu to; bylo mu jasno, co se mu líbí, a dělal to prostě s dokonalou a odvážnou omezeností. Snad by byl bez výčitek svědomí vytesal z Venuše miloské chrliče. Byl ovládán slohem, jako jsou živly ovládány přírodními zákony.

Devatenácté století vynalezlo něco nespoutanějšího než páru a elektřinu, totiž dějiny. Shledalo mimo jiné, že staré hromady kamení jsou slohy. Když jim počalo rozumět, začalo je také napodobit. Muselo se objevit velmi mnoho, aby se ztratilo jedno, totiž vlastní sloh.

Avšak minulé století se svým celým historickým eklektismem znalo jen tři čtyři “dobré” slohy; co bylo před nimi, po nich nebo daleko od nich, nazývalo se barbarství nebo dekadence, primitivnost nebo rozvrat. A dnes my, putujíce časem a prostorem, nalézáme formu, kde jiní viděli nemohoucnost, vidíme sloh místo barbarství a uchopujeme neznámou dokonalost, kde se mluvilo o hrubých a dětských počátcích. Šli jsme přes “primitivní” umění románské k archaické antice, odtud ke starým uměním Orientu, k divošským národům přírodním a dál až do dordogneských nebo altamirských jeskyní, kde pračlověk maloval a řezal první obrázky na světě; vzali jsme do ruky díla lidových diletantů i dětské kresbičky, a všude s úžasem a skoro s hrůzou jsme našli dokonalost umění, zákon, krásu, původnost básnivé představy, vtělené tvárně a výmluvně do nesrnrtelné formy. Byli jsme v koncích se svým vkusem, ba více než to: byli jsme bez konce se svým vkusem. Poznali jsme tolik vývoje, že jsme ztratili ješitnost pokroku v umění. Výstřednost našeho vkusu je v jeho neomezenosti. Jsme téměř šílení, ježto nejsme po žádné straně zabedněni.

Vedle Lionardovy Večeře je dejme tomu oceánská, krví pomalovaná modla něco úžasně divokého. Avšak vedle oceánské modly je také Lionardova Večeře něco úžasně divokého. Majíce smysl pro všechny krajnosti, našli jsme krajnost i tam, kde ohraničený vkus viděl zlaté středocestí. Každé umění je krajnost – krajnost řádu, formy a vzletu; jiného poučení vám neomezeny vkus nemůže dát.

Úkol moderního umění je, aby se líbilo neomezenému vkusu. Aby bylo tak divoké jako oceánsky fetiš nebo Lionardova Večeře. Aby se jim nepodobalo ničím než svou krajností. Tento požadavek je napohled příliš široký; a vskutku do pytle našeho moderního vkusu se vejdou neobyčejně různé výtvarné projevy. Je to opravdu čarovný pytel: vejdou do něho nejkrajnější protivy, ale hladký, drobný kompromisek do něho nevklouzne, i kdyby to bylo jen dirkou.

Avšak líbit se neomezenému vkusu je úkol slohový, který ukládá jisté zákony a meze. (...)

(......)