Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NEZNÁMÝ MISTR

Roku 1911 poznali jsme jej v Paříži, můj bratr a já; jmenoval se Léon Chauliac a byl tehdy už asi pětasedmdesát let stár. Co se nás týče, byli jsme velmi mladí cizinečkové, ztracení v Paříži, se kterou neměli jsme málem jiného styčného bodu než své udivené oči; nepřišli jsme dobývat Paříže jako hrdinové Balzacovi; naši jediní přátelé byli smutný sklepník ze studentského hotelu – i on je už mrtev – a dívka Renée, oděná pestře jako amazonský papoušek. Vše ostatní bylo Louvre, Luxembourgská zahrada, Kahnweiler, Vollard, Bernheim a několik jiných obchodníků s obrazy. Ano, hlavně obrazy: obrazy života na ulicích a věčné obrazy na stěnách galérií.

Tehdy nás někdo seznámil se starým mistrem; poznal ho u Bourdella, který si prý cenil svého jihofrancouzského krajana. Léon Chauliac obyčejně o sobě říkal, že je klempíř, ale ve skutečnosti byl opravdu uměleckým rytcem a malířem. Malý sokratovský stařeček s dětským kloboučkem na hlavě, s bílou bradou a nesmírně živýma očima, chudý jako svatý František a veselý jako vrabec z Luxembourgské zahrady. Rozuměli jsme sotva pětině z jeho polo jihofrancouzského, polo pařížského podřečí; nevadilo mu to v nejmenším. “Mluvte svým jazykem,” říkával nám, “rozumím všemu.” Ostatně není opravdu těžko rozumět mladým lidem. Byl entuziastou v přátelství jako tolik Francouzů. Potkávali jsme ho v noci na bulváru svatého Michala; doprovázel nás domů jako milenec, chodili jsme před domem do dvou, do tří ráno; mluvil vždy o umění a o tom, co člověk vidí. Jen jednou v crčícím dešti se vytasil s ohnivou pýchou svého života: byl prý v jedenasedmdesátém roce komunardem a vydal nějakou proklamaci k národu. “Jsem v Národní knihovně!” – A snad i to byla jen fantazie starého podivína.

Nikomu neukazoval, co maluje; jen Bourdellovi. Kdysi v noci nás potká: “Pojďte se mnou,” a táhne nás kamsi na konec Montparnassu, až k fortifikacím. Je tu bar ve slepé uličce. “Beze mne byste sem nemohli jít.” Skutečně, společnost uvnitř nebudila důvěry; typy v espadrillách a s pestrými pásy, s placatými čepicemi a cigaretou visící na rtu; modré víno, holka spící na stole, typy šeptají. Chauliac vytáhne z pultu malířskou skříňku, hladí ji něžně a otevře desku. Uvnitř má asi sto svých obrázků. Jsou to nařezané kousky balicího papíru, plihé lepenky, někdy jen útržek novin; a na nich olejem malované obrázky Paříže: lucerna, drožka, holý strom, stůl a židle, sedící člověk, dívčí hlavy. Někdy jen několik lehkých doteků štětcem, sotva kontura pozdvižená pozadím; někdy však naléhavě, určitě vystupuje podobizna věci a žije, zřejmě žije, třebaže olej vsákl do neklíženého papíru, barva je rozmazána, obrázky se k sobě lepí a otiskují se na sebe. Někdy zbývají jen skvrny a strupy barev bez podoby a tvaru; to nevadí starému mistrovi, uhladí list a říká: “Hleďte, jak je to krásné!” Byl okamžitě netrpěliv, začali-li jsme něco chválit; bylo radno mlčet a v tichu pohlížet na obrázky, na ubohé, zničené trosky obrázků, jež, sotva hotovy, staly se (...)

(......)