Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ROZHOVOR O KRITICE

Zaznamenává Josef Kodíček

Ve společnosti, která někdy řeší při kávě veřejné otázky, rozpředl se nedávno živý rozhovor o kritice. V debatě bylo vysloveno několik myšlenek a stížností, které se zdály hodny zaznamenání. Účastníci mne vyzvali, abych se pokusil o reprodukci toho rozhovoru; patrně proto, že jsem nejvíc mluvil. Činím to, ačkoliv jsem si vědom roztříštěnosti takových diskusí. Mluví-li několik lidí o jednom tématě, má každý na mysli věci sobě nejbližší, takže se hlavní myšlenka nerozvíjí jednotně a soustředěně. Jistě by každý z účastníků raději psal o věci sám, neboť kázeň souborných hovorů platónských už upadla v zapomenutí. Ale dohromady tvoří takový rozhovor přece jakýsi poučný obraz.

Celkem jednotně mluvilo se o bídném stavu naší kritiky.

*

J. Kodíček:

Co se týče kritiky všeobecně, je hlavní omyl v tom, že se kritika obyčejně klade nad literaturu, vedle ní nebo pod ni. Kritika jest přece sama také literaturou. Novelista, postaven například před úkol zobraziti život prodavačky ovoce, má projeviti největší přesnost pozorování, obraznosti, znalosti života, instinktu, síly a citlivosti; stejný úkol má kritik před literárním dílem. Liší se od novelisty jen tématem a rozdílnou metodou, zejména větší měrou rozumové analýzy. Nakonec však je úkol jejich stejný: rozmnožovat poznání života, posilovat radost z něho, ukazovat, co je v něm skryto. K tomu má mít kritik bohatší představivost a vášeň, jemnější nervy a větší sílu mozku než jiný člověk. A má, jako každý spisovatel, dobře a nějak pozoruhodně psát. Bohužel, u nás skoro všichni kritikové nepíší, nýbrž – smím-li tak neslušně mluvit – kakají své věty.

K. Čapek:

Jaký má kritik v podstatě být, vyjádřil bych takto: Šli jste někdy s hajným po lese? Najednou se zastaví, jako by větřil, a povídá: Ticho, tam na protější stráni je vysoká. – Nevím, pozná-li to čichem, sluchem nebo očima; ale ví to, zatímco my to ještě dlouho nepoznáme. – Kritik má být jako takový hajný: má vědět. Ať to pozná instinktem, zkušeností nebo metodou, má dřív a jistěji než druzí poznat, že to čeření na protější stráni je zjevením vzácného života nebo sestupujícího ducha. To jediné bych žádal od pravého kritika: má být takový, aby věděl; to je jeho nestrannost i jeho láska, jeho neklamná spravedlnost a jeho vůdcovství. Může být nadto učený nebo prostý, nemluva nebo krasořečník: hlavní zůstane to vědění, ta krásná jistota.

J. Čapek:

Stává se, že skutečná kritická osobnost může přerůsti svou dobu, že kritik může býti i mohutnější tvůrčí složkou, než jsou výkonní umělci sami. Že je hlubší, instinktivnější, uvědomělejší, zákonitější, posvěcenější duchem a citem (a nevímco ještě bych k jeho pěknému vybavení uvedl) než autoři, malíři, skladatelé, herci; vždyť umělecká produkce nemá jen svou dokonalost a výši, nýbrž i své omyly, svou prostřednost a také své strašlivé nížiny.

J. Kodíček:

Ano, opravdový kritik má psáti s nárokem, že jeho kritika přežije v určitých případech dílo, které je (...)

(......)