Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LITERATURA A MRAVNOST

V diskusi o kritice jsme slyšeli už několikero oddechnutí, že spor je u konce. Obávám se, že toto oddechnutí je předčasné. “Nebyl nikdo usvědčen z nepoctivosti ani z korupce,” libuje si jeden z kritiků, “nebyl jmenován ani jediný talent, jehož kritika umlčela, nebyl dán ani jediný iniciativní popud pro kritickou metodu či praxi. Nebyla ani oddělena zrna od plevy.” Čili “nic se nestalo”, jak řekl kdysi lapidárněji jeden primátor.

Nezávidím nikomu uspokojení z toho, že “se nic nestalo”. Byl bych v tomto případě raději, kdyby se něco stalo, kdyby například kritikové z povolání místo advokátské obhajoby běžné kritické praxe nám řekli něco kloudného o funkci kritiky. Nečetl jsem všechno, ale zdá se mi, že popsali v té diskusi dost papíru; tvrdí-li nyní, že výtěžek sporu je nulní, říkají tím zřetelně, že oni sami nenapsali k věci nic, co by stálo za zapamatování. Patrně nemají co říci – jinak by spor nebyl pro ně marný; uvítali by v něm aspoň příležitost říci, co je kritika, a čím je jim. Ale nic se nestalo, a ti páni z povolání jsou s věcí hotovi. Nemají do ní dál co mluvit.

Ale ne ti druzí. Pro nás druhé není otázka kritiky a kritičnosti vyřízena a netýká se jenom knížek a premiér; pro nás spor hodnot nebude zajímavou osobní záležitostí, nýbrž věcí skutečnosti a poznání, pravdy a omylu, intelektuální odpovědnosti. Budiž konstatováno, že kritika z povolání se této odpovědnosti zřekla. Tím diskuse přechází do jiných rukou.

*

Em. Rádl položil v Přítomnosti otázku, co znamená mravní odpovědnost, co znamená především povinnost demokratická pro spisovatele; podle jeho “prostého, snad šosáckého” názoru, “jako básník nepřestává být básníkem, když vypravuje svým dětem pohádky, tak nepřestává být občanem, otcem rodiny, slušným členem společnosti se všemi jejími závazky, když bere do ruky básnické pero”. Tento názor není ovšem tak prostý, jak vypadá. Pokud mne se týče, žádal bych pro spisovatele tu nejplnější odpovědnost a ukládal bych literatuře nejvážnější povinnosti. Ale jak známo, “být občanem, otcem rodiny, slušným členem společnosti se všemi jejími závazky” znamená něco radikálně jiného v Rusku, něco jiného v Německu nebo Itálii, něco jiného u nás; různé jsou ideály, které se tu nebo tam ukládají výchově a obecnému věření. Pochybuji, že by prof. Rádl (kdyby ho osud uvrhl do jiné země) byl ochoten být slušným členem hitlerovské společnosti se všemi jejími závazky, a že by za tím účelem bral do ruky filozofické pero; obávám se, že by spíše byl z těch autorů, jejichž knihy jsou páleny ohněm nebo vymítány z knihoven jako díla špatných občanů a nehodných otců rodin. Odpovědnost literatury je vážné téma; ale dnes by bylo neméně aktuální mluvit také o svobodě a nezávislosti literatury a ohradit se proti tomu, aby svoboda myšlení a slova směla být rušena ve jménu společenských závazků a vládnoucích názorů. Literatura může být vnitřně odpovědná jenom tam, kde je svobodná; bez svobodného rozhodování, bez volnosti svědomí a (...)

(......)