Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ŽIJE ČESKÝ AUTOR NESPRÁVNĚ?

V obnovených Rozpravách Aventina vyšel zajímavý článek Pavla Eisnera, ve kterém se praví zhruba toto: Průměrný český román má ten typický znak, že autor málo ví, málo věcí poznal a skutečně prožil. Chybí tu ta ohromná vnější empirie, ze které se rodí velká literatura. Látková, situační, citová a prožitková empirie normálního českého autora je chudá a kusá. Když vezmeme v počet nedostatky a znivelizovanou šeď našeho společenského života, jeho kapacita je přece jen větší než kapacita české literatury; náš život naši literaturu přerostl. Český autor se neodvažuje překročit svou sociální malost, vyhýbá se společnosti, vyhýbá se veřejným a hospodářským problémům, jež hýbají dobou. Český literát debatuje v kavárně o literatuře, místo aby žil; je spíš nepřítelem než fanatikem života. Zmocňuje se zevního světa s přílišnou rezervou a ostýchavostí. Má nepatrnou zvídavost a životní hlad. Má malou vitalitu. A Pavel Eisner ukazuje na Goetha, Balzaca a Shawa jako na obžerné hltavce života. Proti nim je český autor téměř abstinent života, outsider života, defétista života. Píše víceméně jen o sobě a o lidech z úzkého kruhu své empirie; zná jen lidový venkov, studentský proletariát, kumštýřský život, život městských spodin a středního měšťáctví až někam k odborovým radům a policejním komisařům. Má daleko k plnosti života, nepřekračuje svůj nejužší životní kruh, zkrátka žije nesprávně.

*

Potud citujeme, a nyní se podívejme, je-li tato diagnóza správná – a je-li celá. Metodicky bychom poznamenali, že je-li řeč (výslovně) o průměrném českém autorovi, neměl by být měřen zrovna Goethem, Balzacem nebo Shawem; chceme-li najít specifické zvláštnosti průměrné české literatury, museli bychom ji srovnávat s neméně průměrnými romány francouzskými nebo anglickými. I to srovnání by bylo zajímavé; ukázalo by nám, co praktických zkušeností, co moudré životní znalosti a společenského vědomí chybí české próze, ale také co jí uniká konvenčnosti, normalizovaných typů, běžných lží a víceméně pohodlných mravních měřítek. Tedy pozor. Nemluvme raději o průměrné literatuře, nýbrž o literatuře vůbec.

*

Podle svědectví Pavla Eisnera český autor “skutečně zná, a proto dobře podává” jen venkov, inteligentní proletariát, život městských spodin a středního měšťáctví až po odborové rady. Kdyby tomu tak bylo, tedy chválabohu obzíral by důkladný kus života a nemuseli bychom se trápit proto, že nepíše o mravech plutokratické vrstvičky, které se u větších a bohatších národů říká hořeních deset tisíc. Pokud vím, Hamsunovi stačí norští sedláci a nějaký ten nesrstný inteligent; Anton Čechov nedospěl ani k společenským výšinám odborových radů a starý Dickens nepřekročil látkovou oblast městské spodiny a střední buržoazie; a přece se tomu říká světová literatura. Tedy v tom asi nevězí ta pravá chyba, že empirický okruh českého autora bývá hodně úzký; spíš v tom, že se nedívá dost intenzívně a že nepoznává dost tvořivě to, co ho obklopuje. Je-li v mnoha (...)

(......)