Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O KOČIČCE, PEJSKOVI A KVĚTINKÁCH

V posledních Volných směrech vyčetlo se Josefu Čapkovi, že “nechodí na vernisáže sebedůležitějších výstav a že je mu důležitější pro národ se svým bratrem koukat se na Dášenku neb psát o své kočce”. Oddychl jsem si úlevou, když jsem toto našel; nejsem tedy už sám, komu se u nás dostalo veřejné pohany za to, že se zájmem pohleděl na tvory boží, a dokonce o nich psal. Už nemálo kazisvětů dalo najevo, že považují psaní o pejskovi nebo květinkách za činnost jaksi nedůstojnou a uvádějící autora v obecné opovržení. Že se taková nedůstojná činnost občas stane světovou literaturou, to je ovšem jiná kapitola.

Nuže, mohl bych se chopit slova v zájmu květin, psů i koček a hlásat, že jsou to předměty hodné pozornosti už proto, že opravdu existují; ale raději bych v této souvislosti promluvil o něčem jiném, a sice o dětech. Vrtá mi totiž hlavou otázka, je-li pro píšícího muže nedůstojnou činností psát malým čtenářům dejme tomu o pejskovi a kočičce. Tážu se, je-li “důležitější pro národ”, běhá-li někdo po společenských vernisážích výstav, nebo pokouší-li se napsat čtení pro děti. Zdá se mi, že je tady něco důkladně popleteno v našem hodnocení. Mám totiž vážně za to, že není nedůstojno psát pro děti, ale že je velmi nedůstojno psát pro ně špatně. Myslím, že je do velké míry důležito pro národ, aby dětskou literaturu nepsaly jenom Anděliky Piskařové Podbrdské, nýbrž aby to zkoušeli také jiní lidé; a shledávám s povděkem, že to dělají. Stane se, že autor, zapomínaje na svou důstojnost, napíše povídání pro děti; měli byste číst dopisy, které potom dostane, dopisy psané celými třídami a kreslené velkým dětským rukopisem, a pane Tenaten, napište nám zas něco takového, a my vás máme za to rádi, a kdesi cosi. Ujišťuju vás, že si pak autor pomyslí velmi upřímné (a vesměs žalovatelné) věci o těch chrámových strážcích kultury, kteří projevují své pohoršení nad jeho profánností.

A jdu dál, o hodně dál. Člověk, který po léta s jistým vědomím píše pro noviny, zvykne si myslit na lidi, pro které píše; shledává, že jeho odpovědný úkol je spíše cosi jako péci chleba pro všechny než míchat kulturní koktejly pro nějaký kavárenský stolokruh. Nejde jen o to, že píše pro veliký počet lidí, nýbrž o něco závažnějšího: že už tím se vřazuje do daleko širšího a složitějšího světa, ve kterém je místo pro všechny (...)

(......)