Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HLEDAJÍ SE JISTOTY

Potud jsme mluvili o kultuře jako o určitém vlastnictví, jako o úrovni, která byla navršena zkušenostmi a činy nesčíslných lidí a pokolení. A řekli jsme si, že první příkaz pro vzdělané lidi je už neztrácet ten nabytý duchovní majetek, už nesejít pod tu duševní úroveň a umět ji uhájit děj se co děj. To je všecko pěkné, ale není tím vyjádřena celá kulturní aktivita. Živá kultura není jenom beata possessio, nýbrž ustavičné dobývání nových kulturních statků. Nestačí libovat si s Faustovým Wagnerem, “wie wir es herrlich weit gebracht”. Kultura, která se nezvrhla v mandarínství, je stálé úsilí vystoupit o něco výš, jít dál, nalézat nové hodnoty; kultura je hledání a tvoření, je stálý vývoj a věčná revoluce; právě v tom neustávajícím tvoření je nejhlubší kontinuita kultury.

A to je ta antinomie, která tkví v kultuře a kterou v sobě nese inteligence. Na jedné straně převzetí kulturního dědictví, na druhé straně vnitřní nutnost jít za novými duchovními statky. Na jedné straně: uchovat dosavadní zkušenosti, poznatky a hodnoty; na druhé straně: pořád je překonávat tvořením nových. Prakticky a zevně se ta vnitřní antinomie jeví tím, že se inteligence nápadně často rozhoduje buď pro krajní konzervatism, nebo naopak pro krajní revoluční radikalism. Buď má sklon k pedantérii, staromilství, reakcionářství čili, politicky řečeno, k negativismu pravicovému; nebo sklon k anarchii, k ideovému bouřliváctví čili k negativismu levicovému. Nalézáme ji s jistou pravidelností na krajních křídlech; v obou případech dává najevo náramnou nesmlouvavost a zásadnost. Konečně třetí případ je, kdy stojí víceméně nerozhodně uprostřed té pravolevé mely a musí si nechat nadávat z obou táborů jakožto takzvaná rozkolísaná, rozvrácená a podvratná, zrádná a nespolehlivá inteligence. Jak se zdá, není si zrovna co vybrat.

*

Ale ne, není to tak beznadějné. Berme kulturu, jak je, jako dějinný odkaz a tvůrčí úkol zároveň. Sesula by se, kdyby nechránila věrnou rukou to kulturní dědictví, vyschla by, kdyby přestala být věčnou revolucí ducha; vemte jí jednu nebo druhou životní funkci a přestane to být kultura. Jsou dvě síly, úchovná a iniciativní; uvnitř kultury obě jsou nutné, obě skladebné a vysoce pozitivní; ale mimo kulturu se stávají silami konfliktu, silami nepřátelskými a – ježto se navzájem popírají – negativními. Věčný úkol kultury je, aby ty dvě síly v sobě vyrovnávala; proto v dobách rozvratu přejímá funkci úchovy, v dobách reakce funkci síly hybné a podnětné. Její zvláštní poslání je korigovat každou velikou jednostrannost myšlení a konání, stále znovu integrovat celost ducha. Ve vyrovnaných obdobích je výrazem své doby, v nevyrovnaných je její kritikou a opravou. V rozvratu bude usilovat o řád, v řádu zotročujícím o svobodu. Někdy bude bloudit, někdy bude potlačována, někdy se spustí svého poslání z pohodlnosti nebo nestatečnosti; ani její cesta není rovná a její síly nejsou neselhávající. Není ornamentem na okraji dějin, nýbrž děje se v (...)

(......)