Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O TOM HUMORU

Shledal jsem několikrát v tomto časopise, že jeho mladým čtenářům a spolupracovníkům vrtá hlavou jedna otázka: proč je u nás tak málo humoru v literatuře, proč se mu nedaří, co to vlastně humor je a tak dále. Na otázku, proč se u nás humoru málo daří, je odpověď dvojí: jedna vyplývá z naší národní povahy a druhá z povahy humoru.

1. Nemůžeme říci, že by naše národní povaha neměla talent k humoru. Naopak, naše lidové tradice jsou většinou veselé, náš lidový typ je chlapík s vyřídilkou, nakloněný k legraci, švandě a psině. Jedna americká Češka mně říkala, že když je v Praze mezi lidmi, ať je to v tramvaji, nebo na ulici, musí se pořád smát; co prý šprýmů odevšad slyší – a nejdivnější prý je, že je ostatní přijímají zasmušile a nedůvěřivě jako na funuse. Řekl bych, že náš národ má lidový talent pro humor, ale považuje jaksi za nedůstojné se jím otevřeně bavit. Čím výše vystupujeme po sociálním žebříčku, s tím ponuřejší vážností se v lidech setkáváme. Snad jsme si ještě neodvykli dávat najevo, že jsme tři sta let úpěli v porobě a že životní veselí nesluší národu trpícímu a uhnětenému; vždyť i dnes, ve svobodném státě, mluví kdekdo se zvláštní zálibou o “nesnesitelných poměrech”, o “zoufalé situaci” a tak dále. Kdyby tak mluvili dělníci bez práce a chleba, nebylo by se tomu co divit; ale zvláštní je, že nejpochmurněji se vyjadřují a chovají lidé z vrstev, o kterých nelze tvrdit, že by trpěly hladem; ale to už je jiná kapitola. Druhá příčina, proč se u nás lidé stydí dopustit se otevřené veselosti, je docela prostě povýšenectví, ať je to povýšenectví intelektuální, nebo sociální, nebo hmotné; každý, kdo se dostal trochu nahoru, považuje za svou povinnost dávat ustavičně najevo: já jsem vážný, já se musím zabývat jenom nejvážnějšími problémy, já nesu tak těžkou odpovědnost a tak dále. Každý je ovládán pocitem, že by si společensky zadal, kdyby se rozveselil. To máte tu nesmírnou vážnost ouřední, profesorskou, politickou – a zejména intelektuálskou. Snad čtete literární a divadelní kritiky a všimli jste si, že v nich bývá humor považován za cosi nižšího, méněcenného, vulgárního a vůbec přízemního. Humor jako životní projev se u nás (v daleko větší míře než u národů bohatších tradic) sráží s papírovou nebo profesionální vznešeností lidí, kteří trpí komplexem, že nesou na své hlavě jakousi hodnostářskou mitru, a pořád mají strach, aby jim nespadla. Úhrnem tedy by nám patrně nechyběl ani smysl, ani nadání pro humor; ale jeho volné využití je u nás brzděno zábranami morálními a společenskými.

2. Ta nedůvěra k humoru, kterou u nás vidíme, má ještě jiné příčiny, a sice v samotné povaze humoru. Abychom ten zvláštní charakter humoru poznali jasněji, srovnejme jej s povahou jiných úkazů, které se počítají k takzvanému komičnu, a sice s ironií a satirou.

Ironie je vždy projevem nějaké převahy; ironizujeme to, co je menší, slabší, naivnější než my, čemu se cítíme nadřaděni, nad čím se (...)

(......)