Orson S. Card
překlad: Radomír Suchánek

ZRADA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9   JONES

To město se určitě nějak jmenovalo, ale nezjistil jsem jak. Byla to jen další velká vesnice rozkročená po obou stranách hlavní silnice mezi Nkumajem a Muellerem. Kdysi to byla jedna z mnoha cest, které Jonesu umožňovaly obchodovat s Birdem, Roblesem a Sloanem, ale Nkumajská říše z ní udělala širokou silnici, po níž vedl rušný provoz. Místní říkali, že když se člověk postaví vedle cesty, po celý den kolem něj každých pět deset minut projde skupina pocestných. Neviděl jsem důvod, proč jim nevěřit.

Od chvíle, kdy jsme s otcem zmizeli v Ku Kuejském lese a nevyšli z něj, uplynul teprve rok a už jsme se stali legendou. Slyšel jsem, že jsem ho zavraždil nebo že popravil on mne, případně že jsme zabili jeden druhého v nějakém strašlivém souboji; vyslechl jsem také proroctví, že jednoho dne se otec vrátí a sjednotí všechny národy ze západních nížin ve velkém povstání proti Nkumajům. Pochopitelně jsem se o otcově skoku do jezera v Ku Kueji nešířil, ale myšlenkám, jestli by zvolil smrt, kdyby věděl, v jaké úctě jeho jméno chovají lidé z nížin, jsem se neubránil.

Bylo to také ironické, protože se ho kdysi báli, než zjistili, o kolik je nkumajský pán krutější než Mueller. Ale bylo to skutečně tak? Chybělo mi nějaké srovnání. Jako Muellerové jsme se v časech dobyvačných válek k těm, které jsme si podmanili, nechovali nijak milosrdně. Pod jařmem Muelleru by si stěžovali úplně stejně, jako když je utiskovali Nkumajové.

Úvahy o povstání stejně patřily do říše snů. V Muelleru na oko vládl Dinte, ale bylo dobře známo, že nezávislost Muelleru je pouze předstíraná. Na papíru byl Mueller dokonce ještě větší a silnější než za vlády mého otce, ale všichni věděli, že nkumajský „král“ vládne stejně pevně ve Nkumaji jako v Muelleru. Jakkoli byli Nkumajové tvrdí, v celé nížině řeky Vzbouřenců od Schmidtu na západě po Hvězdné hory na východě byl mír. Jistě, mír vykoupený tím, že byla podmaněna, ale mír přináší bezpečí a bezpečí přináší důvěru a důvěra přináší prosperitu. Lidé si stěžovali, ale byli docela spokojení.

Nkumajský král? Slyšel jsem o něm hodně, ale věděl jsem své a své věděli i ostatní, kteří k tomu měli důvod. Jako například hostinský, Ten, který dříve býval vévodou, na okraji hvozdu, ale dopustil se té chyby, že si odložil něco stranou z obrovské dobyvatelské daně, kterou nkumajští vojáci přišli vybrat. Ale i když mu vzali pozemky a titul, stále měl schováno dost, aby si koupil hostinec a vybavil jej, takže možná neměl čeho litovat – když teď nepatřil mezi šlechtu, měl prakticky od všech pokoj.

„Teď tady pracuju den co den a nemám se špatně, chlapče, ale protože to nikdy nepoznáš, můžu ti říct, že když psi štvou kosku krajem lesa, nic se tomu nevyrovná.“

„To jistě,“ odvětil jsem, částečně proto, že jsem sám nejednu kosku ulovil. My, přebyteční šlechtici, jsme si tak alespoň vzpomínkami vynahrazovali to, oč upadlo naše postavení.

„Jenže král říká, že si lovení nepřeje, a tak jíme hovězí a skopové smíchané s koňským trusem a říkáme tomu guláš.“

„Král se musí poslouchat,“ uznal jsem. V těch dnech nebylo na škodu přihřát si polívčičku a podpořit krále. Všichni jsme tady věrnými stoupenci Nkumaje.

„Král se musí ošulit,“ prohlásil hostinský. Hned jsem ho měl raději. Kdyby tam v tu chvíli měl jiné hosty, byl by samozřejmě opatrnější. Ale podle toho, jak jsem mluvil, asi poznal, že jsem vzdělaný, což znamenalo, že i já jsem přišel o vysoké postavení. „Nkumajský král je dnes vzácný asi tak stejně jako kosmické lodě.“

Rozesmál jsem se. Takže i on to věděl.

„Každý ví, že šedá eminence v pozadí, která má skutečnou moc, je Mwabao Mawa,“ řekl.

To jméno spustilo příval vzpomínek, končících oné noci, kdy se chtěla ve stromovém domě pomilovat s roztomilou mladou dívkou. Bylo to zvláštní, ale ta myšlenka mne vzrušila. Nostalgicky jsem si představil, co by se asi stalo, kdybychom se pomilovali. Ta by byla překvapená.

„Každý to neví, ale já vím, že šedou eminencí za Mwabao Mawou jsou vědci,“ pokračoval.

Pousmál jsem se. Jak mohli být Nkumajové tak neopatrní, že dopustili, aby se tajemství vyzradilo? Ale znovu jsem předstíral, že vůbec nic nevím. „Vědci? To jsou jenom snílci.“

„Vážně si to myslíš? Myslíš, že když na mne přišly zlé časy, nemám žádné zastánce a přátele na vysokých místech? A v Muelleru je to stejné. Tam mají všechno pod palcem genetici – Dinte je tam jen proto, aby se nevzbouřili ti, kteří mají rádi královskou krev. Je to smutné, když ti, kteří se narodili, aby vládli, dělají hostinské, a samozvaní mudrci dohlížejí na věci, které jim nikdy příslušet neměly.“

Pak odešel a vrátil se, až když jsem měl pivo dopité. Nepotřeboval jsem je, ale bylo příjemné se čas od času napít. A také bylo příjemné močit. Lidé, kteří tyto věci dělají každý den, si vůbec neuvědomují, jak jsou příjemné. Něco jsem vypil, potom jsem se zvedl a chtěl odejít.

„Ještě neodcházej,“ zavolal a dlouhými kroky se vrátil do lokálu. „Posaď se a slib mi, že nikomu neřekneš, co ti teď povím.“

Usmál jsem se a ten hlupák si to vyložil jako souhlas. Úsměv mi oplatil. „Hned jsem poznal, že nejsi jen tak obyčejný mladík,“ řekl. „Nemyslím jenom to, že máš bílé vlasy, takže budeš odněkud z Muelleru nebo Schmidtu. Máš zvláštní výraz. I když jsi sám, víš, jak lidem poroučet.“

Neřekl jsem nic, pouze jsem ho pozoroval. Nesnažil jsem se maskovat své chování, takže mne nijak zvlášť nepřekvapilo, kolik si toho dokázal vyvodit.

Ušklíbl se a ztišil hlas. „Jmenuji se Bill Podjones. Takže vidíš, že nejsem jen tak nějaký snílek.“ Pod-jones, to znamenalo, že je pouze stupínek od královské rodiny. „Někteří se proti inkousťákům dodnes bouří. Není nás mnoho, ale jsme chytří a na jih odtud, v Hussu, si děláme zásoby starého muellerského železa. Je to zaostalá země, ale právě proto je to ten nejlepší úkryt. Řeknu ti, koho tam máš vyhledat, a on tě rád přijme. Nezáleží na tom, kdo jsi, jednou se na tebe podívá a bude tě chtít. Jmenuje se –“

„Neříkej mi, jak se jmenuje,“ zarazil jsem ho. „Nechci to vědět.“

„Neříkej mi, že ti inkousťáci neleží v krku stejně jako mně!“

„Možná ještě víc,“ řekl jsem. „Ale při mučení mne snadno zlomí. Všechna vaše tajemství bych vyzradil.“

Podíval se na mne úkosem. „Já ti nevěřím.“

„Zkus to, prosím.“

„Kdo jsi?“

„Lanik Mueller,“ řekl jsem.

Chvíli se tvářil překvapeně a pak se hurónsky rozesmál. Často jsem své jméno používal – a reakce byla vždy stejná.

„To bys mohl rovnou říct, že jsi sám ďábel. Ne, Lanika Muellera si vzala země. Vlastní otec ho zabil. To bys mohl rovnou říct, že jsi ďábel!“

To bych mohl. Když jsem vycházel na ulici, ještě se smál.

Hostinec stál hned u hlavní silnice. V okamžiku, kdy jsem scházel z dřevěné přední terasy, proběhlo kolem žebravé dítě a strčilo do mne. Mrzutě jsem se díval, jak chlapec běží dál, dokud se zbrkle nesrazil s jakýmsi důležitě vyhlížejícím mužem v šatech, které stály tolik, že by za to žebrácká rodina mohla nakoupit oblečení a jídlo na měsíc nebo i déle. Muž byl zabrán do rozhovoru s několika mladšími muži. Když do něho dítě narazilo, krutě je kopl do nohy. Dítě upadlo na zem a muž mu začal hlasitě spílat.

Bylo to ode mne hloupé, ale v tu chvíli jako by přetekl pohár milionu drobných křivd, kterým jsem v životě přihlížel. Rozhodl jsem se, že tentokrát něco udělám.

Proto jsem přešel do zrychlení. Lidé na ulici zpomalovali, až se téměř zastavili. Opatrně jsem se protáhl davem a zastavil jsem se před mužem, který dítě nakopl. Jak šel, zabraný do živého rozhovoru s mladšími přáteli, jeho pravá noha klesala k zemi. Nebylo nic těžkého zařídit, aby mu povrch cesty přímo pod nohou o decimetr poklesl a na místě se objevila kaluž vody, která se rozlila dobré dva metry před něho. Rukama jsem zvedl jeden z velkých kamenů používaných k podkládání kol a položil jsem jej tak, aby zastavil jeho levou nohu.

Potom jsem odešel ke stáji, kde zatím krmili a hřebelcovali mého koně, a opřel jsem se o dveře. Bylo mi dost hloupě, že jsem si s takovou lapálií dal tolik práce. Myslím, že více než nějaký morální princip mne k tomu podnítila touha vyvést nějakou rošťárnu.

Zůstal jsem mezi lidmi ve zrychlení, a tak jsem si mohl dopřát chvíli odpočinku. Ve zrychlení jsem si nemusel dělat starosti, že potkám někoho, kdo mě skutečně pozná, ne jenom ignoranty, kteří se smáli, když jsem řekl, jak se jmenuju. Mohl jsem si v klidu prohlížet dav.

Jelikož jsem už byl v dětinském rozpoložení, pohrával jsem si dokonce s nápadem, že bych mohl lidem vybrat kapsy, ne proto, že bych potřeboval peníze, ale proto, že jsem to udělat mohl a nechytili by mě. Když víte, že vás nemohou chytnout, je v tom něco, co by zlákalo i toho nejčestnějšího muže. A já jsem o sobě nikdy netvrdil, že bych byl mimořádně čestný.

Bloudil jsem očima davem, abych si vybral potenciální cíl. Po cestě přijížděl velký vůz – nkumajský kočár, a soudě podle početného doprovodu nkumajských vojáků na koních se uvnitř vezl někdo důležitý. Byl teplý den; kočár byl otevřený. Jediným pasažérem byl muž středních let, poměrně podsaditý a úplně plešatý. K mému úžasu byl bílý. V první chvíli mne napadlo, že je to nějaký Mueller, který se vrací z návštěvy Nkumaje. Jenže Nkumajové odjíždějícím cizincům nedávají jízdní doprovod. Buď si tento muž zasluhoval mimořádnou úctu (ale proč jsem ho potom neznal?), nebo Nkumajové cizincům ve své správě přenechávali vysoké funkce.

Jak jsem o něm začal přemýšlet, na vybírání kapes jsem úplně zapomněl. Vklouzl jsem zpátky do reálného času a otočil jsem se, abych se pokochal výsledkem svého šprýmu. Přesně jak jsem to naplánoval, domýšlivý cizinec šlápl do rýhy, kterou jsem vyhloubil, a hlavou napřed spadl do louže. Pád provázelo mohutné cáknutí. S prskáním a nadávkami vstal, za smíchu všech lidí kolem. Ani klika jeho obdivovatelů nedokázala skrýt pobavení, když mu horlivě pomáhali na nohy. A i když to bylo malé gesto, cítil jsem jisté uspokojení, obzvlášť když jsem se podíval na smějící se dítě, které muž nakopl.

Pak ta chvíle pominula. Lidé uhnuli na krajnici, aby mohli nkumajští vojáci a kočár projet. Zalétl jsem pohledem do vozu a s úžasem jsem spatřil nikoli muže ve středním věku, ale Mwabao Mawu.

Vypadala jen nepatrně starší – nebylo to snad ani dva a půl roku – a ve voze působila velice důležitým dojmem. Chvíli jsem se divil, proč jsem si jí ve voze nevšiml dřív a kam se asi ztratil ten plešatý běloch. Ale hned jsem tu myšlenku odsunul do ústraní, částečně proto, že se žádné jednoduché vysvětlení nenabízelo, ale hlavně proto, že jsem si dopřál vzpomínku na dny strávené v domě Mwabao Mawy. Připadalo mi teď neskutečné, že jsem kdysi měl prsa a vydával se za ženu. Vlastně jsem ženou byl. Bezděčně jsem si sáhl na hruď a čekal jsem, že tam najdu něco měkkého. Zároveň mne na okamžik překvapilo, že jsem tam nenašel nic.

Sklopil jsem oči, uvědomil jsem si, že jsem podlehl starému zvyku, vynadal jsem si do hlupáků a znovu jsem vzhlédl. Zjistil jsem, že Mwabao Mawa si mne prohlíží, nejdříve s mírným zájmem a pak, když vůz odjel o kousek dál, s výrazem, v němž se vystřídalo poznám, překvapení a – věřte nevěřte – strach. Strach byl potěšující, ale poznání mi mohlo být osudné.

Otočila se, aby něco řekla kočímu. Využil jsem toho, couvl jsem do stáje a tím jsem jí zmizel z očí. Také jsem znovu přešel do zrychlení – musel jsem rychle uvažovat. Svého koně jsem do zrychlení přenést nemohl, neboť Tomu, který všechno ví, se ani přes veškerou snahu nepodařilo mne naučit, jak svou bublinu řízeného času rozšířit mimo sebe. Ve zrychlení jsem mohl vzhledem ke zbytku světa jít rychleji, než by mne kůň odnesl tryskem.

Došel jsem ke svému koni, velkému tupému zvířeti, které mělo veškeré instinkty vepře, ale pořídil jsem je za cenu, kterou jsem si mohl dovolit, sundal jsem sedlové brašny, vybral jsem tolik, kolik jsem byl schopen unést, a odstranil jsem všechno, co by mohlo prozradit moji totožnost. Nebylo toho mnoho – na vyšívané kapesníky ani zdobené kůže jsem si nikdy nepotrpěl. Potom jsem i s brašnami proklouzl zadními dveřmi do ohrady.

Když mne Mwabao Mawa rychle neobjeví, odvolá pátrání a usoudí, že zahlédla jen někoho, kdo jí mne připomněl. Nepředpokládal jsem, že bych se choval tak nápadně, aby si mne někdo zapamatoval, snad s výjimkou hostinského, ale ten měl dost vlastních důvodů, aby s Nkumaji nespolupracoval.

Přehodil jsem brašny přes ohradu, přelezl jsem za nimi a postranní uličkou jsem odešel. Věděl jsem, že budu muset zůstat ve zrychlení několik dní. Rozčilovalo mne to, protože ve zrychlení jsem samozřejmě oproti skutečnému světu stárnul rychleji. Nehrozilo mi, že dopadnu jako Ten, který padl na zadek, ale příčilo se mi ztrácet dny a týdny života. Kolik mi teď vlastně bylo? V době, kdy jsem byl se Sarannou ve zpomalení, jsem získal dny a týdny; mnoho dalších dní a týdnů jsem ztratil ve zrychlení mezi Ku Kueji. Byl jsem někde blízko kalendářových osmnácti let? Sotva, přestože tělo se zdálo být mladé a silné. Odhadoval jsem, že jsem stačil prožít dost, abych měl vzpomínky jako člověk středního věku. Uvažoval jsem o tom, když jsem procházel postranními uličkami, i později, když jsem se vydal jižním směrem do Roblesu, a došel jsem k závěru, že mi zrychlení nemusí vadit. Nijak zvlášť jsem netoužil dožít se stáří.

Ale neměl jsem v úmyslu dopřát ani Nkumajům tu radost, aby mne chytili a zjistili, kdo jsem.

Nejhorší je na zrychlení samota. Nikdo není bezpečnější než člověk, který se pohybuje tak rychle, že ho nikdo nevidí. Ale je dost fuška popovídat si s někým, kdo vůbec nezjistí, že tam jste, pokud na jednom místě nevydržíte stát půl hodiny.

Než jsem si troufl vrátit se do reálného času, přešel jsem Rio de Janeiro do Cummingsu. I kdybych Mwabao Mawu pořádně vylekal, určitě by neposlala vojáky dál než tisíc kilometrů, aby pátrali po někom, koho toho dne zahlédla několik metrů od sebe.

Proč jsem šel na jih? Žádný konkrétní cíl jsem v hlavě neměl. Pobízelo mne jen to, že jsem za poslední půlrok vystřídal tucet měst v Jonesu a Birdu, která měli Nkumajové pod kontrolou, a chtěl jsem se dostat někam, kde ta osvícená říše fyziků nevládla. Nechtěl jsem se přidat ke vzbouřencům, kteří se houfovali v Hussu, a tak jsem pokračoval přes da Silvův průsmyk na jihovýchod.

Tam jsem zjistil, že před říšskými kurátory není úniku. Několik desítek gillských vědců vládlo od Tellermanu po Britton a svobodný nebyl nikdo.

Možná jsem to měl vzdát a vrátit se nejkratší cestou do Schwartzu. Nebo, kdybych se ve svém zoufalství propadl ještě hlouběji, jsem se měl vrátit do Muelleru a postavit se Dintovi. Ale zatím jsem nebyl vyčerpaný natolik, abych se chtěl schovat před světem, ani jsem netoužil po teatrální smrti, a tak jsem si Schwartz i Mueller nechal jako rezervu do budoucna. Raději jsem putoval z da Silvy do Woodu, z Woodu do Hanksu, z Hanksu přes moře do Holtu a nakonec do Brittonu, kde jsem našel pravý domov a pravé lidi a naučil jsem se, co musím dělat, abych si je udržel.