Orson S. Card
překlad: Radomír Suchánek

ZRADA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5   ZRŮDA

Nebylo to jednoduché, najít si nějaké rozptýlení, když jsem byl zavřený v naprosté tmě, úplně nahý, na nějakých dvou čtverečních metrech podlahy. Většinu času jsem pochopitelně trávil spánkem, ale mnoho odpočinku mi nepřinášel – narovnat najednou celé tělo nebylo možné. Když loď plula na sever, usadil se uvnitř chlad; když se znovu obrátila na jih, stala se z kobky potírna, v níž pot stékal nejen z mého těla, ale také ze stěn. Pach soli byl všudypřítomný.

Ale mohlo být i hůř. Slunce jsem sice nespatřil téměř pět měsíců, ale jídlo jsem dostával a naučil jsem se být vděčný za jemné příchutě červy prolezlého masa a plesnivého chleba. Každé ráno mi spouštěli vědro s vodou; večer pak vědro s jídlem. Když jsem vědro vyprázdnil, znovu jsem je naplnil, rozhodnut udržet si celu co nejčistší, přestože nic nevidím. Myslím, že je vypláchli v mořské vodě, než mi je znovu naplnili jídlem a pitím. I ten nejkrutější farmář si dává záležet, aby mu dobytek neonemocněl.

Zvuky jsem slyšel. Mým jediným kontaktem s jinými lidmi se staly zvuky přicházející shora a zdola: výkřiky hádajících se mužů, praskání plachtoviny ve větru; ranní a večerní modlitby, kdy posádka neodbytně zpívala a recitovala a někteří muži se plačtivě zpovídali kapitánovi; nadávky a spory, žerty, nemotorné pokusy o svádění mezi muži, kteří byli tak dlouho na moři, že jim jiní muži začali připadat krásní. Postupně jsem se dozvěděl jména veškerých členů posádky. Mezi Roosem a Ohrňnosem byla trvalá hádka, kterou jsem považoval za přátelské škádlení, dokud jedné noci nepřišel ke slovu nůž a Roos nezemřel přímo na mém poklopu. Než palubu umyli, krev prosakovala. Slyšel jsem, jak Ohrňnos prosil o milost, než ho pověsili za palce, a tak dlouho mu stříleli šípy do končetin, až vykrvácel. Zvláštní bylo, že naříkal a prosil jen do prvního šípu. Pak jako by si uvědomil, že větší bolest už nemůže přijít, že mu nic horšího udělat nemohou. Začal vyprávět vtipy a posmívat se střelcům. Těsně před smrtí pak vyprávěl dojemný příběh o své matce, který ve většině mužů vzbudil melancholii. Někteří se bezostyšně rozplakali. Myslím, že v tu chvíli ho konečně nechali zemřít a poslali mu šíp do srdce. Zvláštní lidé, krutí a zároveň soucitní, silní a slabí, tak rychle přecházející z jednoho extrému do druhého, že jsem nedokázal předem odhadnout, jak se zachovají.

Jedinou výjimkou byl kapitán, který v tom moři zmatku představoval ostrov síly. Byl jako otec na lodi plné dětí. Trpělivě naslouchal jejich nářkům, urovnával jejich hádky, odpouštěl jim hříchy, vysvětloval jim, co mají dělat, a kromě těch nejjednodušších věcí za ně o všem rozhodoval. Obdivoval jsem ho, protože jsem ho málokdy slyšel rozhněvaného, a když, tak krátce, aby udělal dojem. Nikdy nezakolísal, nikdy neustoupil. Vždycky jsem na palubě poznal jeho kroky. Krok, krok, krok, v přesném rytmu. Vypadalo to, jako by ho i kluzká paluba poslouchala a on nemusel se vzdouvajícím se mořem dělat žádné kompromisy. Připomínal mi otce a probouzel ve mně touhu po domově.

Ale sympatie, které může otrok cítit ke svým pánům, mají své meze. Po nějakém čase jsem podlehl tmě a začal jsem se bránit probouzení, usínání a ze všeho nejvíc snům o slunečním světle. Byl jsem jezdec, ne námořník. Když přijde řeč na cestování, představím si, jak svírám mezi nohama koňské tělo plné života nebo jak vlastníma nohama ukrajuju z cesty, žádné poskakování ze strany na stranu, nahoru a dolů, dopředu a dozadu, podle toho, jak se loď na moři houpe. Navíc, moje návštěva u Nkumajů měla své dozvuky. Mohutné regenerativní úsilí mého těla, jehož výsledkem bylo vytvoření někdejšího dvojníka, amputací neskončilo. Naopak se zdálo, že se moje tělo rozhodlo regenerovat každou moji část. Za několik týdnů strávených v zajetí dorostla ruka vyrážející z ramene do takové délky a vyvinula se do té míry, že mě mohla škrábat na zádech, jak tam visela. Rychle vypučely další končetiny a bujení začalo i jinde. Měl jsem dostatek potravy, aby růst pokračoval, a zároveň jsem neměl prakticky žádný pohyb. Veškerá energie, kterou jsem přijímal, měla jen jeden ventil. Růst.

Po mnoha dnech nesnesitelného horka jsem si konečné uvědomil, že přicházím o rozum. Najednou jsem ležel v trávě u Cramerovy řeky a díval se, jak vítr pohání lehké rybářské čluny proti proudu. Vedle mne ležela Saranna v nedbale rozhalených šatech (věděl jsem, že má dobře spočítané, jak mě každým centimetrem svého obnažení vzrušuje) a nesnesitelně mne lechtala prstem. Já jsem předstíral, že to necítím. To vše jsem viděl a prováděl v bdělém stavu, s očima otevřenýma, schoulený do klubíčka na podlaze svého rozpáleného vězení.

Dělal jsem to, když začala ožívat a nemístným bodáním se připomínat pátá noha, vyrůstající mi z boku. To byla realita. Pot stékající po mých ňadrech. Tma. Zkáza mého těla. Ztráta svobody.

Pochopil jsem, že takto to snášejí radikálové v kotcích. Žijí jiný život. Nepřevalují se v prachu nebo v trávě, nekrmí se u žlabů – znovu mají zdravá a statná těla, leží u řeky a chystají se pomilovat milenku, která se ve skutečnosti neodvažuje vzpomenout si, že žijí.

Avšak zároveň s pochopením, že takové šílenství je jediný způsob, jak mohu uniknout, se dostavilo odhodlání tento prostředek nepoužít. Rozhodl jsem se zůstat svou bdělou myslí v momentální realitě, přestože byla nesnesitelná.

Mám dobrou paměť. Ne zázračnou – nedokážu z paměti vyvolat stránky textu jednu za druhou – ale začal jsem využívat čas k tomu, abych si uspořádal všechno, co jsem se dozvěděl, když jsem v nejzazším pokoji u Mwabao Mawy četl dějiny planety.

Mueller – genetika.

Nkumaj – fyzika.

Birdová – vysoké společenské kruhy.

Tyto jsem si zapamatoval snadno. A potom jsem se tak dlouho nutil vracet se a nechávat se blouzněním přivádět k něčemu užitečnému, až jsem si vybavil ostatní. Ne všechny, ale některé.

Schwartzová, ztracená v poušti, bez jakýchkoli kontaktů s ostatními – byla geoložka. Na planetě bez tvrdých kovů zbytečná.

Allison – teologie. To si pomohli.

Underwood – botanika. Jaké květiny asi dnes jeho potomci zoufale pěstovali ve vysokých horách?

Hanks – psychologie, péče o duševně choré. Tam pomoc nenajdu.

Anderson – nepoužitelný vůdce povstání, jenž měl talent pouze pro politiku.

Drew – sny a jejich výklad.

Kdo našel něco, co se dalo vyvézt? Nevěděl jsem. Ale v otcově knihovně určitě byly knihy, z nichž bych se dozvěděl, na co jsem si nedokázal vzpomenout; knihy, které by vyplnily mezery a naznačily nám, na čem potají pracovaly jiné rodiny. Někteří, kteří neměli nic, co by se z této planety dalo ambasadorovi nabídnout, určitě propadli zoufalství. Například technici – Cramer a Wizer. Dnes to byli zemědělci, jejichž území nebylo těžké dobýt, neboť již ztratili vědomosti, které se na této planetě nedaly přiměřeně využít. A Ku Kuej, filozof, jehož myšlenky si v Republice zřejmě nezískaly početné publikum – ten se založení rodiny ani nedožil. Možná se ve své moudrosti rozhodl, že jeho poslední vzpourou bude zmizet a zemřít, aby jeho děti nebyly navěky vězni Zrady. Ale železo proudilo přinejmenším do Nkumaje a Muelleru. Fyzika a genetika. Oni měli myšlenky, my produkty. Nám nehrozilo, že nám produkty někdy dojdou – ale co jim s jejich myšlenkami? Jestli dostávali za každou myšlenku zaplaceno takovým množstvím železa, že nad námi mohli rychle zvítězit, nebylo to podstatné.

Neměl bych šanci dostat se do Muelleru včas.

Sice jsem se tomu bránil, ale pochybuji, že jsem se blouznění vyhnul úplně. Živě si totiž vzpomínám na stvoření jako já, které ke mně přišlo do kobky a smálo se mi. Mohl to být Lanik na prahu dospívání, jak jsem si ho pamatoval ze zrcadel, až na to, že měl rozbitou hlavu, z níž mu neustále vypadával mozek. Přesto se mnou mile rozmlouval a teprve nakonec se mne pokusil zabít. Čtyřma rukama jsem ho uškrtil a roztrhal. Jasně si to vybavuji.

Také si vzpomínám, jak mne navštívil bratr Dinte. Rozřezal mne na malé kousky. Z každého pak vyrostl malý Lanik, v dospělosti tak drobný, že se Dinte velice pobavil, když po nich dupal holínkami. Možná jsem vykřikl – Dinte prchl, když někdo zabušil na poklop nade mnou.

Přišla i Ruva, s plnými ústy, a jak žvýkala, chvástala se, že konečně dostala otcova varlata, dostala je, a až je rozžvýká, přijdu na řadu já. Měla s sebou šeredného chlapečka, který nosil na tváři karikaturu otcova obličeje; mohlo mu být nějakých – deset? – ale stále slintal. Mokrá brada se mu ve světle leskla. Věděl jsem, že to nemůže být skutečnost, protože v mé kobce světlo nikdy nebylo, s výjimkou krátkého oslnění, když mi spouštěli a vytahovali kbelík.

A jakási stařena z muellerských hor mi tak dlouho nosila šípy, až jsem v nich vězel do půli těla.

Výjevy z těchto šílených blouznění si pamatuji stejně zřetelně jako chvíle, kdy mě otec učil srazit jezdce z koně nebo kdy si otřel z tváře krev a zarmoutil mne nastíněním osudu, který mne čeká. S odstupem času jsem se naučil rozlišovat pravé vzpomínky od těch, které pravé nemohly být. Tenkrát to tak jasné nebylo.

Jednoho dne jsem zaslechl nový zvuk. Neměl neobvyklou intenzitu, ale uvědomil jsem si, že slyším nové hlasy. Loď nezajela do žádného přístavu. Nikdo neplul vedle nás. Zřejmě tedy pouštěli otroky z kobek na palubu. To znamenalo, že se blížíme k přístavu – bylo třeba probudit zakrnělé svaly, aby otroci na trzích v Rogersu, Dunnu a Dárku udělali dojem.

Ale toho prvního dne mne nikdo ven nepustil. Přemýšlel jsem proč.

Do druhého dne jsem dospěl k závěru, že jelikož nemám být prodán na práci, nezáleží na tom, jestli vypadám silně. Měl jsem být pouťová atrakce. Neradostně jsem přemítal, co si o mně teď moji majitelé pomyslí. Nový nos vyrůstal vedle starého a byl s ním částečně propojen. Na levé straně hlavy mně z rozcuchaných vlasů trčely tři uši. Moje tělo se stalo propletencem paží a nohou, které nikdo nenaučil chodit ani brát věci. Předtím si mysleli, že mají kuriozitu. Teď zastanu celý cirkus sám.

Jiní otroci se nade mnou procházeli, viděli, cítili slunce a vítr. A já jsem nemohl.

Začal jsem křičet. Můj hlas si odvykl mluvit a moje mysl zapomněla používat slova. Určitě mi moc rozumět nebylo. Ale postupně jsem zvýšil hlas a poklop na otvoru, jímž jsem byl krmen, nakonec s prásknutím odskočil.

„Chceš, abych ti prdel nakopal mezi žebra?“ zeptal se hlas, který jsem velice dobře znal, jen jsem nevěděl, komu patří.

„Do prdele budu kopat já!“ zahřímal jsem. Můj hlas nebyl tak působivý jako kdysi, když jsem na cvičišti velel jezdectvu bez pomoci vyvolavače. Ale stačilo to. Místo kopance se mi ozval další hlas.

„Hele, ty šmejde,“ řekl, „doteďka jsi byl vzornej otrok. Jestli víš, co je pro tebe dobrý, ušetři nás těch svejch sraček, stačí ty v kýblu!“

„Vytáhněte mě ven!“

„Otroci na palubu nepatří.“

„Zrovna teď je na palubě deset otroků!“

„To jsou farmáři. Ty seš pouťová atrakce.“

„Zabiju se.“

„Nahej? Potmě?“

„Lehnu si na záda, ukousnu si jazyk a utopím se v krvi!“ zařval jsem. A chvíli jsem to myslel vážně, i když jsem dobře věděl, že by se mi jazyk nepříjemně rychle zahojil. Muselo to znít, jako bych zešílel, protože se přidal nový hlas. Patřil kapitánovi.

Mluvil tiše, ale z jeho hlasu bylo slyšet jasnou hrozbu. „Když někdy pustíme otroka na palubu, má to jediný důvod. Potrestání.“

„Klidně mě potrestejte! Ale hlavně to udělejte na slunci.“

„Potrestání obvykle začíná vyříznutím jazyka.“ Rozesmál jsem se. „A co děláte jako přídavek?“

„Skončíme tím, že ti ušmikneme koule.“ Myslel to vážně. Za eunucha by dostal stejně dobrou cenu jako za plemenného otroka. Jenže muži, který už má varlata trojmo, to velký strach nenažene. Možná právě testosteron mě předávkoval odvahou.

„Můžete je usmažit a dát mi je k snídani! Pusťte mě ven!“

Nebyla to samozřejmě jen odvaha. Věděl jsem, že největší cenu pro ně mám jako cirkusová atrakce. Nikdo se nechce dívat na atrakci, kterou zmrzačili lidé. Jen zmrzačení přírodou, prosím. Neublížili by mi. V tuto chvíli jsem pomyšlení, že já vězím v díře, zatímco jiný otrok si chodí po palubě, považoval za nejhrubší provokaci, s jakou jsem se v životě setkal.

Přesto mne překvapilo, když kapitulovali a hodili mi dolů provaz. Chytil jsem se jich čtyřma rukama a nechal jsem se vytáhnout nahoru.

Co mne překvapilo ještě víc, byla prudkost jejich reakce, třebaže jsem ji mohl očekávat. Spustili do kobky muže s bujným poprsím nebo ženu s penisem. Ven vytáhli zrůdu.

Nic jsem neviděl. Světlo bylo příliš oslepující a těžko jsem hledal rovnováhu na nohách, které se několik měsíců pořádně nepostavily. Některé z mých nohou nemusely nést tíhu ještě nikdy. Nedovedl jsem chodit – mohl jsem se pouze kolébat z jedné strany na druhou a snažit se udržet balanc.

A oni mi nijak nepomáhali. Ohlušovali mne svým řevem. Ze všech stran jsem slyšel slovo ďábel a jiná slova, jejichž význam jsem netušil, viděl jsem jen to, že námořníci jsou k smrti vyděšení. Mnou.

Poznal jsem, že mám příležitost, a chopil jsem se jí.

Zařval jsem. Odpověděli jednolitým vřeštěním. Když jsem potácivě vykročil směrem k nejhlasitější skupince vřeštilů, přivítal mne šíp v ruce.

Jsem Mueller. Bolest mne nezastavila, a pokud šlo o ruku, měl jsem několik dalších, které mně mohly posloužit zrovna tak – fakticky dvě, které byly mnohem lepší, neboť mi poranili ruku, kterou jsem příliš nepoužíval. Šel jsem dál. A hrůza se změnila v posvátnou bázeň. Šíp zrůdu nezastavil.

Kapitán něco křičel. Nejspíš rozkazy. Přimhouřil jsem oči a snažil se něco uvidět. Oceán se oslnivě modře třpytil. Loď a všichni na ní byli neviditelní, stíny, které se míhaly, dokud jsem oči nemusel znovu zavřít.

Slyšel jsem, jak někdo přichází, cítil jsem chvění kroků na palubě. Nemotorně jsem se otočil a zachytil jsem prudký útok. Právě tenkrát jsem zjistil, že mi vyrostlo srdce navíc – útočníkův dřevěný nůž zasáhl to, na které jsem byl zvyklý, ale nezastavil mne. Dovedl jsem beze zbraně bojovat pouze dvěma původníma rukama, ale než abych na to námořníky upozorňoval, raději jsem nadbytečné paže zapojil do akce. Musel jsem po noži šmátrat, ale zdrželo mne to jen chvilku, a v tomto případě jsem si zdržením pomohl. Útočníka jsem rozsekal a kusy jsem naházel čekajícím námořníkům. Slyšel jsem zvracení. Slyšel jsem modlitby. Slyšel jsem svobodu.

Opět zazněl kapitánův hlas. Tentokrát však smířlivě. Bylo to skličující, slyšet ho pokořeného. Chvíli jsem se styděl, že jsem jeho postavení tak oslabil.

„Ať jste kdokoli, pane,“ prohlásil, „mějte na paměti, že jsme vám zachránili život, když jsme vás vytáhli z moře a vzali na palubu.“

Pouze jsem na něho zamžoural a zamával jsem rukama. Nezřetelně jsem viděl, že ustoupil. Báli se mne. A měli proč. Rána v mém srdci se již zacelila. Když je nejhůř, můžeme si my radikálové užít i nějakou tu legraci.

„Pane,“ zkusil to znovu, „nevím, který jste bůh nebo kterému bohu sloužíte, ale zapřísaháme vás – řekněte nám, oč žádáte, a my vám vyhovíme, jen se vraťte zpátky do moře.

Vrátit se do moře nepřicházelo v úvahu. Byl jsem dobrý plavec – dokud jsem měl dvě ruce a dvě nohy. Teď jsem měl víc zátěže a horší koordinaci.

„Vysaďte mne na pevninu,“ řekl jsem, „a budeme vyrovnáni.“

Kdybych se pořádně zamyslel nebo kdybych lépe viděl, pokusil bych se je tyranizovat o něco déle, abych se dostal k pohostinnějším břehům. Jenže vidět jsem začal až ve chvíli, kdy jsem seděl v přídi veslice spolu s šesti zkamenělými námořníky, kteří ožívali jen ve chvíli, kdy dostali rozkaz veslovat. Nato znovu zkameněli, s pohledy přibitými ke mně. Tehdy jsem začal zřetelně vidět – ale seděl jsem ke břehu zády.

Když jsme zavadili o dno, nemotorně jsem se překulil přes příď a s cáknutím jsem sklouzl do vody. Teprve když jsem narazil na suchou zem, zvedl jsem hlavu a rozhlédl se, kam jsem se to vlastně dostal.

Co nejrychleji jsem se otočil, ale veslice byla již téměř u otrokářské lodě. Nedali se přivolat zpátky. Vlastně jsem je elegantně přinutil, aby mi pomohli k sebevraždě.

Stál jsem nahý na několik set metrů široké pláži. Za ní se zvedaly rozeklané, nehostinné svahy z kamení a písku, jimž muellerští námořníci říkali Písčiny. Ještě dál byla nejnevlídnější poušť na světě. Lepší bylo vzdát se nepříteli než ztroskotat tady, kde nebyly cesty, kde nezastavovaly lodě a kde se chůzí do vnitrozemí mohl človék dostat nanejvýš hlouběji do neznámé pouště Schwartzu. Nežilo tam nic. Ani zakrslé křoviny z pustin na západním břehu Rukávu. Dokonce ani hmyz. Nic.

Bylo odpoledne. Slunce pálilo. Moje kůže, po dlouhé izolaci bílá jako sníh, již byla v jednom ohni. Jak dlouho jsem mohl bez vody vydržet?

Že jsem v chladivé, stíněné, vodou zásobené kobce nedržel jazyk za zuby. Že jsem neřekl něco, čím bych hrůzu posádky zaplašil.

Dal jsem se na cestu, protože nic jiného se dělat nedalo. Protože staré pověsti mluvily o velkých řekách uprostřed Schwartzu, které se vpíjely pod poušť, než odtekly do jiných zemí. Protože jsem nechtěl, aby moji kostru našli hned na pobřeží, jako bych si netroufl cokoli podniknout. Vzduch se nehýbal.

Do večera jsem byl vyprahlý, že jsem nemohl popadnout dech, a se silami jsem byl v koncích. Nezdolal jsem ani vrchol stoupání; moře se zdálo být absurdně blízko. S tolika končetinami jsem nebyl žádný velký lezec. Nedokázal jsem usnout, a tak jsem nutil nepřipravené a neochotné svaly, aby mne potmě nesly dál. Tma byla vítaná a přinesla do pouště chlad, po denním žáru úlevný. Bylo léto, nebo to alespoň tak vypadalo, ale noc byla chladnější, než bych uvěřil, že může v takovém místě být. Lezl jsem dál, i když se mi později chtělo spát, protože mne pohyb zahříval.

Když vyšlo slunce, byl jsem vyčerpaný. Ale vyšplhal jsem na vrchol, takže jsem se mohl rozhlédnout po nekonečných písečných dunách, tu a tam s horami v pozadí, nebo jsem se mohl otočit a zahlédnout daleko za sebou jasně modrý oceán. Žádná loď na dohled nebyla. A na pevnině nebyl žádný stín – nic, kde bych mohl před denním žárem najít úkryt.

A tak jsem šel. Jednu z hor jsem si vybral jako cíl, abych nějaký měl. Zdála se být stejně vzdálená a stejně nedosažitelná jako každá jiná. Tušil jsem, že dnešního dne mne najde smrt; byl jsem tlustý z nedostatku pohybu, slabý z nedostatku naděje.

Odpoledne jsem se soustředil již jen na postup vpřed. Žádné myšlenky na život nebo na smrt. Pouze krok. A další krok.

Té noci jsem spal v písku a kolem hlavy mi nebzučel žádný hmyz, poněvadž žádný hmyz nebyl tak hloupý, aby se v těchto místech snažil přežít.

Překvapil jsem sám sebe. Probudil jsem se a znovu jsem šel. Hranice smrti byla dál, než jsem si myslel. Ale určitě ne o mnoho dál. Můj stín byl ještě na ranní straně, když jsem dorazil do míst, kde písek střídaly kameny a rozeklaná skála. Byl jsem příliš apatický, než abych se zajímal, jestli to není horský hřbet. Vrhal stín. Lehl jsem si do písku a srdce mi přestalo tlouct. Zalapal jsem po dechu a zjistil jsem, že smrt nakonec nemusí být tak zlá, jen aby přišla rychle, jen aby si nedávala načas, jen abych tam nemusel ležet celou věčnost, než budu svobodný a budu moci odejít.