Orson S. Card
překlad: Petr Kotrle

SONÁTA BEZ DOPROVODU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Druhá věta

„Se jménem jako je Joe,“ říkával Joe, „jsem si prostě musel otevřít bar a gril, už jenom proto, abych mohl vyvěsit ceduli Bar a gril U Joea.“ A smál se až se za břicho popadal, protože Bar a gril U Joea tenkrát znělo směšně.

Jenže Joe byl dobrý barman a Strážci ho poslali na to pravé místo. Do žádného velkoměsta, ale do menšího, do městečka u dálnice, kam často zajíždějí řidiči náklaďáků, do městečka nedaleko velkého města, aby zajímavé věci nebyly daleko a lidé o nich mohli mluvit, kvůli nim se trápit, spílat jim a milovat je.

Bar a gril U Joea bylo hezké místo, kde se dalo příjemně posedět, a mnoho lidí to dělalo. Žádní elegáni a žádní opilci, ale lidé osamělí a společenští přesně v tom pravém poměru. „Moji hosté jsou jako dobrý drink, trochu toho a trochu onoho, aby vznikla nová chuť, která chutná líp než každá z ingrediencí zvlášť.“ Ano, Joe byl básník, básník alkoholu, a jako mnoho lidí v těch dobách říkával: „Táta byl právník a kdyby zůstaly staré časy, byl bych právník nejspíš i já a nikdy bych nepoznal, o co přicházím.“

Joe měl pravdu. A že byl čertovsky dobrý barman. Ničím jiným nechtěl být, a tak byl šťastný.

Jednou večer přišel někdo nový, chlapík, který jezdil s dodávkou rozvážející koblihy a jméno firmy, která je pekla, měl na uniformě. Joe si ho všiml, protože toho člověka se jako zápach drželo ticho: všude, kam vešel, to lidé vycítili, a i když se na něj ani nepodívali, ztišili hlas nebo zmlkli úplně a rozhlíželi se po stěnách a po zrcadlech za barem. Řidič koblihové dodávky sedával v koutě a pil dlouhý drink. To znamenalo, že chtěl posedět dlouho a neopít se tak rychle, aby musel brzo odejít.

Joe byl všímavý, když šlo o lidi, a tak mu neuniklo, že jeho oči každou chvíli zabloudí k temnému koutu, kde stálo piáno. Byl to starý, rozladěný křáp, který něco pamatoval (bar tam byl totiž už dávno) a Joeovi vrtalo hlavou, co na něm toho chlapíka tak fascinuje. Pravda, zaujal spoustu Joeových hostů, ale vždycky jenom přišli, zabrnkali na klávesy, zkusili najít melodii, ale na rozladěných klávesách se jim to nepodařilo, a tak toho nechali. Ale ten muž jako by se piána bál. Nešel k němu.

Když přišla zavírací hodina a ten muž tam ještě seděl, Joe, místo aby ho vyhodil, z rozmaru vypnul dráťák, zhasnul většinu světel a pak šel, zvedl víko a odhalil šedé klávesy.

Řidič koblihové dodávky došel k piánu. Chris, stálo na jmenovce. Sedl si a dotkl se jediné klávesy. Nebyl to příjemný zvuk. Ale on se postupně dotkl všech a pak se jich začal dotýkat v různém pořadí. Joe tam celou dobu stál, díval se a uvažoval, proč asi to piáno toho chlapíka tak zaujalo.

„Chrisi,“ promluvil Joe.

Chris se na něj podíval.

„Umíš zahrát nějakou písničku?“

Chrisův obličej znejistěl.

„Myslím nějaké staré písničky, ne ty dnešní divočiny z rádia, písničky. Třeba 'V jednom španělským městečku'. Tu mi zpívala máma.“ A Joe spustil: „V jednom španělským městečku, to vám byla noc jak dnes. Hvězdy svítily na cestičku a byla noc jak dnes.“

Joeův slabý, bezbarvý baryton pokračoval a Chris začal hrát. Ale nebyl to doprovod, nic takového, co by Joe doprovodem nazval. Byl to spíš protivník melodie, její nepřítel. Zvuky, které se z piána linuly, byly nezvyklé a disharmonické, ale Bůh ví, že krásné.

Joe přestal zpívat a poslouchal. Dvě hodiny poslouchal, a když byl konec, zamyšleně tomu muži nalil sklenku, sobě druhou a s Chrisem si přiťukli, s tím řidičem koblihové dodávky, který dokázal sednout za rozvrzané staré piáno a rozezpívat je.

Za tři dny se tam Chris vrátil. Vypadal přepadle a ustrašeně. Ale Joe už tentokrát věděl, co se stane (co se musí stát) a místo aby čekal do zavírací hodiny, vypnul dráťák o deset minut dřív. Chris se po něm prosebně podíval, ale Joe si to vysvětlil špatně – šel, zvedl víko klávesnice a usmál se. Chris toporně, snad i neochotně došel ke stoličce a posadil se.

„Hej, Joe!“ ozval se jeden z posledních pěti hostů. „Ty dnes zavíráš dřív?“

Joe neodpověděl. Jenom se díval, jak Chris začíná hrát. Tentokrát bez předeher, bez stupnic a úvah nad klávesami. Naplno. A piáno hrálo, jak piáno hrát má; špatné tóny, ty rozladěné, byly do hudby zakomponovány tak, aby zněly správně, a Joe měl pocit, že Chrisovy prsty nevnímají omezení dvacetitónové stupnice a hrají i v mezerách.

Dokud Chris o půl druhé hodiny později nedohrál, nezvedl se jediný host. Všichni si dali poslední drink a domů šli otřeseni tím, co zažili.

Další večer přišel Chris znovu a další den zas. Soukromá bitva, kterou sváděl v těch několika dnech po prvním večeru u piána, byla zřejmě dobojována; buď zvítězil nebo prohrál. Joe se o to víc nestaral. Stačilo mu, že když Chris na piáno hrál, dělalo to s ním věci, jaké s ním hudba nikdy předtím nedělala, a on to tak chtěl.

A chtěli to zřejmě i hosté. Když se přiblížila zavírací hodina, lidé se začali scházet zjevně jen proto, aby slyšeli Chrise hrát. Joe nechával piáno hrát dřív a dřív, až nakonec musel s naléváním zadarmo po skončení hraní přestat, protože lidí přicházelo tolik, že by přišel o živnost.

Tak to šlo po dva dlouhé, neobyčejné měsíce. Když venku zastavila dodávka, lidé se rozestoupili a pustili Chrise dovnitř. Nikdo na něj nepromluvil, všichni jen čekali, až začne hrát na piáno. Nepil nic. Jenom hrál. A stovky lidí v Baru a grilu U Joea mezi písničkami jedly a pily.

Ale radost byla pryč. Smích, živý hovor a kamarádství, to vše kamsi zmizelo, a Joea po čase začala hudba nudit. Chtěl mít svůj bar zase jako dřív. Nějaký čas si pohrával s myšlenkou, že by nechal piáno odvézt, ale hosté by se na něj zlobili. Napadlo ho, že Chrise požádá, aby tam přestal chodit, ale nedokázal najít sílu a na toho mlčenlivého podivína promluvit.

A tak nakonec udělal to, co měl udělat už dávno. Zavolal Strážce.

Přišli uprostřed představení, jeden slepý se psem na vodítku a druhý bez uší, který měl nejistý krok a přidržoval se věcí kolem sebe, aby neztratil rovnováhu. Vešli uprostřed písně a nečekali, až skončí. Došli k piánu a pomalu zavřeli víko. Christian stáhl prsty a upřel pohled na zavřené víko.

„Ach, Christiane,“ řekl muž, kterého vodil pes.

„Mrzí mě to,“ odvětil Christian. „Bránil jsem se tomu.“

„Ach, Christiane, jak mám udělat to, co udělat musím?“

„Udělejte to,“ řekl Christian.

A tak muž bez uší vytáhl z kapsy laserový nůž a tam, kde Christianovy prsty přecházely v dlaň, mu je všechny uřízl. Laser ránu současně i vypálil a sterilizoval, ale přesto na Christianovu uniformu trochu krve ukáplo. Teď, když měl ruce k ničemu a na dlaních jen zbytečné klouby, Christian vstal a z Baru a grilu U Joea odešel. Lidé mu znovu udělali cestu a pozorně poslouchali, když slepý Strážce řekl: „To byl člověk, který porušil zákon a měl zakázáno tvořit. Porušil zákon podruhé, a zákon stanoví, aby mu bylo zabráněno v rozvracení systému, v němž jste vy všichni tak šťastni.“

Lidé to pochopili. Bolelo je to, několik hodin se trápili, ale jakmile došli zpět do svých ideálních domovů a vrátili se ke své ideální práci, radost ze života jejich chvilkový soucit s Christianem přehlušila. Koneckonců to byl člověk, který porušil zákon. A to zákon, který se staral o to, aby všichni měli pocit bezpečí a štěstí.

Joe také. I Joe na Chrise a jeho hudbu brzy zapomněl. Věděl, že se zachoval tak, jak měl. Hlavně nedokázal pochopit, proč někdo jako Chris zákon porušuje, a jaký zákon vlastně porušuje. Na světě přece nebyl zákon, který by chtěl něco jiného, než aby byli lidé šťastni, a Joea nenapadal jediný zákon, který by chtěl aspoň trochu porušit.

A přece. Jednou přišel Joe k piánu, zvedl víko a zahrál na každou klávesu, která na něm byla. A když to udělal, opřel hlavu o piáno a rozplakal se, protože věděl, že když Chris přišel o prsty, aby už nikdy nemohl hrát, bylo to pro něj stejné, jako kdyby Joe přišel o svůj bar. A kdyby Joe někdy přišel o svůj bar, život by mu nestál za to, aby jej žil.

A co Chris? Do baru začal chodit někdo jiný, kdo řídil stejnou dodávku s koblihy, a v těch končinách už o Chrisovi nikdo nikdy neslyšel.