Orson S. Card
překlad: Petr Kotrle

PÍSEČNÁ MAGIE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zaslechl za sebou jakýsi zvuk a když se otočil, spatřil v mezeře mezi stromy tlustého staříka. O chviličku dřív tam žádná taková mezera nebyla.

„Dítě,“ prohlásil muž.

„Tlustý dědek,“ řekl Cer, protože se ho dotklo, že ho v jeho věku někdo považuje za dítě.

„A k tomu ještě nevychované,“ řekl stařík „Ale třeba ani nic lepšího nezná, protože podle řeči bych soudil, že pochází z Greetské země a podle toho, co má na sobě, bych řekl, že má hluboko do kapsy. V Mitherwee ví každý, že v Greetu nemají žádné způsoby.“

Cer sebral čepel nože a rozběhl se na něj. Ale najednou měl v cestě houštinu špičatých větví a rukou narazil na silnou větev, až mu čepel vypadla na zem.

„Dítě, dítě,“ řekl vlídně stařík. „Nosíš v srdci smrt.“

Větve zmizely. Stařík natáhl ruce a pohladil Cera po tváři. Cer ucukl.

„A dotek člověka ti působí bolest.“ Muž si povzdechl. „Jak převrácený musí být tvůj svět.“

Cer se na něj chladně zahleděl. Dokázal snést, když se mu někdo vysmíval. Ale bylo to, co viděl ve staříkových očích, opravdu laskavost?

„Vypadáš hladově,“ prohlásil stařec.

Cer neřekl nic.

„Jestli chceš jít se mnou, pojď. Jestli chceš, dám ti najíst.“

Cer šel za ním.

Šli lesem. Cer si všiml, že stařík se často zastavuje a dotýká se stromů. A některé zase okatě přehlížel, otáčel se k nim zády, nebo je obcházel širším obloukem. Jednou se zastavil a promluvil na strom, který přišel o velkou větev – asi nedávno, neboť Cer si stačil všimnout, že smůla na pahýlu byla ještě měkká. „Ještě nějaký čas a nebudeš cítit nic,“ oslovil stařec strom. Pak si povzdechl. „Ale ano, já vím. A hodně ořechů na podzim.“

Pak došli k domu, pokud se něco takového dalo domem nazývat. Zdi byly z kamene, což bylo v Greetu celkem běžné, ale střechu tvořilo živé dřevo – husté větve devíti vysokých stromů, vzájemně propletené a pokryté bujným listovím, takže Cer věřil, že dovnitř nepronikne ani kapka.

„Líbí se ti, jakou mám střechu?“ zeptal se stařík. „Je tak těsná, že ani v zimě, kdy je listí opadané, se sníh nedostane dovnitř. Ale my víme, jak na to,“ řekl a provedl ho nízkými dvířky do jediné místnosti.

Stařík se dal do přípravy snídaně, ale brebentit při tom nepřestal. Nachystal lesní plody se smetanou, dušené žaludy a silné krajíce kukuřičného chleba. Vyjmenoval mu, jak se co jmenuje, protože kromě smetany bylo pro Cera všechno cizí.

Ale chutnalo mu to a nasytilo ho to.

„Žaludy z dubů,“ řekl stařík. „Ořechy ze stromů stejného jména. A bobule z keřů, zákrsků. Kukuřice, ta není ze stromu ale ze slabé rostliny, která dřevo nemá a každým rokem umírá.“

„A stromy neumírají každý rok, ani když sněží?“ zeptal se Cer, protože o sněhu už slyšel.

„Jejich listy se pestře zbarví a opadají, možná to v sobě má něco ze smrti,“ řekl stařec. „Ale v eananu sníh roztaje a když přijde blowan, všechny stromy už mají listí nové.“

Cer mu nevěřil, ale zároveň se mu nezdálo, že by mu stařec lhal. Stromy byly zvláštní.

„Nevěděl jsem, že ve Vysokých horách se stromy můžou pohybovat.“

„Ale ne, nemůžou,“ rozesmál se stařík. „Jenom tady a v dalších lesích, o které se stará lesní čaroděj.“

„Lesní čaroděj? Takže čáry opravdu jsou?“

„Čáry. Oho!“ Stařík se znovu rozesmál. „Ale ano, jsou čáry, je magie. Je mnoho magií a ta moje je magie stromů.“

Cer se na něj podíval úkosem. Nevypadal jako někdo, kdo je mocný, a přesto stromy vetřelce obklíčily. „Vy tady vládnete stromům?“

„Jestli vládnu?“ zeptal se překvapeně stařík. „To je mi nápad. Ovšemže ne. Sloužím jim. Chráním je. Dávám jim sílu, kterou mám v sobě, a ony mi dávají sílu, která je v nich, a pak jsme všichni o mnoho silnější. Ale že bych jim vládl? Něco takového k magii nepatří. To je mi nápad.“

A dál si brebentil, co toho roku dělají hloupé veverky. Když Cer dojedl, stařík mu dal vědro a celé dopoledne spolu sbírali lesní plody. „Za každou bobulku, kterou utrhneš, nech jednu jinou na keři,“ řekl mu stařík. „Pro ptáky na podzim a pro půdu, aby mohly vyrůst nové keře, až přijde kamesun.“

A tak se stalo, že Cer začal žít s lesním čarodějem. Kromě dětství, kdy mu maminka zpívala, a kromě lovů na jeleny, na které ho brával otec do Wetfellských kopců, to byly nejšťastnější dny jeho života.

Po podzimu, kdy se Cer obdivoval barvám listů, po zimě, kdy se s lesním čarodějem brodili sněhem a pomáhali ledem poničeným větvím, a po jaru, kdy vyžínal mladé stromky, aby les nezarostl, se lesnímu čaroději začalo zdát, že temná místa v Cerově srdci zalilo světlo, nebo se aspoň ztratila a nejsou k nalezení.

Mýlil se.

Když Cer shraboval listí na zimní ohně, představoval si, že shrabuje kosti nepřátel. Když se brodil sněhem, zdálo se mu, že jde do bitvy, rozsévat smrt v řadách Nefyřanů. Když vyžínal vyrážející stromky, snil o tom, jak stejnou smrt, jakou sešel ze světa jeho otec, přichystá strýčkům, protože žádný z nich se za něj v nouzi nepostavil.

Cer snil o pomstě, a přestože les prozařovaly paprsky letního slunce, v jeho srdci vládla čím dál hlubší tma.

Jednoho dne lesnímu čaroději řekl: „Chci se naučit čarovat.“

Čaroděj se s nadějí usmál. „Už to umíš,“ řekl, „a rád tě naučím víc.“

„Chci se naučit, jak získat moc.“

„Och,“ povzdechl si zklamaně čaroděj. „Och, pak ale nemůžeš ovládat magii.“

„Ale ty to dovedeš,“ řekl Cer. „Chci taky mít moc.“

„No ovšem,“ řekl lesní čaroděj. „Vládnu dvěma nohám a dvěma rukám a mám moc zahřívat smůlu nad hořící rašelinou, abych zastavil proud mízy z polámaných větví, mám moc vyřezávat nemocné větve, aby strom mohl žít, moc učit stromy, jak a kdy se bránit. Všechno ostatní je moc stromů, a ta mi nepatří.“

„Ale vždyť tě poslouchají,“ namítl Cer.

„Protože já poslouchám je,“ odvětil rozzlobený čaroděj. „Myslíš si, že tady v lese máme otroctví? Myslíš si, že jsem nějaký král? To jenom lidé si nechají jinými lidmi vládnout. Tady v lese je na prvním místě láska. Na ní stojí magie lesa, která je mezi mnou a stromy.“

Cer zklamaně sklopil oči. Lesní čaroděj se nechal zmýlit a myslel si, že Cer se kaje.

„Chlapče, chlapče,“ řekl. „Jak vidím, nic ses nenaučil. Kořenem magie je láska, kmenem služba. Lesní čarodějové chovají ke stromům lásku a slouží jim. A spolu se pak dělí o magii stromů. Čarodějové světla chovají lásku ke slunci a v noci zapalují ohně. Ten oheň jim slouží, stejně jako oni slouží jemu. Koňští čarodějové milují koně a slouží jim, a díky magii stáda mohou jezdit všude, kam se jim zachce. Svou magii mají i pole a pastviny, kameny a hory, písně a tance, vítr a počasí. Všechny stojí na lásce a rostou se službou.“

„Musím ji ovládnout,“ řekl Cer.

„Musíš?“ zeptal se lesní čaroděj. „Že musíš ovládnout magii? Jsou takové, které by pro tebe byly. Ale ty se ode mě nenaučíš.“

„Které to jsou?“

„Neřeknu,“ odvětil čaroděj a už nepromluvil.

Cer na to musel stále myslet. Jak z někoho vymoci magii proti jeho vůli?

Nakonec, po týdnech a měsících naléhání a trápení, se lesní čaroděj rozzlobil a vzdal to. „Budeš spokojený, když se to dozvíš?“ utrhl se na Cera. „Tak poslouchej, řeknu ti to. Je taky mořská magie, při které špatní námořníci slouží netvorům hlubin a obstarávají jim živou kořist. To by se ti líbilo?“

Ale Cer klidně čekal, co bude dál.

„To je něco pro tebe, že?“ řekl lesní čaroděj. „Pak by se ti určitě líbila pouštní magie.“

A Cer ihned pochopil, že to je magie, která by se mu mohla hodit. „V čem spočívá?“ zajímal se.

„To já nevím,“ řekl mrazivě lesní čaroděj. „Lidé jako já ji považují za nejtemnější ze všech magií, ale tvoje černé srdce by v ní mohlo najít zalíbení. Jenom jedna je ještě temnější.“

„A to je která?“ zeptal se Cer.

„Byl jsem blázen, že jsem tě k sobě vzal,“ řekl čaroděj. „Ty nechceš, aby se rány na tvém srdci zahojily; rád se v nich rýpeš a necháváš je hnisat.“

„Která magie je nejtemnější?“ naléhal Cer.

„Nejtemnější magie,“ začal lesní čaroděj, „je magie, kterou ty, měsíci zaplať, nemůžeš nikdy provozovat. Nejdřív bys totiž musel mít rád lidi a cenit si lidskou lásku nad svůj život. Jenže ty máš k lásce stejně daleko jako moře k horám, jako země k nebi.“

„Ale nebe se země dotýká,“ namítl Cer.

„Dotýká, ale nikdy se nesetkají,“ odpověděl lesní čaroděj.

Pak podal Cerovi koš, do kterého předtím naskládal chléb, lesní plody a džbán pramenité vody. „A teď běž.“

„Běž?“ zeptal se Cer.

„Doufal jsem, že tě uzdravím, ale pro tebe lék není. Lpíš na svém utrpení tak, že se nedá zahojit.“

Cer ukázal čaroději nohu, na které se stále ještě červenala kornatá jizva v místě, kde býval palec.

„Je to stejné, jako kdybys mi chtěl spravit tu nohu.“

„Spravit?“ zeptal se lesní čaroděj. „Já nic nespravuju. Jen mírním následky, hojím a pomáhám stromům zapomenout na větve, o které přišly. Kdyby do nich dál vháněly mízu, jako by je stále měly, přišly by o ni a pak by uschly, povadly a zahynuly.“

Cer zvedl koš.

„Děkuji za laskavost,“ řekl. „Mrzí mě, že to nechápete. Ale stejně jako strom nemůže nikdy odpustit sekeře nebo ohni, jsou na světě lidé, kteří musí zemřít, abych mohl znovu žít opravdovým životem.“

„Odejdi z mého lesa,“ vyzval ho lesní čaroděj. „Pro takovou tmu tu není místo.“

A tak Cer odešel. Za tři dny byl na hranici Mitherkamu, za dva další stál na úpatí hor a po několika týdnech došel na poušť. Chtěl se vyučit pouštní magii. Potom by sloužil písku a písek by sloužil jemu.

Cestou ho zastavili a prohledali nefyrští vojáci. Když viděli, že nemá palce, ztloukli ho, oholili mu jinošské řídké vousy a kopancem ho vyprovodili na další cestu.

Dokonce se zastavil na bývalé otcově farmě. Všude teď hospodařili Nefyřané, lidé z jihu, kteří půdu nikdy předtím neměli. Báli se, že je chce okrást, a vyhnali ho. A tak se přikradl pod rouškou tmy, z otcovy spíže ukradl maso a z chlévu kuřata.

Přes Greebeck přešel do suchých krajů a rozdal tam maso a kuřata chudým. Pár dní u nich zůstal. Pak odešel do pouště.

Týden se toulal po poušti, dokud mu nedošlo jídlo a voda. Vyzkoušel všechno možné, aby pouštní magii našel. Tak jako lesní čaroděj mluvil ke stromům, Cer promlouval k horkému písku a rozpáleným skalám. Jenže písek neznal, co je to poranění a nepotřeboval hojivý dotek, skále se nedalo ublížit, takže nepotřebovala ochranu. Cer se odpovědi nedočkal, jen vítr mu sypal písek do očí. Když nakonec padl na písek a umíral, kůži měl spálenou a rozedřenou, šaty už dávno rozcupované na nitky, džbán rozpálený a plný písku, oči oslepené bělostí pouště.

Nedovedl poušť milovat ani jí sloužit, protože od něj nic nepotřebovala a nebylo na ní nic krásného nebo příjemného, co by si zasloužilo lásku.

Ale zemřít bez pomsty nechtěl. Vzpíral se smrti tak dlouho, že ještě žil, když ho našli lidé z kmene Abadapnů. Dali mu pít a starali se o něj, dokud se neuzdravil. Trvalo to týdny a celou tu dobu ho museli táhnout na saních od jedné oázy s vodou k druhé.

A jak táhli se svým dobytkem a koňmi, odváželi Cera stále dál od Nefyřanů a od Greetské země.