Svatopluk Čech

VE STÍNU LÍPY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.

     Teď hostinská, v kruh zasedajíc hostí,
 pustila uzdu bystré výmluvnosti:
 
     Což, strýčku, schází vám - krom této nohy?
 Hůř´ skončil žití běh váš soudruh mnohý.
 
     Když zájezdní jsme měli hospodu
 na říšské silnici, tu povoz bídný,
 jak snědých cigánů byt nepoklidný,
 nám přiklepal se kdysi ku vchodu.
 Pod jeho nápravou se kolébala
 svítilna vetchá s žerdí strakatou,
 nad polámanou obručí se pjala
 děravá plachta s hojnou záplatou
 a vpředu budil váhavými kroky
 chraptivý zvonec koník chudoboký.
 
     U našich vrat se ztajil skřipot kol,
 však nikdo s vozu nešinul se v dol.
 Jen malá ručka okraj plachty zdvihla
 a pod ní, s cetkou v čele bezcennou,
 bělavá dětská hlavinka se mihla
 pod rozedranou čapkou červenou,
 jak pod lupením sprchlých růží planých,
 ve věnci cůpků polorozpoutaných.
 
     Můj posléz´ k vozu přistoupil. Ó, běda!
 Ztrnulým okem hleděla mu vstříc
 ze stínu plachty nehnutá a bledá,
 šediny stříbrem ověnčená líc -
 tak leželo tam na peřesté truhle
 v hulánském plášti tělo kmeta ztuhlé.
 
     Až slzou polil nás ten obraz bídy!
 Tvář poznali jsme starce invalidy,
 jenž jedním létem ztrativ za moru
 své syny oba, stáří podporu,
 i manželku svou, příbuzenstvo celé
 až na jediné vnouče nedospělé,
 umělou rukou, zdětinštělý kmet,
 dřevěných loutek urobil si sbor -
 až podiv byl, jak pěkný měly vzhled,
 hýbaly rtoma, otáčely zor -
 a povoz přikoupiv za jmění trosku,
 s hezounkou vnučkou protloukal se světem,
 hrál Fausta s ďábly, Horiu a Glosku,
 k úsměvu starým, k vytržení dětem.
 
     Však nyní Pán, jenž v tomto zemském důle
 s vysosti nebes na nitkách své vůle
 náš loutek chabých řídí životy,
 ukončil rázem jeho trampoty:
 kmet ke svým loutkám cestou sklonil šíji
 a žití dohrál smutnou komedii.
 
     Starcovo tělo složili jsme v síni
 a v jizbu vzali děcko. Leč co nyní?
 Z večera u nás tlupa sousedů
 se shromáždila v hlučnou besedu
 a pronášela za džbánkem své zdání -
 co moudrých rad tu bylo na vybrání!
 A často spěly hledy přítomných
 za kamna v kout - jak věž tam stála věru
 zelených kachlů, hladkých, ohromných -
 kde na lavičce podezděné, v šeru,
 sukénkou přioděna pestrou, kusou,
 hlavinku na klín pochylujíc rusou,
 sirota po loutkáři - ubožáček! -
 seděla schoulena jak v bouři ptáček.
 
     Jen můj si mlčky v hostí kruhu jarém
 s čepičkou zahrával, jak způsob měl -
 tu čepičku jsem ušila mu darem,
 když o námluvách k našim docházel:
 z modrého sametu vám byla celá,
 na vrchu hvězda z perliček se skvěla
 a zlatý třapec splýval do předu -
 tak chodil mlčky vřavou sousedů,
 až náhle čepičku svých prstů zbavil
 a způsobem svým drsným klidně pravil:
 "Eh, jaké řeči! Pohřeb vezmu na se
 a pro vyžle pás můj se neukrátí.
 Snad najdou kupce kůň a harampátí,
 pak s nebožtíkem účet vyrovná se."
 
     A tak se stalo. Přivykalo robě
 Lidušce mojí. Podobna si v líci
 ta dítka obě, zdravím jen se rdící,
 jak spářené dvě třešně lnula k sobě.
 I zdomácněla u nás sirota,
 za krátko uschly slzy pro (...)
(......)