Svatopluk Čech

VE STÍNU LÍPY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

     V tom vojínova berle ranou silnou
 dopadla na stůl, pozor budíc všech.
 Leč naznačiv tak náladu svou sdílnou,
 rek jednonohý dlouho pestrý měch
 před sebou rovnal, plnil dýmku líně,
 očima koulel v husté brvy stíně,
 ssál dýmky vonný dech, ssál volně znova,
 než s dýmu mrakem vypustil ta slova:
 
     Hle, jak pan učitel nás pěkně bavil
 příhodou zimní, prostým věcí sběhem,
 jak na katedře slovo k slovu stavil
 a mluvil dél, než tehda bloudil sněhem!
 Pa - naše zima! Směšné! Páni drazí,
 konejte pochod, jak náš konal pluk,
 Tyrolskem k jihu, dolů za Inšpruk,
 v italskou stranu přes Alp sněžné vazy -
 pak teprv zvíte, co jsou zimní mrazy!
 
     Až laviny se budou kolem řítit
 a ledovce vám cestou rudě svítit,
 až spatříte, jak v ustrnutí sklenném
 umrzlý vodopád se skály visí
 a ledu škraloup naleznete kdysi
 na polévce své v kotli nad plamenem,
 až ruka přimrzne vám k pušky kovu,
 nad kámen komisárek ztuhne v pěsti,
 a zpláčete-li touhou po domovu,
 jen hrachy ledu lícem pozachřestí:
 pak teprv nosy vaše fialové
 skutečné zimy zvětří rodný stánek
 a naše mrazy noční tříkrálové
 vám promění se v teplý jara vánek.
 
     Však za to dole na lombardské pláni
 plamenná obloha nad smavý kraj
 jak žhavá klenba safíru se sklání:
 kam pohled sahá, zemský vidíš ráj,
 od stromu k stromu réva věnec vine,
 s oranžů zlatem snoubí hrozny siné.
 Jen jedno vzpomínku naň sladí málo:
 že podívání to mne - nohu stálo.
 Jak vše se přihodilo, povím hned,
 ač s pravdy pouze vděkem, bez ozdoby.
 
     Rád myslí zalétám v ty krásné doby,
 když otec Radecký nás k slávě ved´.
 Maršálek taký nezrodí se zas!
 Když před bitvou tak vstoupil mezi nás
 a laskavě jen začal: "Dítky moje -"
 hned rty se třásly, zrak nám slzou tál,
 od pluku k pluku valným mračnem voje
 vzdychání, slza šířily se dál,
 až naposled se kolem v jednu notu
 armáda celá dala do vzlykotu.
 
     Však za to - huj! - když kynem jeho dlaně
 armáda naše v plném lesku zbraně
 za polnic vřesku, bubnů víření
 rozpjala křídla k vítěznému letu:
 tu dychtil každý po krvavém střetu
 jak po veselém plesu hýření.
 Tu mohli šumaři ti vlašští znáti,
 jak má se na válečnou basu hráti,
 jen jednou vesele jsme břinkli v strunu -
 hned Carlo Alberto se skácel s trůnu.
 
     Šestkrátstotisíc čekalo nás Vlachů
 v lombardské pláni - málo bylo strachu.
 Našinců vojsko spatřilo je rádo
 jak hejno lačných vlků jehňat stádo.
 Však tři dni plné bitva burácela,
 děl hudbou hřímavou se chvěla zem,
 po kopách mrtvá padala tam těla
 jak ve žní době klasy pod srpem.
 
     V den třetí poklesl též smrtnou kulí
 náš plukovník, všem drahý. Na mém klíně
 umíral tiše, v libém révy stíně.
 Chtěl ještě poslední svou napsat vůli -
 přinesli buben, papír, péro vraní -
 za inkoust posloužila rudá krev:
 tak sepsal závěť třesoucí se dlaní
 a naposled rtem bledým pozachvěv,
 hasnoucím okem projevil mi přání,
 bych pečoval (...)
(......)