František Ladislav Čelakovský

SLOVANSKÉ NÁRODNÍ PÍSNĚ
Díl třetí
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.
Zpěv dalmatský

1. Vuk Brankovič a Miloš Kobylič

 Velekrásné vykvetají růže
 v bílém dvoru, Lazarově dvoru;
 nikdo neví, která z nich pěknější,
 která vyšší, která červenější.
 Nejsou v kráse růže to vykvětlé,
 leč jsou dcery Lazara slavného,
 nade Srbskem rovným panovníka,
 z dávných časů vítěze a bana.
 Lazar dcery v rody velké vdává:
 Vukoslavu Miloš - Kobyliči,
 Máru vydá Vuku Brankoviči,
 a Milici caru Bajazetu.
 Nedaleko Jelinu provdává
 za mladého a statného pána,
 jenže Jura Černojevič slove,
 jenže slavně vévodí na Zentě.
 Málo času bylo uplynulo,
 tři svou matku sestry navštivily,
 jedno sestra Milice nepřišla,
 anto car jí Bajazet zakázal.
 Sestry vlídně sebe pozdravily,
 avšak brzo jsou se povadily,
 jednakaždá chválíc chotě svého,
 v bílém dvoru, Lazarově dvoru.
 První počne Černojevičova
 podlé jména Jelina v ta slova:
 Nikdý matka hrdinu většího
 nezrodila jako mého Juru.
 Osvědčuje choť Brankovičova:
 Nikdý matka z krve šlechetnější
 nezrodila posud bohatýra
 jako matka Vuka Brankoviče.
 V smích tu dala choť se Milošova,
 podlé jména mladá Vukoslava,
 v smích se dala, potom promluvila:
 Netřeštěte, ubohé vy sestry!
 nechvalte mi Vuka Brankoviče,
 bojovníka chatrné pověsti;
 aniž chvalte Černojevič-Juru,
 posledního ze všech bohatýra:
 raděj chvalte Miloš-Kobyliče,
 jej z Pazaru Nového šlechtice;
 bohatýr on nade bohatýry,
 jej zrodila matka Hercegovka.
 Tu se hněvem Mára rozpálila,
 Vukoslavu rukou udeřila,
 jakkoli ji lehce udeřila,
 krev se z nosu sestře vyprýštila,
 I vzchopí se mladá Vukoslava,
 kvílíc k dvoru bílému odejde,
 chotě svého plačíc přivolává,
 Milošovi potichu si touží:
 Ó by věděl, milý můj ty pane!
 co mluvila choť Brankovičova,
 ty že nejsi ze šlechetné krve,
 brž ničemník nade ničemníky.
 Dále chlubí honosná se Mára,
 ty že nesmíš v boji se dostavit
 Brankoviči, manželi jejímu,
 anto nejsi pravicí bojovník.
 Těžce nesa Miloš tuto hanu,
 rychle vskočí na nohy hrdinské,
 vsedne na kůň sedlaný na souboj,
 i dozývá Vuka Brankoviče:
 Příteli můj, Vuku Brankoviči!
 jako že tě porodila matka.
 dostavíš se v souboj mi hrdinský,
 uvidíme, bohatýr kdo lepší.
 Nic tu Vuku více nezbývalo
 leda na kůň k souboji vsednouti,
 i vyjeti tam na pole rovné,
 kde k souboji místo stanoveno.
 Aj, tu na se kopím udeřili,
 bojná kopí oba roztříštili;
 ode beder meče vytasili,
 (...)
(......)