Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola dvacátá druhá

Kterak D. Quijote vysvobodil mnoho nešťastných, jenžto jsou proti své vůli někam vedeni.

Cide Hamete Benengeli, arabský a mancheský spisovatel, vypravuje v této převážné, veleslavné, roztomilé, utěšené a důvtipné historii, že po oné ku konci dvacáté první kapitoly pověděné rozmluvě slovutného D. Quijote de la Mancha s jeho zbrojnošem Sanchem Panzou D. Quijote očí svých pozdvihnul a spatřil, an cestou, kudy jeli, asi dvanáct lidí přichází, kteří všickni za krky jako zdrávasy na veliký řetěz byli navlečeni a na rukách spoutáni. Spolu s nimi jeli také dva na koních a dva šli pěšky; jezdci měli ručnice v rukou a pěší každý meč a píku.

Když je Sancho shledl, pravil: Totě řetěz galejních otroků, kteří z králova rozkazu na galeje jíti musejí.

Co, že musejí? otázal se D. Quijote; je možná, aby král mocí někoho nutil?

To já nepovídám, odpověděl Sancho; ale že to jsou lidé, kteří pro své zločiny za trest na galeje ke královské službě jsou odsouzeni.

Přece, pravil D. Quijote, ať je to, jak chce, tito lidé jsou násilím vedeni a nejdou dobrovolně.

Takť jest, odpověděl Sancho.

A z té příčiny tedy, pravil jeho pán, jest právě vhod, abych já svou povinnost konal, násilí toto přetrhl a těm nebohým ku pomoci přispěl.

Považte, V. Milosti, pravil Sancho, že právo, jež sám král dal, takovýmto lidem ani křivdu ani násilí nečiní, nýbrž za jejich zločiny je trestá.

V tom jich ona spřež galejních vězňů došla a D. Quijote se jal velmi zdvořilými slovy jejich strážníky žádati, aby byli tak dobří, zprávu mu dali a příčinu pověděli, proč takovýmto způsobem je vedou.

Jeden z jízdných strážníků odpověděl, že to jsou galejní vězňové, lid Jeho královské Milosti, jdoucí na galeje; na tom že dosti a jemu netřeba více věděti.

Já ale, odpověděl D. Quijote, přece bych rád věděl, jaká jest u každého zvlášť příčina této nemilosti, a přidal k tomu jiných podobně zdvořilých slov‚ jen aby je pohnul, by mu na žádost jeho odpověděli.

Na to druhý jezdec pravil: Ačkoliv máme s sebou opis a ztvrzení rozsudku všech těchto bídníků, není teď kdy, zdržovati se jich vyndaváním a čtením. Jděte pane, a ptejte se jich samých na to a oni vám to povědí, budou-li chtít. Však oni rádi to učiní; nebo tento lid o svých šelmovstvích rád vypráví.

S tímto dovolením, kteréby D. Quijote sám si byl vzal, kdyby mu je nebyli dali, přistoupil k řetězu a ptal se prvního, za jaké provinění s ním takto jest naloženo?

On odpověděl, že proto, že byl se zamiloval.

Pro nic jiného? otázal se D. Quijote; pakli zamilovaní na galeje se dávají, mohlbych i já někdy na nich veslovat.

Moje láska nebyla taková, jak V. Milost myslí, pravil galejník, nebo já jsem se zamiloval do jednoho koše s bílým prádlem a tak upřímně ho objal, že, kdyby mi jej právo mocí nebylo vyrvalo, ještě až posud dobrovolně od něho nebyl bych upustil. Dostihli mne na činu, pře se skončila beze všeho mučení, naložili mi stovku na záda, k tomu tři léta na veslice a bylo po všem.

Co je (...)

(......)