Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola dvacátá osmá

Jedná o novém a příjemném dobrodružství farářovu a lazebníkovu v oněch horách.

Přešťastná a požehnaná byla to doba, když přišel na svět neohrožený rytíř, D. Quijote de la Mancha; nebo pro jeho tak chvalitebný úmysl, že totiž snažil se znovu vzbuditi a navrátiti světu ztracený a téměř již zašlý řád rytířstva dobrodružného, požíváme nyní v tomto věku našem, který tak veselé zábavy potřebuje, netoliko příjemnosti jeho příběhu ale i povídek a episod s ním spojených, které s větší část nejsou měně příjemné, umělé a pravdivé, než hlavní příběh sám, který svou dobře zvochlovanou, tkanou a pletenou nit opět sbírá a nám vypravuje, že právě, když farář se chystal Cardenia těšiti, hlas jakýsi zaslechl, který truchlivým tónem takto zněl:

O Bože! jest možná, že jsem již nalezla místo, které bude moci býti hrobem mrzutému břemenu těla tohoto, které tak proti své vůli nosím? Tak jest, pakliže samota, již hory tyto slibujou, mne neklame. O já nešťastná! Jak mnohem příjemnější družinou, než kterýkoli lidský tvor, budou mi tyto skály a houště, an mně místa poskytujou, kde budu moci nebesům svou strast žalovati; neb na světě není nikoho, od něhož lze doufati radu v nesnázích, úlevu v hoři a pomoci v neštěstí.

Slova ta slyšel farář i jeho společníci, a poněvadž se jim zdálo, jakož i v skutku bylo, že z blízka přicházejí, vstali a šli hledati jich původce; i nebyli ještě ani dvacet kroků šli, an za jedním skaliskem uzřeli pod jasanem seděti jinocha, selsky oděného, jehožto oblíčej ale, poněvadž jsa skloněn v potoku tudy tekoucím nohy si myl, posud viděti nemohli. Přiblížili se k němu tak zticha, že je nezpozoroval a toliko v mytí svých nohou zabrán byl, kteréžto nejinak než dvěma křišťalovým sloupcům se podobaly, mezi ostatními křemeny toho potoku povstalým. Užasli nad sličností a bělostí nohou, neb se jim zdálo, že nebyly stvořeny šlapati rolí a chodit za pluhem a za voly, jak kroj majitele jejich okazoval.

Vida tedy farář, který napřed kráčel, že je nezpozoroval, dal ostatním dvěma znamení, aby za balvany skal tu ležící se skrčili a skryli; oni tak učinili a s pozorností při tom, co hoch dělá, patřili. Byl oblečen v jakousi šedivou halenu, jejíž zpodní část jakýmsi bílým šatem k tělu byla připásána; nohavice a holeně měl z tmavého sukna a na hlavě jakousi černou čepici. Holeně byly vyhrnuty až po půl lýtka, které v skutku bělostnému alabastru se podobalo.

Když byl pěkné nohy si umyl, vyndal zpod čepice šat jakýsi a jím si je otíral, pak smeknuv čepici a obličej pozdvihnuv dal spatřiti dívajícím-se tak nevyrovnanou krásu, že Cardenio slabým hlasem faráři pravil: Není-li to Lucinda, lidské stvoření to není, ale božské. Po smeknutí čepice a když hlavou mládec na druhou stranu hnul, rozřinuly a rozprostřely se jeho kadeře, tak krásné, že by mu jich slunce bylo záviděti mohlo. Z toho poznali, že zdánlivý selský hoch jest dívka útlá a při tom ta nejkrásnější, co kdy jejich oči byly viděly; ano Cardenio sám vyznal, žeby (...)

(......)