Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola šestá

O vážné a slavné prohlídce, již farář s lazebníkem v knihovně našeho důvtipného zemana měli.

Ten pořád ještě spal. Farář požádal na neteři klíče od pokojíku, kde knihy, původkyně toho neštěstí, se nalézaly, a ona mu je s největší radostí vydala. Vešli tam všickni i hospodyně s nimi a našli přes sto velikých, dobře svázaných a jiných menších knih. Když je hospodyně spatřila, hned se obrátila a co jen mohla z pokojíku utíkala; brzy ale opět se vrátila, kropenku se svěcenou vodou a kropáč přinesla a pravila: Tu máte, Vašnosti, pane licenciáte, a vykropte ten pokojík, aby některý z těch čarodějníků, co v těch knihách vězí, nám neučaroval za to, že chceme je potrestat a se světa shladit. Tato sprostnost hospodynina vyloudila faráři úsměv a on nařídil lazebníku, aby mu ty knihy, jednu po druhé podával, by viděl, o čem jednají, proto žeby mezi nimi mohly některé býti, které trestu ohně nezasluhujou.

Ne, pravila neť, neodpouštějte žádné, nebo všecky byly škodny; nejlépe bude, házet je oknem na dvůr, udělat z nich hranici a zapálit je. Anebo je vynesme tam do zadního dvora a tam se udělá oheň, aby kouř nepřekážel. Totéž hospodyně pravila a obě na smrt těch nevinňátek se těšily; ale farář k tomu nesvolil a chtěl aspoň nápisy knih přečísti.

První, kterou mistr Nicolas do rukou mu dal, byla „Amadis de Gaula“ a farář pravil: To má něco znamenat, nebo jak jsem slyšel, to byla první rytířská kniha, která ve Španělích se tiskla a všecky ostatní od ní svůj počátek a původ vzaly. Proto myslím, že jakožto původce tak zlé sekty beze vší výmluvy do ohně zatratit se musí.

Nikoliv, pane, řekl na to lazebník; nebo já jsem zas slyšel, že to jest ta nejlepší kniha ze všech, co jich toho způsobu bylo sepsáno, a tudy jí, jakožto výtečnici mezi svými, musí se odpustit.

To je pravda, řekl farář, a z té příčiny se jí nyní život daruje. Vizme druhou, která k ní je připojena.

Jsou to, pravil lazebník, Činy Esplandiana, řádného syna Amadise de Gaula.

Však nemá, pravil farář, pomoci synovi zásluha otcova: nate slečno, otevřte okno a hoďte ho na dvůr, ať je základem hranice, kterou uděláme.

Hospodyně to s velikou ochotností učinila a chudák Esplandian sletěl na dvůr a se vší trpělivostí usouzený mu oheň očekával.

Dále, pravil farář. Tuhle přichází, pravil lazebník, Amadis de Greca a všickni v tomto svazku, jak mi se zdá, jsou z pokolení Amadisova.

Ať tedy jdou všickni na dvůr, řekl farář, a shoří, neb abych královnu Pintiquiniestru a pastýře Daryela s jeho pastýřskými zpěvy spáliti mohl, poslal bych svého vlastního otce do ohně, kdybych ho v podobě dobrodružného rytíře dopadl.

Toho mínění jsem také já, pravil lazebník. A já také, přidala neť.

Tedy na dvůr s nimi! pravila hospodyně. — Dali jí je; bylo jich mnoho a ona ušetřivši schodů oknem dolů jimi hodila.

Co je to? optal se farář.

To jest, odpověděl lazebník, Don Olivante de Laura.

Spisovatel této knihy, pravil farář, je ten samý, co psal květnou zahradu, a v skutku (...)

(......)