Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola padesátá sedmá

Kterak D. Quijote rozloučil se s vévodou a která byla příhoda jeho s čipernou a dovádivou Altisidorou, pannou vévodkyninou.

Již se zdálo D. Quijotovi, že jest čas, aby zůstavil nečinnost, v které na onom hradě žil. Vidělo se mu zajisté, že jest osoby jeho velice pohřešováno mezi tím, co byl v zahálce obklopen nesčíslnými kvasy a zábavami, jež mu vrchnost ona jakož dobrodružnému rytíři připravovala. Připadalo mu, že bude mu účty klásti nebesům z té nečinnosti a soukromnosti; pročež jednoho dne prosil vévodu a vévodkyni za dovolení, aby směl odejíti. Udělili mu je dávajíce na srozuměnou, jak velice jim nemilé jest, že je opouští. Vévodkyně dala Sanchu Panzovi list ženy jeho, z něhož jej slze polily, tak že pravil: Kdož by si byl pomyslil, že tak veliké naděje jako ony, které v prsou manželky mé Terezie Pannové vzbudila zpráva o mém vladařství, skončí se tím, že já nyní opět nastoupím cestu za dobrodružstvími pána svého D. Quijota de la Mancha? Nic však méně jsem spokojen vida, že Teresie moje osvědčila se býti takovou, jakou jest, poslavši paní vévodkyni žaludy; kdyby zajisté toho byla neučinila, mrzel bych se, že se okázala nevděčnou. Těším se tím, že daru tomu nemůže se dáti název úplatku, ježto jsem byl už v držení vladařství, když jej poslala, a mimo to jest věcí spravedlivou, aby ten, kdo nějakého dobrodiní obdržel, prokázal se býti vděčným třeba jen maličkostí. Věru, nah jsem nastoupil vladařství a nah je opouštím, a tak mohu s dobrým svědomím říci: Nah jsem se narodil, nah jsem bez zisku a bez újmy.

Tak mluvil Sancho sám s sebou toho dne, když odcházel, a D. Quijote rozloučiv se večer před odchodem s vévodskými manželi stál jednoho jitra v plné zbroji na hradním nádvoří. Z chodeb na něho hleděl veškeren hradní lid a vévodovic sami přišli se naň podívat. Sancho seděl na svém šedouši s vakem, zavazadlem a se svými zásobami velmi spokojeně, ježto dvornosta vévodův, jenž byl Trifaldovou představoval, dal mu sáček s dvěma sty zlatých skudů na vystíženou pocestných výloh, a to aby D. Quijote o nich nevěděl.

Jak pravíno, dívali se na ně všichni a mezi ostatními dueňami a dívkami vévodkyně na ně patřícími pozdvihla hlasu svého čiperná a dovádivá Altisidora bolestně řkouc:

 Poslyš, neblahý rytíři,
 Zadrž trochu udidla
 Ostny netýraje bok
 Svému vychrtlému oři.
 Nevěrníče neutíkáš
 Před divokým hádětem,
 Brž před krotkým jehnětem,
 Jež od bravu zabloudilo.
 Věziž, hrůzná stvůro, že jsi
 Dívku klamal sličnější,
 Než ji v skalí Diana
 Aneb Venus zřela v hájích.
 Tys ukrutný Viren, prchající Eneáš;
 Čert tě doprovázej, jehož podobu i máš!
 V drápech rukou svých unášíš,
 Bohaprázdný lupiči,
 Srdce skromné děvici,
 Anaž láskou zahořela.
 Taktéž tré jsi vzal mi čepců,
 Podvazky jsi dva mi sňal
 S lýtek rovných mramoru
 Mezi strakatými kámy.
 Dva tisíce odcizil jsi
 Vzdechů, jež by ohněm svým
 Zžhaly Trojí tolikéž,
 Kdyby dvé jich tisíc bylo.
 Tys ukrutný Viren, prchající (...)
(......)