Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola padesátá osmá

Na D. Quijota sype se tolik dobrodružství, že jedno pro druhé místa nemá.

Když D. Quijote viděl se v otevřeném poli svobodna a zbavena milostného dotírání Altisidořina, zdálo se mu, že jest ve své míře a že duch se mu občerstvuje k opětnému pokračování v rytířských činech. Obrátiv se tedy k Sanchovi vece: Svoboda, Sancho, jest nejvzácnější dar, jejž nebe lidem udělilo; jí nemohou se vyrovnati poklady, jichž v sobě chová země aneb skrývá moře. Za svobodu rovněž jako za čest může a má býti nasazen život, a naopak jest otroctví nějvětší zlé, jež lidi stihnouti může. Pravím to, Sancho, poněvadž jsi dobře viděl hostiny a hojnost, v nichž jsme na hradě tonuli; a však u prostřed těch vzácných kvasů a lahodných nápojů připadalo mi, jako bych nucen byl hlad trpěti, poněvadž jsem jich neužil s tou svobodou, s kterou bych byl jich okoušel, kdyby moje byly. Jest zajisté povinnost náhrady za obdržené dobrodiní a úsluhy svěradlem, jež nedá volně poletovati duchu svobodnému. Šťasten, komu prozřetelnost dala skývu chleba, za niž mu není než nebi samému díků vzdávati.

Přes to přese všecko co jste ráčil povídat, namítal Sancho, nebylo by od nás dobře bez vděčnosti přijmouti dvě stě zlatých skudů, jež mi vévodův dvornosta v sáčku dal a jež jakoby hojivý a sílící lék na prsou mám proti všelikým příhodám; nenajdeme zajisté vždy hradů, kde by nás častovali, ovšem ale vrazíme tu onde na krčmy, kde nám natlukou.

Mezi takovouto rozmluvou ubírali se rytíř a zbrojnoš svou cestou; urazivše asi míli cesty, spatřili, že v trávě zelené lučiny pojídalo dvanáct mužův po vesnicku oděných a rozložených na pláštích svých. Při sobě měli jakási bílá prostěradla, jimiž cosi na zemi skrývali; plachty byly sem tam vypnuty a rozestřeny. D. Quijote přiblížil se k pojídajícím a pozdraviv je zdvořile sám první tázal se, co je pod těmi plátny skrytého. Jeden z nich odpověděl: Pane, pod těmi plátny jsou řezby, jež ustanoveny jsou na oltář v naší vsi; nesli jsme je přikryty, aby se nezaprášily, a na bedrách, aby se nepolámaly. — Dovolíte-li, rád bych je viděl, vece D. Quijote, ježto vyobrazení, s nimiž tak opatrně se zachází, zajisté jsou pěkná. A také že jsou, řekl druhý, a nevěříte-li, povím co stojí; neníť ni jediného mezi nimi, které by méně stálo než padesát kusů dukátů. Abyste se přesvědčil, počkejte, Milostpane, a podívejte se vlastníma očima; a nechav jídla sundal záclonu s první řezby představující sv. Jiří na koni s drakem u nohou svinutým a kopím o tlamy mu vraženým tak směle, jak obyčejně se maluje. Celá figura leskla se, jak se říká, jako zlatá záře. Vida ji D. Quijote pravil: Rytíř ten byl z nejlepších dobrodružných, co jich božský voj měl; nazýval se sv. Jiří a byl mimo to ochráncem panen. Podívejme se na druhou sochu. Muž ji odhalil; byl to sv. Martin na koni, jak se dělí s chudým o plášť. Jedva to D. Quijote spatřil, vypravoval: Rytíř ten byl taktéž z dobrodružných křesťanů a myslím, že byl více štědrý než statečný, poněvadž (...)

(......)