Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola padesátá devátá

Vypravuje o zvláštní případnosti, jež se stala D. Quijotovi a za dobrodružství jmína býti může.

Oba zarmoucení, pán i sluha, nechavše Rocinanta i šedouše na svobodě bez ohlaví a udidla posadili se na břehu jasného a čistého potoka, jejž ve svěžím stromoví zastali a který D. Quijotovi a Sanchovi pomohl od prachu a unavení utrženého nezdvořilostí býkův. Sancho hledal útočiště v zásobách svého vaku a vyndal z něho, čemu říkal příkusek. D. Quijote vyplákl si ústa, umyl se v obličeji a občerstvením tím obživl zase duch ochablý. D. Quijote nejedl samou mrzutostí a Sancho netroufal si ze samé zdvořilosti dotknouti se pokrmů před sebou očekávaje, že pán učiní počátek. Vida ale, že zabrán do myšlének nemá se k tomu, aby vložil kousek chleba do úst, otevřel svá i pustiv všecku způsobnost mimo sebe jal se nacpávati žaludek chlebem a sýrem, jež se mu nabízel. Jez, milý Sancho, vece D. Quijote, zachovej život, ježto více ti na něm záleží nežli mně, a nech mě umřít pod tíží mých myšlének a pod ranami mého neštěstí. Narodil jsem se, Sancho, abych žil umíraje, a ty abys umřel pojídaje, i abys viděl, že mluvím pravdu, uvaž, kterak vytištěn jsem v knihách: proslulý zbraní, zdvořilý v jednáních, ctěn od knížat a dívkám milý! Konečně a posléz, když jsem očekával palmy, triumfů, zasloužených a spravedlivých korun za své statečné skutky, viděl jsem se dnešního jitra od nečistých a ničemných zvířat poražena, pošlapána a zdupána. Tato myšlénka otupuje mi zuby, vyžírá třenovce, ochromuje ruce a odnímá na dobro chuť k jídlu. Tím způsobem zamýšlím umříti hlady, smrtí to nejukrutnější ze všeho zahynutí. — Tedy, ozval se Sancho nepřestávaje rychle žvýkati, neschválí Vaše Mst přísloví, jež dí: I na konci života chci mít všeho do syta. Já aspoň nehodlám sám si život vzít, alebrž zamýšlím to dělat jako švec, který zuby kůži vytahuje, až mu stačí, jak chce; prodloužím si život jídlem, až dospěje k cíli, který mu nebe ustanovilo. Věřte, pane, že není větší hlouposti, než chce-li si kdo zoufati, jako Vaše Mst; následujte mne a po jídle pospěte si trochu na zeleném koberci této louky, a když se probudíte, najdete nějaké jiné útěchy.

D. Quijote tak učinil a poněvadž se mu zdálo, že slova Sanchova jsou více mudrcká než hlupácká, řekl: Kdybys, Sancho, pro mne učiniti chtěl, co ti nyní řeknu, byla by útěcha moje tím jistější a zármutek můj by se zmenšil, totiž abys, dokud spáti budu poslušen rady tvé, trochu poodstoupil a uzdou Rocinantovou obnaživ na vzduchu tělo své dal si tři neb čtyři sta ran na srážku z oněch tří tisíc a několika, jež si dáti máš na odkouzlení Dulcinee; zármutek to zajisté pro mne veliký, že ta ubohá dáma okouzlena jest tvou nevšímavostí a nedbalostí.

O tom lze mnoho mluviti, namítal Sancho; nyní oba spěme, a co potom bude, ví Bůh. Vězte, Vaše Msti, že takové mrskání za chladné krvi jest pro člověka zlou věcí, zvláště padají-li rány na tělo špatně živené a tím hůře nasycené. Nechť má velitelka moje Dulcinea (...)

(......)