Miguel Cervantes
překlad: Kristian Stefan

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl druhý
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola šedesátá

O tom, co se D. Quijotovi cestou do Barcelony přihodilo.

Bylo svěží jitro prozrazujíc, že bude i svěží den, kterého D. Quijote opustil krčmu vyzvěděv dříve, kudy jde nejkratší cesta do Barcelony, aniž by třeba bylo o Zaragozu zavaditi; tak veliká byla touha jeho odhaliti lživost nového životopisce, jenž prý jej tak potupil. Stalo se však, že po celých šest dní ničeho se mu nepřihodilo, co by za zaznamenání stálo, až na konci té lhůty nedaleko silnice zastihla ho noc v husté doubravě aneb korčině, k čemuž zevrubnost Cida Hameta proti obyčeji při věcech jiných nehledí. Pan a sluha slezli se svých zvířat a Sancho, jenž toho dne svadčil upraviv se u paty stromu, ubíral se bez rozmýšlení do náručí spánku. D. Quijote ale, jemuž více dumání než hlad spáti nedalo, nemohl oči zamhouřiti, ba spíše bloudil a těkal svými myšlénkami po tisícerých místech. Tu zdálo se mu, že jest v sluji Montesinově, tu zas viděl Dulcinei vesničanku proměněnou skákati na oslici, tu mu zněla v uších slova Merlinova, anaž mu udávala výminky a výstrahy, jichž plniti a zachovávati bylo k odčarování Dulcinee. Bylo mu do zoufání, když uvažoval chladnost a nelaskavost Sancha zbrojnoše svého, jenžto, pokud věděl, dal si pouze pět ran, počet to nepoměrný a nepatrný z ohledu nesčíslných šlehů, které ještě scházely, a to vzbudilo v něm takovou zarmoucenost a mrzutost, že takto sám s sebou hovořil: Rozpoltil-li Alexandr Veliký mečem uzel řka, že rozpoltění jest tolik jako rozvázání, a nepřestal-li proto býti neobmezeným pánem celé Asie, tak a nic jinak může se nyní státi s odčarováním Dulcinee, kdybych vymrskal Sanchovi proti vůli jeho. Spočívá-li zajisté výminka toho prostředku v tom, aby Sancho dostal tři tisíce a tolik ran, což na tom, dá-li si je sám, aneb dá-li mu je někdo jiný; podstata věci jest ta, aby je dostal, ať si pocházejí od kohokoli.

S touto myslí přiblížil se k Sanchovi opatřiv se dříve uzdou Rocinantovou a upraviv ji tak, že ho mohl jí šlehati. Na to jal se rozepínati mu šle, ač se za to má, že měl jen jednu napřed, která držela podkolenice; sotva ale k dílu tomu přikročil, probudil se Sancho a úplně ze sna se probrav pravil: Kdo se mne to dotýká a rozepíná mě? — Já jsem to, odpověděl D. Quijote, přicházím té mrskat, Sancho, a snit s tebe povinnost, ku které jsi se zavázal. Dulcinea hyne, ty žiješ bez starosti a já umírám tužbou; svleč se tedy bezděky, ježto úmysl můj jest dát ti v této samotě dva tisíce ran.

Ty mi nedáte, odporoval Sancho; račte toho nechat, ne-li, Bůh mi svědek, že nás i hluchý uslyší. Rány, ku kterým jsem se zavázal, mají býti dobrovolné, nikoli násilné, a nyní nemám chuti mrskati se. Budiž dosti toho, že dávám Vaší Msti slovo zmrskati a sešlehati se, až k tomu chuť dostanu. — Nemohu to zůstaviti tvé zdvořilosti, Sancho, namítal D. Quijote, poněvadž jsi zatvrzelého srdce a, byť hrubý vesničák, přece lechtivého těla. A při tom pokoušel a namáhal se rozepnouti mu podkolenice.

Vida to Sancho vzchopil se a (...)

(......)