Raymond Chandler
překlad: Jaroslav Bouček

NA HORÁCH SE NEVRAŽDÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1.

Ten dopis jsem dostal krátce před polednem. Byl odeslán jako expresní, na rubu obyčejné levné obálky byla zpáteční adresa F. S. Lacey, Puma Point, Kalifornie. Uvnitř byl šek na sto dolarů vyplněný pro výplatu v hotovosti a podepsaný Frederickem S. Laceym, kromě toho arch bílého dopisního papíru s textem psaným na stroji s mnoha překlepy. Stálo tam:

 

Pan John Evans

Vážený pane,

dostal jsem Vaše jméno od Lena Esterwalda. Moje záležitost je naléhavá a krajně důvěrná. Zálohu připojuji. Prosím, přijeďte do Puma Pointu ve čtvrtek odpoledne nebo večer, pokud je to možné, ubytujte se v hotelu U indiánské hlavy a zatelefonujte mi na číslo 2306.

Váš
Fred Lacey

 

Už týden jsem neměl žádnou zakázku, ale díky tomuhle to zase vypadalo na pěkný den. Banka, na kterou byl šek vystaven, byla asi šest bloků odtud. Zašel jsem tam, vybral peníze, snědl oběd, pak jsem šel do garáže pro auto a vyjel jsem.

Na pobřeží bylo horko, ještě větší horko bylo ale v San Bernardinu, a horko bylo stále i ve výšce patnáct set metrů, o pětadvacet kilometrů dál na silnici stoupající k jezeru Puma. Teprve po šedesáti z osmdesáti kilometrů té klikaté a točité silnice se začalo trochu ochlazovat, ale skutečný, příjemný chládek jsem pocítil, teprve když jsem dojel k přehradní hrázi a vyrazil podél jižního břehu jezera kolem hromad žulových balvanů a táborů táhnoucích se na loukách. Schylovalo se k večeru, když jsem dojel do Puma Pointu a cítil se prázdný jako vykuchaná ryba.

Hotel U indiánské hlavy byla hnědá budova na rohu. naproti místnímu tanečnímu sálu. Zapsal jsem se v recepci, vynesl jsem si nahoru kufr a hodil ho do pochmurného, drsně vypadajícího pokoje s oválným kobercem na podlaze, postelí pro dva v koutě a s prázdnými stěnami z borového dřeva. nepočítám-li reklamní kalendář nějakého železářství, celý zkroucený suchým horským létem. Umyl jsem si obličej a ruce a šel jsem se dolů najíst.

Místnost, kde se podávalo jídlo i pití, byla vedle hotelové haly a byla plná mužů se sportovními dresy navrch a s alkoholem uvnitř i ženských v džínsech i šortkách s krvavě rudými nehty na neumytých prstech. Nějaký vejtaha s obočím jako John L. Lewis si tam vykračoval s doutníkem našroubovaným doprostřed vizáže. Hubený pokladník s bledýma očima a vyhrnutými rukávy urputně zápasil, aby chytil výsledky dostihů z Hollywood Parku na malém přijímači plném atmosférických poruch, asi jako je bramborová kaše plná vody. V zapadlém, skoro až černém rohu se pokoušela šmírácká symfonie pěti zoufalců v bílých sakách a purpurových košilích přehlušit kravál u barového pultu.

Zhltnul jsem něco, čemu tu říkali standardní večeře, dal si brandy, aby se to usadilo, a vyšel jsem na hlavní třídu toho zapadákova. I když bylo ještě denní světlo, už tu zářily neonové reklamy a celý večer byl plný řevu klaksonů, vřeštivých hlasů, rachotu koulí a kuželek, třeskotu malorážek z místní střelnice, vřískotu hudebních automatů a někde za tím vším ještě i tvrdého hučení motorových člunů na jezeře. Na rohu proti poště byla modrobílá šipka s nápisem Telefon. Zahnul jsem do prašné boční ulice a tam jsem náhle pocítil ticho, chládek a vůni borovic. Nějaká ochočená laň s koženým obojkem na krku přešla přede mnou napříč ulicí. Kancelář telefonní společnosti byla ve sroubeném domku a uvnitř v koutě byla telefonní budka s přístrojem fungujícím na mince. Zavřel jsem se tam, vhodil niklák a vytočil číslo 2306.

Ozval se ženský hlas.

"Je tam pan Fred Lacey?" zeptal jsem se.

"Kdo volá, prosím?"

"Jmenuju se Evans."

"Pan Lacey tu teď právě není, pane Evansi. Čekal, že ho zavoláte?"

Takže na jednu moji otázku odpověděla dvěma. To se mi nelíbilo. Zeptal jsem se: "Jste paní Laceyová?"

"Ano, já jsem paní Laceyová." Napadlo mne, že mluví jakoby v napětí nebo stresu, ale někteří lidé tak mluví pořád.

"Je to obchodní záležitost," sdělil jsem jí. "Kdy se asi vrátí?"

"Přesně to nevím. Asi někdy během večera. A co jste –"

"Kde je vaše chata, paní Laceyová?"

"Je to... je to na Ball Sage Pointu, asi tři kilometry západně od obce. Voláte z obce? Už jste –"

"Zavolám vás za hodinu, paní Laceyová," zarazil jsem ji a zavěsil. Vyšel jsem z kabiny. V protějším rohu místnosti zapisovala tmavovlasá dívka cosi do nějaké účetní knihy na malém stolku. Pak zvedla hlavu, usmála se a řekla: "Jak se vám líbí hory?"

"Senzační," odvětil jsem.

"Je tady nádherný klid," prohlásila. "Uklidňuje to."

"Jo. Znáte tu někoho, kdo se jmenuje Fred Lacey?"

"Lacey? Ano, teď si zrovna objednávali hovor. Oni si koupili tu Baldwinovic chatu. Byla už dva roky prázdná a teď si ji koupili. Je to až na konci Ball Sage Pointu, velká, vysoko položená chata přímo nad jezerem. Je odtamtud nádherný rozhled. Vy znáte pana Laceyho?"

"Ne," řekl jsem a odešel.

Ta ochočená laň teď stála u mezery v plotě na konci uličky. Pokoušel jsem se ji odstrčit. Nechtěla se pohnout, takže jsem přelezl plot, šel zpět k hotelu U indiánské hlavy a sedl si do svého auta.

Na východním konci obce byla benzinová pumpa. Stavil jsem se tam natankovat a zeptal se urostlého chlápka, který mi načerpal do nádrže, kde je Ball Sage Point.

"Jo," prohlásil. "To je jasný. Není to vůbec složitý. Ball Sage Point najdete bez potíží. Pojedete tady dolů přes dva kiláky kolem katolickýho kostela a Kincaidova tábora, pak u pekárny zahnete doprava a jedete furt až k Willertonovýmu chlapeckýmu táboru, a pak je to hned první cesta doleva. Je to teda polní cesta, trochu křivolaká. V zimě tam neodklízej sníh, ale teď není zima, že jo. Vy tam někoho znáte?"

"Ne." Dal jsem mu peníze. Šel do kanceláře pro drobné a vrátil se.

"Tam je teda ticho," informoval mne. "Klid jedna radost. Jakže se jmenujete?"

"Murphy," řekl jsem mu.

"Moc mě těšilo, pane Murphy," prohlásil a podal mi ruku. "Přijďte, kdy budete potřebovat. Moc rád jsem vám posloužil. Tak do Ball Sage Pointu pojedete pořád rovně –"

"Jo," pronesl jsem a nechal ho mlít pantem.

Řekl jsem si, že teď už vím, jak se dostanu do Ball Sage Pointu, takže jsem to otočil a jel opačným směrem. Bylo docela možné, že si Fred Lacey nepřál, abych jel k jeho chatě.

Asi půl bloku za hotelem silnice klesala směrem k sportovnímu přístavišti, pak znovu na východ podél břehu jezera. Hladina byla nízko. Dobytek se pásl na kysele vypadajícím porostu louky, která byla na jaře pod vodou. Několik trpělivých rybářů se snažilo ulovit nějakého toho okouna nebo candáta z člunů se zavěšeným motorem. Asi tak půldruhého kilometru nad loukou se polní cesta vinula k lesnímu výběžku porostlému jalovcovými keři. Dole u břehu bylo vidět osvětlený taneční parket. Hudba tam už hrála, i když tady nahoře to stále ještě vypadalo na pozdní odpoledne. Tu kapelu bylo slyšet, jako bych ji měl v kapse. Nějaká dívka tam zpívala hrdelním hlasem "Datlovu píseň". Jel jsem dál, hudba mizela

v dáli a cesta byla stále křivější a kamenitější. Chata na břehu se kolem mne jen mihla a za ní pak už nebylo nic než borovice a jalovce a lesk vodní hladiny. Vůz jsem zastavil blízko konce zarostlého výběžku, vystoupil jsem a popošel k padlému mohutnému stromu s kořeny čnícími do výšky tak čtyř metrů. Sedl jsem si na suchou zem naproti kořenům a zapálil si dýmku. Byl tu klid a mír a bylo to daleko ode všeho jiného. Na vzdálenější straně jezera si dva motorové čluny hrály na schovávanou, ale na mé straně nebylo nic než tichá voda, která pomalu temněla v soumraku okolních hor. Přemýšlel jsem, kdo u všech čertů asi je Fred Lacey, co tak mohl chtít a proč nebyl doma nebo nenechal vzkaz, jestliže jeho záležitost byla tak naléhavá. Nepřemýšlel jsem o tom ale příliš dlouho. Ten večer na to byl až příliš harmonický. Kouřil jsem dýmku, díval se na jezero a na nebe a na drozda čekajícího na schnoucí větvičce pod vrcholem vysoké borovice až se setmí natolik, že bude moci zazpívat svou píseň na dobrou noc.

Asi po půlhodině jsem vstal, vyhloubil podpatkem díru v měkké půdě, vyklepal jsem dýmku a podrážkou zašlápl ten popel s trochou hlíny. Aniž jsem k tomu měl nějaký důvod, popošel jsem pár kroků k jezeru, a tak jsem se dostal až ke konci ležícího stromu. A tam jsem uviděl tu nohu.

Byla v bílé nepromokavé botě, velikost asi číslo devět. Obešel jsem kořeny stromu.

Pak jsem uviděl druhou nohu v druhé bílé nepromokavé botě. Vedly od nich bílé proužkované kalhoty, v nichž byly čísi nohy, a pak nějaký trup v bledě zelené sportovní košili, jaké se nosí ven z kalhot a mají kapsy i dole, asi jako na větrovkách. Košile měla rozhalenku bez knoflíku a v tom rozhalení byly vidět chlupy na prsou. Byl to muž středního věku, vpředu s pokročilou lysinou, dost opálený a nad horním rtem měl tenkou linii knírku. Rty měl silné a jeho ústa, jak to v takových případech bývá, byla pootevřena a odhalovala pevné zdravé zuby. Jeho tvář vypadala na někoho, kdo rád a dobře jí a nedělá si s tím moc starostí. Jeho oči se dívaly někam do nebe. Nepodařilo se mi setkat se s jejich pohledem.

Levá strana té jeho zelené sportovní košile byla prosáklá krví v okruhu asi jídelního talíře. Uprostřed té rudé skvrny nejspíš byl po okrajích opálený otvor. Tím jsem si samozřejmě nebyl zcela jist. Denní světlo už totiž pomalu odumíralo.

Sklonil jsem se, nahmatal zápalky a krabičku cigaret v kapsách jeho košile, pak pár drobností jako klíče a nějaké drobné v kapsách jeho kalhot. Ještě nebyl ztuhlý ani vychladlý. V pravé zadní kapse kalhot měl portmonku ze solidní, ale trochu zmačkané kůže. Opřel jsem se kolenem o jeho záda a portmonku mu vytáhl z kapsy.

Měl tam dvanáct dolarů a pár vizitek, ale mne zajímalo hlavně jméno na jeho řidičském průkazu. Škrtl jsem zápalku, abych si je v tom postupujícím soumraku mohl přečíst.

Průkaz byl vystaven na jméno Frederick Shield Lacey.