Raymond Chandler
překlad: Jaroslav Bouček

NA HORÁCH SE NEVRAŽDÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4.

Ležel jsem na zádech na posteli, točil jsem v prstech cigaretou a snažil se přijít na to, proč jsem se v téhle záležitosti rozhodl chytračit, když se ozvalo klepání na dveře. Řekl jsem dále. Vešla dívka v pracovním oděvu s několika ručníky. Měla tmavé rusé vlasy, přidrzlý, pěkně nalíčený obličej a dlouhé nohy. Omluvila se, že vyrušuje, pověsila na věšák pár ručníků a šla zpátky ke dveřím, přičemž na mne úkosem vrhla pohled s hojným protřepáváním očních řas.

"Ahoj, Gertrudo," řekl jsem jen tak z hecu.

Zastavila se, tmavě červená hlava udělala čelem vzad a ústa se připravila na úsměv.

"Jak to, že víte, jak se jmenuju?"

"Já to nevím. Ale jedna z pokojských je Gertruda. Chtěl bych si s ní promluvit."

Opřela se o dveřní rám i s těmi ručníky přes ruku. Měla líné oči. "Promluvit, jo?"

"Žijete tu trvale, nebo jste tu jen na léto?" zeptal jsem se.

Ohrnula ret. "Řekla bych, že tu nežiju trvale. S těma horáckýma buranama? Rozhodně ne."

"Jste tu spokojená?"

Přikývla. "A nepotřebuji! žádnou společnost, pane." Řekla to tónem, jako že by bylo možně jí to vymluvit.

Asi minutu jsem se na ni díval a potom ji vyzval: "Povězte mi o těch penězích, které někdo schoval do boty."

"Kdo vůbec jste?" zeptala se chladně.

"Jmenuju se Evans. Jsem detektiv z Los Angeles." Zašklebil jsem se na ni hodně vychytrale.

Obličej jí trochu strnul. Ruku, ve které držela ručníky, sevřela a její nehty přejely po látce se škrábavým zvukem. Poodešla od dveří a sedla si na stoličku u zdi. V očích se jí usadil neklid.

"Fízl," vydechla. "Co se děje?"

"Vy to nevíte?"

"Slyšela jsem jen, že paní Laceyová nechala nějaké peníze v botě, na které chtěla podrazit podpatek, já jsem ji zanesla k ševci a on ty peníze neukradl. Ani já jsem je neukradla. Ona ty peníze dostala zpátky, nebo ne?"

"Vy asi nemáte ráda policajty, že ne? Mně se zdá. že vaši tvář už znám." řekl jsem jí.

Obličej jí ztvrdl. "Hele, pane policajte. Já tady mám práci a dělám ji poctivě. Nepotřebuju pomoc od žádnýho policajta. Nikomu nejsem dlužná ani niklák."

"Jistě," ujistil jsem ji. "Když jste ty boty nesla ze zdejšího pokoje, šla jste s nimi přímo k tomu ševci?"

Krátce přikývla.

"Vůbec nikde jste se cestou nezastavila?"

"Proč bych to dělala?"

"Já jsem u toho nebyl. Já to nevím."

"Nikde jsem se nezastavila. Jen jsem řekla Weberovi, že jdu vyřídit něco pro hotelového hosta."

"Kdo je pan Weber?"

"Je to zástupce ředitele. Většinou se zdržuje v restauraci."

"Vysoký, pobledlý chlápek, který si zapisuje všechny výsledky dostihů?"

Přikývla. "To je on."

"Dobře," poznamenal jsem. Škrtl jsem zápalku a přidržel ji u konce cigarety. Pozoroval jsem ji obláčkem dýmu. "Mnohokrát vám děkuji."

Vstala a pootevřela dveře. "Nevzpomínám si, že bych vás kdy viděla," řekla, když se ke mně otočila.

"Určitě je nás dost, s kterými jste se ještě nesetkala," dodal jsem.

Zrudla, zastavila se a zírala na mne.

"U vás v hotelu se pokaždé mění ručníky takhle pozdě večer?" zeptal jsem se jí, prostě aby řeč nestála.

"Vám to myslí, že jo?"

"No, snažím se působit takovým dojmem," podotkl jsem se skromným uculením.

"Koukejte to nepřehánět," řekla s náhlým nádechem drsného přízvuku.

"Když jste ty boty vzala, neměl je pak už v ruce nikdo kromě vás?"

"Ne. Řekla jsem vám, že jsem se jen zastavila, abych to ohlásila panu Weberovi –" Náhle se zarazila a chvíli přemýšlela. "Šla jsem mu přinést šálek kávy," připomněla si. "Nechala jsem je na jeho pultu vedle pokladny. Jak můžu sakra vědět, jestli je mezitím někdo neměl v ruce? A jaký to má význam, když přece ti lidé dostali ty prachy v pořádku zpět?"

"Vidím, že se konečně snažíte spolupracovat. Řekněte mi něco o tom Weberovi. Je tu už dlouho?"

"Až moc dlouho," řekla zlostně. "Slušná holka se snaží nechodit moc blízko kolem něho, jestli chápete, co tím myslím. O čem to ale vlastně mluvím?"

"O panu Weberovi."

"Pan Weber ať táhne ke všem čertům – jestli chápete, co tím myslím."

"Měla jste nějaké potíže, než jste mu to dala najevo?"

Znovu se začervenala. "A čistě mezi náma," pokračovala, "vy taky táhněte ke všem čertům."

"Jestli chápu, co tím myslíte," dodal jsem.

Otevřela dveře, hodila po mně rychlým, jen tak napůl rozzlobeným úsměvem a odešla.

Její kroky vydávaly ťapavý zvuk po celé chodbě. Neslyšel jsem, že by se zastavila u některých dalších dveří. Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl desáté pryč.

Někdo přicházel po chodbě těžkým krokem, vešel do sousedního pokoje a práskl dveřmi. Byl to muž, zachrchlal a odhodil boty. Velká váha dopadla na pérovou postel a začala se vrtět. Trvalo (o asi pět minut a ten chlap vstal. Dvě mohutné neobuté nohy žuchly na podlahu, nějaká láhev cinkla o sklenici. Muž se napil, znovu si lehl na postel a téměř okamžité začal chrápat.

Kromě tohohle a chaotického hluku dole z restaurace a baru to ticho v horském letovisku doprovázelo ještě pár věcí. Na jezeře vrčely motorové čluny, tu i onde zaznívala taneční hudba, projíždějící vozy občas troubily, z blízké střelnice práskaly dvaadvacítky a na ulici na sebe pokřikovaly děti.

V tom klidu a tichu jsem nezaslechl, že se otevřely dveře mého pokoje. Než jsem si toho všiml, už byly pootevřené. Nějaký muž tiše vešel, přivřel dveře, udělal pár kroků, zastavil se a koukal na mne. Byl vysoký, štíhlý, bledý, klidný a v očích měl zřetelný náznak hrozby.

"Tak fajn, sportovče," pronesl. "Podíváme se na to."

Obrátil jsem se a posadil. Zívl jsem. "Na co se podíváme?"

"Na tu placku."

"Na jakou placku?"

"Proberte se konečně, vy chytráku. Ukažte mi placku, která vás opravňuje vyptávat se zdejšího personálu."

"Jo ták," prohodil jsem s náznakem úsměvu. "Já žádnou placku nemám, pane Webere."

"No to je nádhera," poznamenal pan Weber. Prošel pokojem a mával při tom dlouhýma rukama. Když byl asi metr ode mne. předklonil se a prudce se rozmáchl. Otevřenou dlaní mne tvrdě udeřil ze strany do tváře. Rozkmitalo mi to hlavu a z týlu mi vystřelovala bolest všemi směry.

"Tak za tohle," řekl jsem, "už dneska nepůjdete do kina."

Tvář se mu zkroutila opovržlivou grimasou a sevřel pravou pěst. Tím mi tu ránu zavčas signalizoval. Málem jsem měl čas odběhnout a koupit si mřížovanou masku chytače v baseballu. Stihl jsem se sklonit pod jeho pěst a vrazit mu pistoli na žaludek. Nepříjemně zachroptěl. Vyzval jsem ho: "Dejte, prosím, ruce nahoru."

Znovu zachroptěl a zakoulel očima, ruce ale nechával dole. Obešel jsem ho a postrčil ke vzdálenější stěně pokoje. Pomalu se obrátil a díval se na mne. Prohlásil jsem: "Ještě okamžik, než zavřu dveře. Pak se budeme zabývat případem peněz v botě, rovněž známým jako záhada podstrčenejch prachů."

"Táhnete ke všem čertům," řekl.

"Jako repríza to sedí," odpověděl jsem. "Velmi originální."

Sáhl jsem za sebe na kliku dveří a nespouštěl ho z očí. Někde za mnou náhle vrzlo prkno podlahy. Rychle jsem se otočil a tím jsem ještě přidal trochu síly tomu velkému, těžkému, tvrdému a důkladnému kusu betonu, který bočně přistál na mé dolní čelisti. Napjal jsem se do dálky, vlekl za sebou míhání blesků a vletěl jsem do prostoru nosem napřed. Uplynulo pár tisíc let. Pak jsem svými zády zastavil nějakou planetu, mžouravě jsem otevřel oči a díval se na jakési dvě nohy.

Ty nohy byly roztaženy v nedbalém úhlu a jejich lýtka i stehna směřovala ke mně. Také tam volně spočívala nějaká ruka a mimo její dosah ležela pistole. Pohnul jsem jednou z těch nohou a podivil se, že patřila mně. Ta povalující se ruka sebou škubla a mimovolně sáhla po pistoli, nestrefila se, sáhla znovu a tentokrát ji správně uchopila. Zvedl jsem ji. Někdo k ní přidělal tak asi čtvrtmetrákovou zátěž, ale stejně jsem ji zvedl. V místnosti nebylo nic kromě ticha. Trochu jsem zvedl hlavu a díval se rovnou na zavřené dveře. Pak jsem se pohnul a všechno mě zabolelo. Bolela mě hlava. Bolela mě dolní čelist. Zvedl jsem pistoli o něco výš a zase jsem tu ruku s pistolí položil. Čert aby to vzal. Nechápu, proč bych měl zvedat nějaké pistole. Pokoj byl prázdný. Všichni návštěvníci odešli. Ta trocha světla od stropu svítila nějak naprázdno. Trochu jsem se otočil a znovu pocítil bolest, pak jsem dokázal ohnout nohu a dostat koleno pod sebe. S notným zachrochtáním jsem si klekl, zase jsem vzal do ruky pistoli a nějak se mi podařilo dostat nahoru i ten zbytek. V ústech jsem cítil něco jako popel.

"No jo, moc špatný," řekl jsem si nahlas. "Moc špatný. Musel dělat. Tak fajn. Charlie, ještě se uvidíme."

Zapotácel jsem se, pořád ještě omámený jako po třídenní opici, pomalu jsem se otočil a očima prozkoumal pokoj.

U postele klečel nějaký muž, jako by se modlil. Měl na sobě šedý oblek a barva jeho vlasů byla zaprášeně blond. Nohy měl od sebe. trup skloněný k posteli a ruce roztažené. Hlavu měl volně položenu na levém předloktí.

Vypadal docela v pohodě. Nezdálo se, že by mu nějak zvlášť vadila drsná rukojeť z jeleního paroží patřící k loveckému tesáku, který mu trčel pod levou lopatkou.

Popošel jsem, sklonil se a podíval se na jeho tvář. Byla to tvář pana Webera. Chudák pan Weber! Z místa pod loveckou dýkou vytékala po zádech jeho saka tmavá stružka.

Nebyla to tinktura na rány.

Někde jsem našel a opatrně si nasadil svůj klobouk, zasunul si pistoli pod paži a ploužil jsem se ke dveřím. Vzal jsem klíč, zhasl světlo, vyšel ven, zamkl dveře a dal klíč do kapsy.

Kráčel jsem tichou chodbou a pak po schodech až k recepci. Nějaký starý a otráveně se tvářící noční recepční si za pultem četl noviny. Ani se na mne nepodíval. Mrkl jsem zasklenými dveřmi v obloukovém profilu stěny do restaurace. U barového pultu stále lomozila stejná parta jako předtím. Stejná šmírácká kapela zápasila v koutě o život. Chlápek s doutníkem a obočím jako John L. Lewis měl péči o ciferník pokladny. Kšefty se zřejmě hýbaly. Nějací letní hosté tančili uprostřed parketu a drželi přitom v rukou sklenice jeden druhému přes rameno.