Raymond Chandler
překlad: Jaroslav Bouček

NA HORÁCH SE NEVRAŽDÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5.

Vyšel jsem ven z hotelové haly a zabočil vlevo do ulice, kde jsem měl zaparkované auto, ale nešel jsem daleko. Obrátil jsem se a vrátil se zpět do haly hotelu. Naklonil jsem se přes pult a zeptal se recepčního: "Můžu mluvit s vaší pokojskou, která se jmenuje Gertruda?"

Uvážlivě na mne zamrkal skrz brýle.

"Dneska skončila v půl desáté. Šla už domů."

"Kde bydlí?"

Tentokrát se na mne podíval bez zamrkání.

"Myslím, že o tom asi máte nesprávnou představu," řekl.

"Pokud ji mám, pak to není ta představa, jakou máte vy."

Podrbal se na bradě a prohlédl si mne. "Něco není v pořádku?"

"Jsem detektiv z Los Angeles. Pracuju potichu, pokud mě lidi nechají potichu pracovat."

"Možná byste si raději měl promluvit s panem Holmesem, naším ředitelem," prohlásil.

"Hele, kámo, tohle je malinký místo. Mně osobně by stačilo zajít k barovému pultu nebo vůbec do hospody a poptat se po Gertrudě. Důvod už bych si našel. A zjistil bych všechno, co potřebuju. Vy mi můžete ušetřit trochu času a někoho třeba můžete uchránit před úrazem. Možná dost těžkým úrazem."

Pokrčil rameny. "Můžete mi ukázat váš průkaz, pane –"

"Evans." Ukázal jsem mu průkaz. Dlouho na to koukal i poté. když si to přečetl, pak mi pouzdro s průkazem vrátil a zíral na konečky svých prstů.

"Myslím, že si pronajala něco v chatově kolonii Whitewater," řekl.

"Jak se jmenuje příjmením?"

"Smithová," odpověděl a nasadil jakýsi mdlý, starý a ustaraný úsměv, úsměv člověka, který toho na tomhle světě viděl už příliš mnoho. "Možná ale taky Schmidtová."

Poděkoval jsem mu a vyšel zpět na chodník před hotel. Šel jsem asi půl bloku a pak jsem zapadl do malého hlučného baru, abych si dal něco k pití. V pozadí na úzkém pódiu to válel orchestr složený ze tří individuí. Před pódiem byl malý taneční parket, na kterém se nežinýrovaně ploužilo několik párů s opilýma očima, otevřenými ústy a s výrazem nicoty ve tvářích.

Vypil jsem prcka žitné a zeptal se barmana, kde je chatová kolonie Whitewater. Řekl, že je to na východním konci obce, asi půl bloku zpět, na cestě, která začíná u benzinové pumpy.

Vrátil jsem se pro svůj vůz, projel jsem obcí a našel tu cestu. Směr ukazoval bledě modrý neonový nápis se šipkou. Chatová kolonie Whitewater byly dřevěné boudy postavené na svahu kopce a vpředu stála jejich kancelář. Zastavil jsem před kanceláří. Lidé seděli na otevřených verandách a poslouchali přenosné radiopřijímače. Vypadalo to tu na mírumilovný a domácký večer. V kanceláři měli zvonek.

Zazvonil jsem, dovnitř vešla dívka v pracovních kalhotách a řekla mi, že slečna Smithová a slečna Hoffmanová mají chatu trochu stranou, protože obě děvčata vstávají později a chtějí mít kolem sebe ticho. Teď v sezóně je tu vždy trochu rušno, ale chata, kde obě bydlí – jmenuje se "Pozvi mé dál" – je tichá, stojí až vzadu, kousek vlevo a bez potíží to najdu. Prý jestli jsem jejich přítel.

Řekl jsem, že jsem dědeček slečny Smithové, poděkoval jsem, šel jsem ven a pak do svahu mezi shlukem chat až k výběžku borového lesa vzadu. Byla tam dlouhá hromada nasekaného dřeva a po obou stranách mýtinky dvě malé chaty. Před tou vlevo stál sportovní kabriolet se zhasnutými světly. Vysoká blond dívka právě ukládala do zavazadlového prostoru nějaký kufr. Vlasy měla převázané modrým šátkem, na sobě měla modrý svetr a modré kalhoty. Rozhodně tak tmavé, že mohly být modré. Chata za ní byla osvětlená a na malé tabuli visící se střechy stálo "Pozvi mě dál".

Blondýna šla zpátky do chaty a zavazadlový prostor vozu nechala nezavřený. Z pootevřených dveří vycházelo mdlé světlo. Velmi opatrně jsem vystoupil po schůdkách a vešel dovnitř. Gertruda byla plně zaměstnaná ukládáním věcí do zavazadla ležícího na posteli. Blondýnu nebylo vidět, ale slyšel jsem ji, jak šustí v kuchyňce té malé bílé chaty.

Asi jsem nenadělal mnoho hluku. Gertruda sklopila víko zavazadla, zvedla je a nesla je ven. Teprve v tom okamžiku mě uviděla. Silně zbledla, stála jako přibitá a rukou se držela kufru. Pak otevřela ústa a rychle řekla dozadu přes rameno: "Anna – Achtung!"

Hluk v kuchyňce ustal. Já a Gertruda jsme se vzájemně pozorovali.

"Odjíždíte?" zeptal jsem se.

Olízla si rty. "Chcete mě zastavit, pane policajte?"

"Myslím, že ne. Proč odjíždíte?"

"Nelíbí se mi tu. Ta nadmořská výška mi ničí nervy."

"Ale rozhodla jste se nějak náhle, že?"

"Zakazuje to snad nějaký zákon?"

"Myslím, že ne. Vy nemáte strach z Webera, nebo snad ano?"

Neodpověděla. Dívala se mi přes rameno někam dozadu. Byl to starý trik a já jsem na to nereagoval. Dveře chaty za mnou se náhle zavřely. Teď jsem se otočil. Za mnou stála ta blondýna. Měla v ruce pistoli. Pečlivě si mne prohlížela, bez nějakého zvláštního výrazu tváře.

"Co se děje?" zeptala se a hlas měla trochu hlubší, skoro jako mužský.

"Je to detektiv z Los Angeles," odpověděla Gertruda.

"Tak," řekla Anna. "A co chce?"

"Nevím," odsekla Gertruda. "Možná to není skutečný detektiv. Nechová se dost důrazně."

"Tak," řekla Anna. Popošla stranou, dál od dveří. Stále na mne mířila pistolí. Držela ji, jako by ji střelné zbraně vůbec neznervózňovaly – ani v nejmenším. "Co chcete?" zeptala se hrdelním hlasem.

"Prakticky všechno," prohlásil jsem. "Proč chcete prásknout do bot?"

"To už se vysvětlilo," pronesla klidně blondýna. "Je to ta nadmořská výška. Gertrudě je z toho špatně."

"Pracujete obě U indiánské hlavy?"

Blondýna řekla: "To je naše věc."

"Ať si trhne nohou." zvolala Gertruda. "Jo, pracovaly jsme v tom hotelu do dnešního večera. Teď jedeme pryč. Máte nějaké námitky?"

"Ztrácíme tu čas," přerušila ji blondýna. "Podívej se, jestli má pistoli."

Gertruda položila svůj kufr a prošacovala mne. Pistoli našla a já jsem jí velkoryse dovolil sebrat mi ji. Stála tam. koukala na ni, bledá a s ustaraným obličejem. Blondýna ji vyzvala: "Polož tu pistoli někde venku a zanes svůj kufr do auta. Nastartuj motor a počkej na mě."

Gertruda znovu zvedla svůj kufr a zamířila ke dveřím.

"Takhle se nikam nedostanete," podotkl jsem. "Stačí jim, když zatelefonují a zablokují vám cestu. Odtud vedou jen dvě silnice a obě se snadno dají zablokovat."

Blondýna trochu zvedla své jemné, nazlátlé obočí. "Proč by nás někdo chtěl zastavovat?"

"Jo, a proč vy držíte tu pistoli?"

"Nevěděla jsem, kdo jste," prohlásila blondýna. "A nevím to ani teď. Jdi, Gertrudo."

Gertruda otevřela dveře, podívala se znovu na mne a přeložila si dolní ret přes horní. "Hele, čmuchale, dám ti radu. Vypadni odtud, dokud se dokážeš hejbat," pronesla tiše.

"Která z vás viděla ten lovecký nůž?"

Rychle se na sebe podívaly a pak znovu na mne. Gertruda měla pevný pohled, ale nebyl v něm ani náznak pocitu viny. "Já to vzdávám." řekla. "Je toho na mě moc."

"Dobrá," připustil jsem. "Já vím, že vy jste ten nůž nedala tam, kde skončil. Ale mám ještě jednu otázku: Jak dlouho vám trvalo donesení kávy panu Weberovi to dopoledne, kdy jste nesla ty boty?"

"Ztrácíš čas, Gertrudo," řekla blondýna netrpělivě, nebo tak netrpělivě, jak to dokázala. Jinak se nezdálo, že by patřila k netrpělivému typu lidí.

Gertruda jí ale nevěnovala pozornost. Její oči prozrazovaly, že napjatě přemýšlí. "Dost dlouho na to, abych pro tu kávu došla a přinesla mu ji."

"Káva je přímo v restauraci."

"V restauraci je káva obvykle vyčichlá. Šla jsem pro ni do kuchyně. Přinesla jsem mu taky nějaké toasty."

"Asi pět minut?"

Přikývla. "Tak nějak."

"Kdo byl ještě v restauraci kromě Webera?"

Upřeně se na mne dívala. "V tu dobu myslím nikdo. Nevím to ale určitě. Možná někdo přišel pozdě na snídani."

.,Děkuju vám," řekl jsem jí. "Tu pistoli opatrně položte na podlahu verandy a hlavně ji neházejte. Jestli chcete, můžete vyjmout náboje. Nemám v plánu někoho zastřelit."

Trochu se pousmála, pak otevřela dveře rukou, v níž držela pistoli, a vyšla ven. Slyšel jsem, jak jde dolů po schodech a potom zabouchnutí kapoty. Pak jsem zaslechl startér, ozval se motor a tiše vrčel.

Blondýna se posunula ke dveřím, vytáhla klíč zevnitř a zasunula ho zvenčí. "Já bych nikoho nechtěla zastřelit. Ale dokázala bych to, kdybych musela. Prosím vás, nenuťte mě k tomu," pravila.

Přibouchla dveře a otočila klíčem. Na schodech zazněly její kroky. Bouchly dveře auta a motor zvýšil obrátky. Pneumatiky tiše zašustily mezi chatami. Pak to všechno spolkl hluk přenosných přijímačů.

Stál jsem tam, rozhlédl se po chatě a pak si ji prošel. Nebylo tam nic, co by tam nepatřilo. V jednom vědru nějaké smetí, neumyté šálky od kávy. na pánvi zbytky strouhanky. Nebyly tam žádné papíry a nikdo nezanechal příběh svého života napsaný na papírově zápalce.

Také zadní dveře byly zavřeny. Ta stěna byla obrácena ven z tábora a směřovala k tmavé divočině lesa. Zatřásl jsem dveřmi a sklonil se, abych si prohlédl zámek. Solidní zámek se závorou. Otevřel jsem okno. Byla za ním okenice upevněná na vnější straně stěny. Vrátil jsem se ke dveřím a vrazil do nich ramenem. Vydržely to bez nejmenších potíží. Navíc mi způsobily nové brnění hlavy. Sáhl jsem si na kapsy a byl jsem ještě otrávenější. Neměl jsem u sebe ani ten nejobyčejnější univerzální klíč za pět centů.

V kuchyňské zásuvce jsem našel otvírač konzerv, začal jsem uvolňovat roh okenice a pak jsem ji vypáčil směrem ven. Poté jsem si stoupl na výlevku, sáhl zvenčí na kliku dveří a šmátral kolem. Klíč byl v zámku. Otočil jsem klíčem, vtáhl ruku dovnitř a vyšel dveřmi ven. Pak jsem se vrátil a zhasl světla. Moje pistole ležela na přední terase za trámem malého zábradlí. Vložil jsem si ji do podpaží a pustil se dolů z kopce k místu, kde jsem nechal auto.