Raymond Chandler

ŠPANĚLSKÁ KREV
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(7)

Pete Marcus, hromotlucký detektiv s vlasy jako písek, seděl po straně malého, papíry posetého psacího stolu v holé kanceláři, kde u protější stěny stál další psací stůl. Ten byl pořádně uklizen, na zeleném sukně ležela onyxová psací souprava, malý mosazný kalendář a mělká mušle používaná jako popelník.

Na obyčejné židli před oknem ležel kulatý slaměný polštářek, vypadající tak trochu jako terč. Pete Marcus držel v levé ruce hrst jednoduchých násadek a házel je jako mexický vrhač nožů na polštářek. Dělal to mechanicky, nepříliš dovedně, mdle.

Otevřely se dveře a vešel Delaguerra. Zavřel dveře, opřel se o ně a upřel na Marcuse netečný pohled. Muž s vlasy jako písek se skřípavě otočil se židlí, přitáhl ji zpátky za psací stůl a širokým nehtem se poškrábal na bradě.

"Ahoj, Španěli. Hezky ses projel? Shání se po tobě šéf."

Delaguerra zabručel a strčil si cigaretu mezi hladké hnědé rty. "Byl jsi v Marrově kanceláři, když se našly ty fotky, Pete?"

"Jo, ale nenašel jsem je já. Našel je Drew. Proč?"

"Viděls ho při tom?"

Marcus chvíli hleděl před sebe, pak rozvážně, obezřele řekl: "Opravdu je tam našel, Same – nenarafičil je tam, jestli máš tohle na mysli."

Delaguerra přikývl, pokrčil rameny. "Ví se něco o projektilech?"

"Jo. Nebyly to dvaatřicítky, ale pětadvacítky. Z takové té zatraceně prťavé pistole. Měďnato-niklový plášť. Automatická pistole, ale nábojnice jsme nenašli."

"Na to Imlay pamatoval," řekl Delaguerra klidně, "ale odešel bez fotek, kvůli kterým vraždil."

Marcus spustil nohy na podlahu a předklonil se, vzhlédnul vzhůru přes hnědožlutá obočí.

"Proč ne? Ty fotky by pro něho mohly být motiv, ale revolver v Marrově ruce zase vylučuje možnost, že si to Imlay naplánoval předem."

"Usuzuješ správně, Pete." Delaguerra přistoupil k malému oknu a vyhlédl ven. Za chvíli poznamenal Marcus mrzutě: "Jak vidíš, válím si tu šunky, Španěli."

Delaguerra se pomalu obrátil, přistoupil k Marcusovi a shlédl k němu dolů. "Vykašli se na to, kamaráde. Jsi můj parťák a mě ocejchovali coby Marrova člověka v policejním ředitelství. Proto tu sedíš s prázdnýma rukama a proto mě poslali k Lake Puma, aby mi dozadu do vozu podstrčili mrtvou laň a mohli na mě poštvat fořta."

Marcus se pozvolna vztyčil a sevřel u boků ruce v pěst. Zachmuřené šedé oči se mu rozšířily. Velký nos mu u chřípí zbělal. "Tak daleko by přeci na direkci nikdo nezašel, Same."

Delaguerra potřásl hlavou. "Nic takového si ani nemyslím. Ale někdo jim mohl nakukat, aby mě tam poslali. A to ostatní by se už dalo zařídit mimo direkci."

Pete Marcus zase usedl. Vzal jednu z násadek a vztekle jí mrštil po kulatém slaměném polštářku. Špička pera se zabodla, zachvěla se, přerazila a násadka spadla na podlahu. "Poslouchej," řekl přidušeným hlasem. "Pro mě je tahleta policejní práce zaměstnání. Nic víc. Živobytí. Nedělám si o ní žádné ideály jako ty. Stačí říct a vrazím tu zatracenou placku starýmu do huby."

Delaguerra se naklonil a rýpl ho do žeber. "Nech toho, poldíku. Mám své tušení. Jdi domů a opij se."

Otevřel dveře, rychle vyšel a mramorem vykládanou chodbou došel na místo, kde se rozšiřovala do výklenku s třemi dveřmi. Na prostředních stálo: ŠÉF SBORU DETEKTIVŮ. VSTUPTE. Delaguerra vstoupil do malé čekárny, uprostřed přepažené obyčejným zábradlím. Za ním seděl policejní stenograf, vzhlédl, potom trhl hlavou směrem ke dveřím do další místnosti. Delaguerra otevřel dvířka v zábradlí, zaklepal na dveře a pak vešel.

Ve velké kanceláři ho čekali dva muži. Za bytelným stolem seděl šéf kriminálky Tod McKim a nevrle hleděl na Delaguerru, jak vcházel. Byl to velký, kostnatý muž, který nakynul. Měl podlouhlou, vzdorovitě melancholickou tvář. Jedno oko mu nesedělo v hlavě zrovna zpříma.

Muž, který seděl vedle psacího stroje na čalouněné židli s kulatým opěradlem, byl oblečen jako švihák a měl psí dečky. Na židli vedle něho spočíval perličkově šedivý klobouk, šedivé rukavice a hůl ze slonoviny. Měl husté, bílé, hebké vlasy a pohlednou, prostopášnou tvář, zrůžovělou pravidelnou masáží. Kouřil cigaretu v dlouhé jantarové špičce a s lehce pobaveným, ironickým výrazem se usmál na Delaguerru.

Delaguerra si sedl proti McKimovi. Pak krátce pohlédl na bělovlasého muže a řekl: "Dobrý večer, pane policejní řediteli."

Drew mu shovívavě pokynul a mlčel.

McKim se předklonil a tupými prsty s okousanými nehty se opřel o lesklou desku psacího stolu. Klidně řekl: "To vám to trvalo, než jste se vrátil! Našel jste něco?"

Delaguerra na něho upřel netečný, bezvýrazný pohled. "Copak jsem měl něco najít? Leda snad mrtvou laň vzadu ve vlastním voze."

V McKimově obličeji se nic nezměnilo. Nehnul se v něm ani sval. Drew si přejel růžovým vyleštěným nehtem přes krk a významně zachrčel. "Takhle by člověk neměl mluvit se svým šéfem, mládenče."

Delaguerra nespouštěl oči z McKima a čekal. McKim zvolna, smutně promluvil: "Až dosud jste se ve službě choval jaksepatří, Delaguerro. Váš dědeček byl jeden z nejlepších šerifů, jaké tenhle okres kdy měl. Dnes jste svou pověst pořádně pošpinil. Jste obviněn, že jste porušil zákon o honitbě, že jste bránil úřednímu činiteli tolucaského okresu při výkonu služebních povinností a že jste kladl odpor při zatýkání. Máte k tomu co říct?"

Delaguerra se otázal bezbarvým hlasem: "Je na mě vydán zatykač?"

McKim pomalu zavrtěl hlavou. "Zatím to je vnitroslužební věc. Nebyla podána žádná formální stížnost. Nedostatek důkazů, řekl bych." Trpce, neradostně se pousmál.

"To tedy znamená, že chcete mou placku," řekl Delaguerra klidně.

McKim mlčky přikývl. Drew prohodil: "Jste trošinku unáhlený. Trochu moc od rány."

Delaguerra vytáhl odznak, vyblýskal ho o rukáv, pohlédl na něj a šoupl ho přes hladkou desku psacího stolu. "Dobře, šéfe," řekl velice pomalu. "Má krev je španělská, čistě španělská. Není v ní ani kapka mexické, indiánské nebo černošské krve. Můj dědeček by tuhle situaci byl zvládl méně slovy a větší dávkou střelného prachu, ale to neznamená, že ji beru na lehkou váhu. Někdo na mě ušil tuhle boudu, protože jsem býval blízký přítel Donegana Marra. Vy stejně jako já víte, že na výkon mé služby to nemělo nikdy nejmenší vliv. Pan policejní ředitel a jeho političtí podpůrci si tím možná nejsou tak zcela jisti."

Drew prudce vstal. "Vyprošuji si, abyste se mnou takhle mluvil!" vyjel na Delaguerru.

Delaguerra se zvolna usmál. Nic neřekl, ani se na Drewa nepodíval. Drew se zase nasupeně posadil a těžce oddychoval. Mlčel.

Za chvíli strčil McKim odznak do prostřední zásuvky psacího stolu a vstal. "Bude s vámi zavedeno disciplinární vyšetřování, Delaguerro. Do té doby jste suspendován. Zůstaňte se mnou ve styku." Rychle vyšel z kanceláře do vedlejší místnosti. Ani se neohlédl.

Delaguerra odstrčil židli a narovnal si klobouk na hlavě. Drew si odkašlal, vyloudil smířlivý úsměv a řekl: "Možná že jsem se i já trochu unáhlil. To víte, irská krev! Nic ve zlém. Lekci, které se vám dostalo, musí jednou v životě dostat každý z nás. Smím vám něco poradit?"

Delaguerra vstal a usmál se na něj polohořkým úsměvem, který mu pohnul jen koutky úst a zbytek obličeje nechal nedotčený. "Vím, co mi chcete poradit, pane řediteli. Ruce pryč od případu Marr."

Drew se zasmál, tentokráte už dobrosrdečně. "Ne tak docela. Případ Marr neexistuje. Imlay přiznal prostřednictvím svého advokáta, že na něho vystřelil, ovšem v sebeobraně. Dnes dopoledne se má dostavit k vyšetřujícímu soudci. Ne, má rada se týkala něčeho jiného. Vraťte se do tolucaského okresu a omluvte se tomu hajnému. To je totiž podle mě všechno, co se od vás očekává. Měl byste to zkusit. Uvidíte, co z toho bude."

Delaguerra tiše přistoupil ke dveřím a otevřel je. Ohlédl se a v náhlém úsměvu mu blýskly všechny bílé zuby. "Poznám lumpa na první pohled, pane řediteli. Ten už dostal za svou námahu zaplaceno."

Vyšel. Drew civěl na dveře, které se zavřely se slabým šelestem, suchým cvaknutím. Obličej mu ztuhl vzteky. Růžová pleť mu zežloutla jako těsto. Ruka, v níž držel jantarovou špičku, se mu prudce roztřásla a popel mu spadl na kolena bezvadně vyžehlených kalhot.

"Kruci!" sykl vztekle do ticha. "Jsi mi pěkně fikaný ptáček, Španěli! Ale i kdybys byl sebefikanější, přece jen tě jednou někdo dokáže provrtat kulkou!"

Vstal, obličej zkřivený zlostí, pečlivě si sklepal popel z nohavic a natáhl ruku po klobouku a holi. Prsty s upravenými nehty se mu třásly.