Raymond Chandler

VYSOKÉ OKNO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1

Ten dům stál na Dresden Avenue ve čtvrti Oak Knoll v Pasadeně a byl to veliký, bytelný, napohled stinný dům s vínově červenými cihlovými zdmi, se střechou pokrytou terakotovými taškami a s bílou kamennou římsou. Dolejší okna v průčelí měla tabulky zalité v olovu. V patře byla obyčejná okna vroubená kolem dokola spoustou falešných rokokových ozdůbek z kamene.

Od přední zdi a přilehlých kvetoucích keřů se linul po mírném svahu k ulici asi půlakrový jemně zelený trávník a čeřil se kolem obrovského himalájského cedru, který cestou míjel, jako chladivý zelený příboj kolem útesu. Chodník i alej byly hezky široké a v aleji rostly tři bílé akáty, které věru stály za podívanou. Celé jitro bylo prosyceno těžkou vůní léta a všechno, co roste, spočívalo úplně nehybně v tom dusném parnu, o němž se v oněch končinách říká, to máme ale dneska pěkný svěží chládeček.

O obyvatelích domu jsem věděl, jenom že to je nějaká paní Elisabeth Brightová-Murdocková s rodinou a že by si ráda najala slušného a spořádaného soukromého detektiva, který jí nebude trousit popel z doutníků na podlahu a nikdy nenosí po kapsách víc než jednu bouchačku. A taky jsem věděl, že je vdovou po jednom vousatém tatrmanovi, který se jmenoval Jasper Murdock a nadělal si moře prachů tím, že vypomáhal obci, pročež mu v den jeho narozenin každoročně otiskují v pasadenských novinách fotografii s datem narození a úmrtí s nápisem: Jeho život služba lidu

Nechal jsem vůz na ulici, přešel jsem přes pár desítek plochých kamenů, vsazených do zeleného trávníku, a zazvonil na zvonek v cihlovém podloubí pod špičatou lomenicí. Souběžně s průčelím domu, ten kousek ode dveří k okraji příjezdové cesty, se táhla nízká červená cihlová zeď. U konce pěšiny stál na betonovém kvádru omalovaný černoušek v bílých jezdeckých kalhotách, v zelené kazajce a červené čapce. V ruce držel bič a ke kvádru u jeho nohou byl připevněn železný kruh na uvazování koní

Černoušek vypadal trochu sklesle, jako kdyby tam čekal už moc dlouho a přestávalo ho to bavit. Než mi přišli otevřít, popošel jsem k němu a pohladil ho po hlavě.

Postarší vyzuna v úboru panské otevřela za chvíli dveře asi tak na čtvrt metru a mrskla po mně očima.

"Philip Marlowe," řekl jsem. "Rád bych mluvil s paní Murdockovou. Očekává mě."

Ta odkvetlá šusparáda zaskřípala zuby, zaklapla víčka, pak je zase otevřela a houkla na mne hřímavým hlasem otrlého zálesáka: "Se kterou?"

"Prosím?"

"Se kterou paní Murdockovou?" To už skoro vřískala.

"S paní Elisabeth Brightovou-Murdockovou," řekl jsem. "Já nevěděl, že jich je povícero."

"Právě že je," vyštěkla. "Máte navštívenku?"

Držela dveře pořád jen tak na slabých čtvrt metru otevřené. Vystrčila do té škvíry špičku nosu a tenkou svalnatou ruku. Vytáhl jsem náprsní tašku a vybral navštívenku, na které nebylo nic víc než moje jméno, a vsunul jsem ji do té ruky. Ruka i nos vklouzly dovnitř a dveře mi zabouchly před nosem.

Usoudil jsem, že bych byl asi udělal líp, kdybych pokorně zaklepal u zadních dveří. Šel jsem k černouškovi a ještě jednou jsem ho pohladil po hlavě.

"Bráško," povídám, "ty a já, my jsme dva."

Čas utíkal, a uteklo ho hodně. Strčil jsem si do úst cigaretu, ale nezapálil jsem si. Pan Zmrzlinář projel kolem v modrobílém autíčku a vyhrával na hrací automat písničku "Krocan v slámě". Přitřepotal se veliký černozlatý motýl a přistál na keři hortenzie téměř u mého lokte, několikrát pomalu zamával křídly, pak se ztěžka vznesl a odvrávoral nehybným, horkým provoněným vzduchem.

Dveře se otevřely. Vyzuna zavelela: "Za mnou."

Vešel jsem. Uvnitř byl veliký čtvercový pokoj, zasutý a chladný, a bylo v něm poklidno jako v hřbitovní kapli a taky tak trochu podobný pach. Goblény na holých, nahrubo opracovaných štukových zdech, železné mříže na způsob balkónů za vysokými postranními okny, těžké vyřezávané židle s plyšovými sedadly a goblénovými opěradly, zdobené zašlými zlacenými střapci. V pozadí barevné okno přibližně velikosti tenisového dvorce. Pod ním dvojité skleněné dveře, zastřené záclonami. Zatuchlý, zapšklý, úzkoprsý, čistý a krutý pokoj. Vypadal, jako kdyby v něm jakživ nikdo neseděl a ani sedět nehodlal. Stolky s mramorovými deskami a pokroucenými nožkami, pozlacené hodiny, drobné figurky z dvoubarevného mramoru. Fůra krámů, se kterými by měl člověk týden co dělat, než by je oprášil. Fůra peněz, a všechny zbůhdarma vyhozené. V tom zazobaném, upjatém venkovském městě, jímž byla Pasadena před třiceti lety, to musel být náramný pokoj.

Vyšli jsme z něho a prošli chodbou, až posléze vyzuna otevřela jedny dveře a kývla na mne, abych vstoupil.

"Pan Marlowe," zaskřehotala odporně ve dveřích a odešla skřípajíc zuby.