Raymond Chandler

VYSOKÉ OKNO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Měl jsem kancelář v paláci Cahuenga, dvě malé místnosti v pátém poschodí zadního traktu. Jednu místnost jsem nechával otevřenou, aby se tam mohl trpělivý klient posadit a počkat, pro případ, že bych náhodou nějakého trpělivého klienta měl. Na dveřích byl bzučák, který se dal zapínat a vypínat z mé soukromé myslivny

Podíval jsem se do čekárny. Nebylo tam nic než zápach prachu. Otevřel jsem ještě jedno okno, odemkl spojovací dveře a vešel do druhé místnosti. Tři obyčejné tvrdé židle a jedna otáčecí, psací stůl se skleněnou deskou, pět zelených kartoték, z nichž tři plné ničeho, na zdi kalendář a zarámovaná licence, telefon, umyvadlo ve skříňce z mořeného dřeva, věšák, koberec jen takový, aby podlaha nebyla holá, a dvě otevřená okna se síťovými záclonami, které se vzdouvaly a klesaly jako rty spícího bezzubého dědka.

Tytéž krámy, co jsem tam měl už vloni a předloni. Ani krásné, ani veselé, ale přece jen lepší než stan někde pod smrkem.

Pověsil jsem kabát a klobouk na věšák, umyl jsem si obličej a ruce ve studené vodě, zapálil si cigaretu a hodil telefonní seznam na psací stůl. Adresa Elishy Morningstara byla Belfontova budova, kancelář číslo 829, Západní Devátá ulice 422. Opsal jsem si ji a taky telefonní číslo, které k ní patřilo, a už jsem sahal po sluchátku, když jsem si vzpomněl, že jsem nezapojil bzučák na dveřích čekárny. Sáhl jsem na roh psacího stolu a stiskl knoflík a bzučák se ihned ozval. Někdo právě otvíral dveře do kanceláře.

Otočil jsem blok popsaným listem dolů a šel se podívat, s kým mám tu čest. Byl to štíhlý, vysoký, nafuněný týpek v břidlicově šedém tropikovém obleku a černobílých botách, v matně nažloutlé košili s kravatou s ozdobným kapesníkem stejné bledě modré barvy. V černobílé rukavici z hlazené vepřovice držel dlouhou černou cigaretovou špičku a ohrnoval nos nad starými časopisy na nízkém stolku, nad mými židlemi a ošumělým kobercem a vůbec nad tou celkovou atmosférou místa, kam se prachy moc nehrnou.

Když jsem otevřel spojovací dveře, udělal vpravo v bok a zadíval se na mne párem poněkud zasněných bledých očí, které mu seděly těsně u tenkého nosu. Pleť měl osmahlou sluncem, narudlé vlasy ulíznuté dozadu na úzké lebce a knírek tenký jako čára a o hodně červenější než vlasy.

Prohlížel si mě beze spěchu a taky bez zvláštního upokojení. Delikátně vyfoukl oblak kouře a promluvil skrze něj s mírným pohrdáním:

"Vy jste Marlowe?"

Přikývl jsem.

"Jsem trochu zklamán," řekl. "Očekával jsem nějakého pišišvora se špínou za nehty."

"Jen vstupte dál," řekl jsem. "Můžete sršet vtipem i vsedě."

Když jsem mu přidržel dveře, prošel kolem mne a prostředníkem volné ruky odcvrnkl popel z cigarety na podlahu. Posadil se proti mně k psacímu stolu na židli pro zákazníky, sundal si z pravé ruky rukavici, složil ji spolu s tou druhou, kterou měl už svlečenou, a položil je obě na psací stůl. Vyklepl vajgla z té dlouhé černé špičky, rozrýpal sirkou oharek, až přestal čadit, nasadil si do špičky jinou cigaretu a zapálil ji širokou mahagonově hnědou zápalkou. Posléze se zabořil do židle s úsměvem znuděného aristokrata.

"Všechno v uspokojivém stavu?" informoval jsem se. "Tep a dýchání normální? Nechtěl byste studený obklad na hlavu nebo tak něco?"

Neohrnul rty, protože je měl ohrnuté, už když vešel. "Soukromý detektiv," řekl. "Jakživ jsem ještě žádného neviděl. Pochybné zaměstnání, viďte? Čenichání skrz klíčové dírky, rozviřování skandálů a tak podobně."

"Račte tu být obchodně," zeptal jsem se, "nebo jste mě pouze přišel vyprostit z mravního bahna?"

Jeho úsměv byl tak utahaný jako tlustá dáma na hasičském bále.

"Mé jméno je Murdock. To by vám snad mohlo být maličko povědomé."

"Dorazil jste sem v rekordním čase, to se vám musí nechat," řekl jsem a začal jsem si nacpávat lulku.

Bedlivě mě přitom pozoroval. Řekl pomalu: "Soudím, že si vás matka najala na nějakou práci. Dala vám šek."

Dokončil jsem nacpávání lulky, přidržel k ní zápalku, zatáhl jsem a opřel se dozadu, abych vyfoukl kouř doprava k otevřenému oknu. Neříkal jsem nic.

Naklonil se trochu víc kupředu a řekl vážně: "Vím, že mlčenlivost patří k vašemu řemeslu, ale já nehádám, vím, co říkám. Prozradil mi to jeden malý červíček, docela obyčejný zahradní červ, po kterém kdekdo šlape, ale on se přece jakžtakž udržuje při životě - zrovna jako já sám. Náhodou jsem se o vás dozvěděl hned, jak se za vámi zavřely dveře. Stačí vám to jako vysvětlení?"

"I jo," řekl jsem. "Kdybych teda vůbec o nějaké vysvětlení stál."

"Mám za to, že jste dostal za úkol najít mou ženu."

Odfrkl jsem si a zazubil se na něho přes lulku.

"Marlowe," řekl ještě důtklivěji, "dělám co můžu, ale moc pochybuju, že bych si vás mohl někdy oblíbit."

"Jsem zdrcen," řekl jsem, "hroutím se žalem a bolestí."

"A jestli mi nezazlíte upřímné slovo, můžu vám říct, že toho ostrého hocha hrajete úplně blbě."

"Že právě vy o mně takhle smýšlíte, to je kruté."

Zase se opřel dozadu a chmurně na mne zíral bledýma očima. Zavrtěl se, ale nemohl se uvelebit. Už spousta lidí se marně snažila na té židli pohodlně uvelebit. Jednou bych ji měl vyzkoušet sám. Možná že mi kazí kšefty.

"Proč chce matka Lindu najít?" zeptal se pomalu. "Nemohla ji ani cítit. Abyste rozuměl, matka nemohla ani cítit Lindu. Linda se k matce chovala docela slušně. Co o ní soudíte?"

"O vaší matce?"

"Ovšem. S Lindou jste se přece ještě nesetkal, že ne?"

"Ta sekretářka vaší matky by si měla uvědomit, že její místo visí na vlásku. Moc si pouští pusu na špacír."

Prudce zavrtěl hlavou. "Matka se o tom nedozví. A vůbec, matka by se bez Merle nedokázala obejít. Potřebuje někoho, na kom si může vylévat vztek. Věčně ji okřikuje a třeba jí dá i facku, ale nemohla by bez ní být. Co si o ní myslíte?"

"Celkem pěkná - takovým tím starosvětským stylem."

Zamračil se. "Ptal jsem se na matku. Merle je docela prosté děvčátko, to vím."

"Vy máte takový postřeh, že člověk žasne," řekl jsem.

Vypadal překvapeně. Téměř zapomněl odklepnout nehtem popel z cigarety. Ale jen téměř. Dal si nicméně dobrý pozor, aby ani kousek nespadl do popelníku.

"Co si myslíte o matce?" opakoval trpělivě.

"Ostřílená jako chrabrý válečný oř," řekl jsem. "Srdce ze zlata, ale to zlato je hezky hluboko zakopané."

"Ale proč chce najít Lindu? Nemůžu to pochopit. A dokonce za to utrácí peníze. Matka nenávidí utrácení. Je přesvědčena, že peníze jsou její tělo a krev. Proč chce najít Lindu?"

"Nemám ani tušení," řekl jsem. "Kdo vůbec říká, že to chce?"

"No přece vy jste to naznačoval. A Merle -"

"Merle je zkrátka romantická žába. Vymyslela si to. Ta má vůbec nápady, dokonce si utírá nos do mužského kapesníku. Nejspíš do vašeho."

Zarděl se. "To je hloupost. Podívejte, Marlowe, prosím vás, mějte rozum a naznačte mi aspoň, oč jde. Nemám bohužel moc peněz, ale myslím, že by dvě stovky -"

"Měl bych vám vrazit jednu do zubů," řekl jsem. "A vůbec já s vámi nesmím mluvit. To je rozkaz."

"Ale proč, kristepane?"

"Neptejte se mě na věci, které nevím. Nemůžu vám na to odpovědět. A neptejte se mě na věci, které vím, protože vám na to nechci odpovědět. Spad jste z višně? Když chlápek od mého fochu dostane nějakou fušku, myslíte, že chodí po světě a vykládá rozumy každému, kdo se ho na něco zeptá?"

"No ale to už aby se svět zbořil, když chlápek od toho vašeho fochu odmítne dvě stě dolarů," řekl kousavě.

Ani tohle mě nemohlo rozházet. Zvedl jsem tu jeho širokou mahagonovou zápalku z popelníku a podíval se na ni. Měla žluté hrany a něco na ní bylo vytištěno. ROSEMONT H. RICHARDS 3 zbytek zápalky shořel. Přelomil jsem zápalku vpůli, stiskl obě polovičky dohromady a odhodil ji do koše na papír.

"Miluju svou ženu," řekl znenadání a vycenil na mne hrany ostrých bílých zubů. "Zní to pitomě, ale je to pravda."

"Romeové ještě pořád nevymřeli."

Nepřestával na mne cenit zuby a cedil skrz ně slova: "Ona mě nemiluje. A já taky nevím, proč by měla. Moc to mezi námi neklapalo. Byla zvyklá na hodně rušný život. A u nás se, to se ví, jaksepatří nudila. Nehádali jsem se. Lindu hned tak něco nerozhází. Ale pravda je, že si v manželství se mnou moc zábavy neužila."

"Jste příliš skromný," řekl jsem.

V očích se mu zablýsklo, ale ze svých vybraných způsobů neslevil.

"To nebylo moc chytré, Marlowe. Dokonce ani originální. Poslyšte, vy vypadáte jako docela slušný chlápek. Já vím, že má matka nevysolí dvě stě padesát babek jen tak pro nic za nic. Možná že vůbec ani nejde o Lindu. Třeba za tím vězí něco jiného. Možná -" odmlčel se a pak pokračoval velmi pomalu, dívaje se mi upřeně do očí - "možná že je v tom Morny."

"Copak o to, možné to je," pravil jsem bodře.

Zvedl rukavice, plácl s nimi do psacího stolu a pak je zase položil. "Dostal jsem se do maléru, jen co je pravda," řekl. "Ale myslel jsem, že matka o tom neví. Morny jí musel zavolat. Slíbil mi, že to neudělá."

Šlo to jak po másle. Řekl jsem: "Kolikpak mu visíte?"

Ale tak hladce to zas nešlo. Znovu mě začal podezírat. "Jestli jí zavolal, tak jí to jistě řekl. A v tom případě by to pověděla vám," řekl upjatě.

"Možná že vůbec o Mornyho nejde," řekl jsem s pocitem, že si nutně potřebuju kopnout panáka. "Třeba je to celé kvůli kuchařce, která se spustila s ledařem. Ale kdyby přece šlo o Mornyho - tak kolik to dělá?"

"Dvanáct tisíc," řekl se sklopenýma očima a začervenal se.

"Vyhrožuje vám?"

Přikývl.

"Poraďte mu, ať si trhne nohou," řekl jsem. "Co je to vůbec za chlapa? Rabiját?"

Vzhlédl zase ke mně s odhodlanou tváří. "Myslím že ano. Mám za to, že tihle hoši jsou všichni stejní. Hrával padouchy ve filmech. Je tak trochu přisprostle hezký a děvkař. Ale nemyslete si, Linda u něho jenom pracovala, zrovna tak jako číšníci nebo kapela. A jestli ji budete hledat, čeká vás pořádná fuška."

Zdvořile jsem se na něho ušklíbl.

"Proč by mělo být tak těžké ji najít? Snad není zakopaná na dvorku za domem?"

Vstal a v bledých očích mu blýsklo hněvem. Jak tam stál trochu nakloněný nad psací stůl, švihl najednou docela šikovně pravou rukou a vytasil se s malou automatickou pistolkou ráže asi 25, se střenkou z ořechového dřeva Vypadala jak rodná sestra té, kterou jsem viděl v zásuvce Merlina psacího stolu. Hlaveň vyhlížela dost nebezpečně, když tak na mne zívala. Ani jsem se nepohnul.

"Jestli si někdo dovolí otravovat Lindu, bude se muset nejdřív vypořádat se mnou," řekl chraptivě.

"To by snad nebyl takový problém. Ale měl byste si obstarat nějakou bytelnější bouchačku - ledaže si s ní chcete jenom odhánět mouchy"

Zastrčil zase pistoli do vnitřní kapsy. Pohlédl mi tvrdě přímo do očí, sebral rukavice a zamířil ke dveřím.

"S vámi není rozumná řeč, škoda času," řekl. "Nedovedete nic jiného než vtipkovat."

Řekl jsem: "Počkejte chvilku," vstal jsem a obešel psací stůl. "Radil bych vám, abyste se o tomhle rozhovoru své matce nezmiňoval, když pro nic jiného, tedy aspoň z ohledu na to děvčátko."

Přikývl. "Dozvěděl jsem se od vás tolik, že to opravdu nestojí za zmínku."

"A netahal jste mě za nos, když jste říkal, že Mornymu visíte těch dvanáct tisíc?"

Sklopil oči, pak vzhlédl, pak se opět podíval na zem. Řekl: "Ten, kdo by dokázal vyždímat z Alexe Mornyho dvanáct táců, by musel mít jinšího Filipa, než mám já."

Stál jsem docela těsně u něho. Řekl jsem: "Abyste věděl, nevěřím vám, že si děláte starosti o svou ženu. Mám dojem, že víte, kde je. Vůbec vás neopustila. Zkrátka zdrhla před vaší máti."

Zdvihl oči a natáhl si jednu rukavici. Neříkal nic.

"Snad si sežene místo," řekl jsem. "A vydělá dost, aby vás uživila "

Znovu se podíval na podlahu, otočil tělem doprava a zaťatou rukou v rukavici opsal strnulý, toporný oblouk vzhůru. Odstranil jsem svou bradu z cesty, chytil jsem ho za zápěstí, pomalu jsem mu přitiskl ruku na prsa a celou váhou se o ni opřel. Klouzl po podlaze kousek dozadu a začal ztěžka oddychovat. Zápěstí měl docela tenké. Objal jsem je prsty kolem dokola.

Stáli jsme tam a dívali se jeden druhému do očí. Oddechoval jako opilec otevřenými ústy, zuby vyceněné. Na tvářích mu naskočily kulaté jasně červené skvrny. Pokoušel se vyrvat mi tu ruku, ale já se do něho opíral takovou silou, že musel ještě o krůček couvnout, aby se mohl vzepřít. Naše obličeje byly teď jen docela malý kousek od sebe.

"Jak to, že vám táta neodkázal žádné peníze," posmíval jsem se mu. "Nebo jste to už stačil všechno rozfofrovat?"

Zasykl mezi zaťatými zuby, nepřestávaje sebou cloumat: "Sice vám po tom houby je, ale jestli mluvíte o Jasperu Murdockovi, tak to nebyl můj otec. A neměl mě v lásce a neodkázal mi ani zlámanou grešli. Můj otec se jmenoval Horace Bright, a když přišel o všechno při krachu na burze, skočil z okna své kanceláře."

"Tahat z vás rozumy je hračka," řekl jsem. "Ale nic světoborného z toho nepojde. Promiňte mi ty mé řeči, že vás bude vaše žena živit. Chtěl jsem vás jen našňupnout."

Pustil jsem jeho ruku a o krok jsem ustoupil. Ještě pořád rychle a těžce dýchal. V očích, které se dívaly do mých, mu plápolal vztek, ale hlas nezvyšoval.

"No, to se vám podařilo. Jestli jste spokojen, tak abych snad už šel."

"Prokázal jsem vám laskavost," řekl jsem. "Ten, kdo nosí u sebe pistoli, se nesmí tak lehce urážet. Být vámi, tak ji někam zahodím."

"To je moje věc," řekl. "Mrzí mě, že jsem vás chtěl praštit. Ale stejně by to asi moc nebolelo."

"Nic se nestalo."

Otevřel dveře a vyšel ven. Jeho kroky doznívaly v chodbě. Další pošukanec. Poklepával jsem si kloubem prstu o zuby do taktu s ohlasem jeho kroků, tak dlouho, dokud jsem je slyšel. Pak jsem se vrátil k psacímu stolu, pohlédl na blok a zvedl sluchátko.