Agatha Christie

ČAS PŘÍLIVU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4. kapitola

Večírky tety Kathie byly pokaždé skoro stejné. Měly v sobě diletantský nádech, pro hostitelku příznačný. Doktor Cloade vypadal, že jen s námahou zachovává klid. K hostům se vždy choval zdvořile, zato návštěvníci chápali, že jeho ženě společenské vystupování nesedí.

Vzezřením se Lione! dost podobal svému bratru Jeremymu. Byl hubený, šedovlasý, avšak postrádal jeho chladnokrevnost právníka. Jednal příkře a netrpělivě, jeho nervózní podrážděnost vadila mnoha pacientům, kteří pak už nechtěli uznat, že je skutečně schopný a laskavý. Zajímal se hlavně o vědecké bádání a jeho koníčkem se stalo využívání léčivých bylin v průběhu historie. Dovedl přesně uvažovat a jen těžko snášel výstřednosti své choti.

Ačkoliv Lynn i Rowley manželku Jeremyho oslovovali vždycky „Frances“, Lionelova žena byla pro ně výhradně „teta Kathie“. Měli ji rádi, nicméně jim připadala trochu směšná.

Tato večeře, pořádaná jasně na oslavu Lynnina návratu domů, byla čistě rodinnou záležitostí.

Teta Kathie přivítala neteř láskyplně.

„Opálení ti sluší, holčičko. Asi z Egypta, viď? Přečetla sis tu knížku  věštbách z pyramid, kterou jsem ti poslala? Je tak zajímavá! Opravdu všechno vysvětluje, nemyslíš?“

Příchod Gordonovy vdovy a jejího bratra ušetřil Lynn odpovědi. „Tohle je má neteř Lynn Marchmontová, Rosaleen.“ Lynn si příbuznou prohlédla s patřičně skrývanou zvědavostí. Dívka, jež se provdala za starého Gordona pro peníze, byla skutečně krásná. A Rowley nelhal, když prohlásil, že vypadá naivní. Černé vlasy, sčesané do volných vln, irsky modré, lehce podmalované oči, pootevřené rty. Ostatní na ní bylo především nákladné. Šaty, šperky, pěstěné ruce, kožešinový přehoz. I při docela pěkné postavě nedovedla drahé oblečení nosit tak, jak by to dokázala Lynn Marchmontová, jen kdyby měla aspoň z poloviny takové! Jenže tobě se podobná příležitost nikdy nenaskytne, zašeptal jí v duchu nějaký hlas.

„Jak se máte?“ pravila Rosaleen Cloadová a rozpačitě se obrátila k muži za sebou. „To je – můj bratr,“ dodala.

„Jak se vám daří?“ řekl David Hunter, štíhlý, černovlasý a černooký mladík s nepříjemně vzpurným, přidrzlým obličejem.

Lynn rázem pochopila, proč k němu všichni Cloadovi chovají takový odpor. V cizině poznala muže tohoto typu. Muže bezohledné, na které se nelze spolehnout. Muže, jež si vytvářeli vlastní zákony a ostatními opovrhovali. Muže, jejichž cena při útoku se dala vyvážit zlatem, zato mimo palební linii doháněli své velitele k šílenství.

„Líbí se vám život ve Furrowbanku?“ položila Lynn dívce společenskou otázku.

David Hunter se posměšně ušklíbl.

„Chudáku starému Gordonovi se nevedlo špatně,“ podotkl. „Nešetřil a vydáních.“

Přesně vystihl pravdu. Když si Gordon vybral Warmsley Vale za místo, kde se usadí – nebo spíš, kde hodlal trávit aspoň část svého neklidného života –, rozhodl se stavět, neboť byl příliš velký individualista, aby měl zájem o dům, poznamenaný minulostí jiných lidí.

Najal mladého, moderního architekta a nechal mu volnou ruku. Polovina Warmsley Vale považovala Furrowbank za příšernou budovu, nelíbilo se, že je to bílá krychle se zabudovaným nábytkem, zasouvacími dveřmi a skleněnými stoly i židlemi. Jediné, co se všem skutečně upřímně zamlouvalo, byly koupelny.

V Rosaleenině poznámce „Je to skvostný dům“ zazněl uctivý obdiv, ale Davidův smích jí vehnal ruměnec do tváře.

„Vy jste ta demobilizovaná příslušnice pomocného námořního sboru?“ oslovil Lynn.

„Ano.“

Uznale si dívku prohlédl a Lynn se z neznámého důvodu začervenala.

Znenadání se opět objevila teta Katharina, jako by se uměla zhmotnit z prostoru. Snad tento trik odkoukala při četných spiritistických seancích, kterých se účastnila.

„Pojďte ke stolu,“ vyzvala hosty trochu rozpačitě a na vysvětlenou do dala: „Myslím, že to je vhodnější pozvání než říkat ,k tabuli'. Lidé pak očekávají příliš mnoho. Dneska se všechno hrozně těžko shání, že? Mary Lewisová mi prozradila, že obden podstrkuje rybáři deset šilinků. To mi připadá nemorální.“

Doktor Lionel Cloade, který právě hovořil s Frances, se podrážděně, nervózně zasmál. „Snad nechceš, abych tomu věřil, děvče. Pojďme dovnitř.“

Vešli do sešlé a dost ošklivé jídelny. Jeremy s Frances, Lionel a Kathie, Adéla, Lynn s Rowleyem, Rosaleen s Davidem. Byla to rodinná schůzka Cloadových se dvěma cizími účastníky, neboť ačkoliv Rosaleen nesla jejich jméno, nestala se Cloadovou jako Frances či Katharina.

Nezapadla mezi ně. Byla nesvá, neklidná. A David – ten zůstal vůbec vetřelcem. Přijali ho jako nutné zlo, bez vlastní volby. Tyto myšlenky se honily Lynn hlavou, zatímco usedala ke stolu.

Ve vzduchu se cosi vznášelo – jako elektrický náboj. Co jen to bylo?Nenávist? Mohlo jít vskutku o nenávist? Ať tak či onak bylo to něco zlého.

Jenže tenhle druh napětí se najde všude, napadlo Lynn zničehonic. Pozůstatky války v podobě nevůle a nenávisti se vyskytují ve vlacích, v autobusech i krámech, mezi dělníky i úředníky i mezi zemědělskými nádeníky. A ještě horší vztahy budou asi v dolech a továrnách. Tady však je to daleko horší – konkrétní, přímo zaměřené.

A zděšeně si pomyslela: Copak opravdu tolik nenávidíme tyhle cizince, kteří nás připravili o majetek, s nímž jsme už počítali jako s vlastním?

Vzápětí si na otázku odpověděla: Ne, z naší strany zatím o nenávist nejde, ale může k ní dojít – časem. Teď spíš oni nenávidí nás.

Tato úvaha ji tak ohromila, že zůstala sedět mlčky, v duchu se s ní dál obírala a zapomněla bavit se s Davidem Hunterem, sedícím vedle.

„Něco řešíte?“ zeptal se znenadání.

Měl docela příjemný hlas s nádechem veselosti. Lynn pocítila výčitky svědomí: Hunter si mohl myslet, že se z nevychovanosti odtáhla.

„Omlouvám se,“ odpověděla. „Dumala jsem o situaci, do níž svět zabředl.“

„Jak vysoce neoriginální!“ prohodil drze.

„Máte pravdu. Jsme dnes všichni tak vážní, což asi taky není zrovna dobré.“

„Obyčejně je běžnější přát někomu zlo. V tom směru jsme už přece v uplynulých letech taky vymysleli pár užitečných hračiček – včetně oné piece de résistance, atomové bomby.“

„Právě o tom jsem uvažovala – ne snad o atomové bombě, ale o zlu. O přesně zaměřeném zlu.“

„Se zlem s vámi souhlasím, ale ne už se slovy ,přesné zaměřené'. Ve středověku dovedli zlo zaměřit přesněji.“

„Jak?“

„Celou černou magií. Uhranutím. Voskovými figurkami. Zaříkáváním při novém měsíci. Zabíjením sousedova dobytka. Zabitím souseda samotného.“

„Přece vážně nevěříte, že něco jako černá magie existovalo.“

„Možná že ne, ovšem lidé to s ní vážně zkoušeli. Zato v dnešní době -“ pokrčil rameny – „ani kdybyste vy a vaše rodina spojili zlobu z celého světa, nemůžete ublížit Rosaleen a mně – nebo snad ano?“

Lynn trhla hlavou. Najednou se začala bavit.

„Na to je už teď trochu pozdě,“ odpověděla společensky.

David Hunter se zasmál. Zdálo se, že i on se baví.

„Chcete říct, že jsme urvali kořist? No – sedíme docela v teple.“

„A máte legraci.“

„Z tolika peněz – bodejť ne!“

„Nemyslela jsem na peníze. Z nás ostatních.“

„Protože jsme vás obrali? No, snad. Kvůli hromádce toho starého jste se pořádně nafukovali, byli jste z ní celí pryč. Viděli jste ji už ve vlastních kapsách.“

„Nesmíte zapomínat, že nás k tomu léta vedl,“ upozornila ho Lynn. „Radil, ať nešetříme, nehledíme na budoucnost, povzbuzoval nás, ať pokračujeme se svými nápady a plány.“ Vzpomněla si přitom na Rowleye – Rowleye a jeho statek.

„Vlastně jenom o jedné věci vás nepoučil,“ prohodil David jako by nic.

„O které?“

„Že nic není jisté.“

„Lynn!“ zavolala teta Katharina z čela stolu a předklonila se. „Jeden z duchů paní Lesterové je kněz ze čtvrté dynastie. Sdělil nám mnoho zajímavého. Musíme si spolu dlouze popovídat, děvče. Věřím, že na tebe Egypt psychicky silně zapůsobil.

Doktor Cloade rázně zasáhl: „Lynn má důležitější starosti, než aby se zabývala všemi těmi pitomými pověrami.“

„Jak jsi předpojatý, Lioneli!“ odbyla ho manželka.

Lynn se na tetu usmála a dál seděla mlčky s ozvěnou Davidových slov v mozku. Nic není jisté.

Někteří lidé žili ve světě nejistoty, kde jim stále hrozilo nebezpečí. David Hunter patřil mezi ně. V takovém ovzduší sice Lynn vychována nebyla, avšak přesto ji přitahovalo.

„Jste ještě ochotná se mnou mluvit?“ ozval se znenadání David stejně tiše a s nádechem humoru.

„Ale ano.“

„To je dobře. A pořád Rosaleen a mně vyčítáte neprávem nabyté bohatství?“

„Pochopitelně,“ přikývla Lynn vyzývavě.

„No to je skvělé. Co proti tomu podniknete?“

„Koupím si vosk a pustím se do černé magie.“

„Kdepak,“ zasmál se, „to neuděláte. Vy nepatříte k těm, kdo spoléhají na staré, nemoderní metody. Vaše řešení bude novodobé a pravděpodobně velmi účinné. Ale nevyhrajete.“

„Z čeho soudíte, že dojde k boji? Copak celá rodina nepřijala situaci jako nevyhnutelnou?“

„Chováte se všichni bezvadně. Velice se tím bavím.“

„Proč nás nenávidíte?“ zeptala se Lynn tiše.

V tmavých, nevyzpytatelných očích mu blýsklo.

„Asi bych to nedokázal vysvětlit tak, abyste pochopila.“

„Snad to můžete zkusit.“

David chvíli mlčel, než lehkým konverzačním tónem pokračoval: „Proč si chcete vzít Rowleye Cloada? Takového pitomce!“

„Co o tom víte – nebo o něm!“ odsekla. „Ani zdaleka byste mě nepochopil!“

„Jaký je váš názor na Rosaleen?“ přešel znenadání k jinému námětu.

„Je velice hezká.“

„A dál?“

„Nepřipadá mi spokojená.“

„Přesně tak,“ přisvědčil. „Sestra je poměrně hloupá. Ustrašená. Vždycky se bála. Do lecčeho se pustí a potom neví, jak dál. Mám vám o ní vyprávět?“

„Když chcete,“ přikývla zdvořile.

„Chci. Odjakživa toužila po jevišti, tak šla k divadlu. Pochopitelně neměla úspěch. Dostala se ke společnosti třetího řádu a odjela s ní do Jižní Afriky. Táhlo ji to tam. Společnost se usadila v Kapském Městě a Rosaleen vplula do manželství s jedním vládním úředníkem z Nigérie. Jenže v Nigérii se jí nelíbilo – a nejspíš příliš nemilovala ani svého muže. Být to energický chlap, který by pil a bil ji, mohlo všechno klapat, ovšem on byl intelektuál, i v divočině měl velkou knihovnu a rád hovořil o metafyzice. Utekla mu tedy zpátky do Kapského Města. Zachoval se velice slušně a dal jí pěknou apanáž. Byl by svolil i k rozvodu, ovšem jako katolík nemohl. Na štěstí umřel na horečku a Rosaleen získala malou penzi. Potom vypukla válka a sestra odplula lodí do Jižní Ameriky. Ani v té nenašla zrovna zalíbení, tak nasedla na jinou loď, na ní se seznámila s Gordonem Cloadem a vylíčila mu svůj smutný osud. V New Yorku se dali oddat a čtrnáct dní žili šťastně, dokud ho krátce nato nezabila bomba. Rosaleen připadl velký dům, spousta drahocenných šperků a skvělý důchod.“

„Je krásné, že ten příběh tak dobře skončil.“

„Jistě,“ přikývl David. „Rosaleen sice není příliš inteligentní, zato vždycky měla štěstí, což je důležité. Gordon Cloade byl zdravý starý pán, dvaašedesátník. Mohl klidně žít dalších dvacet let – i déle. To by Rosaleen asi zvlášť nebavilo, viďte? Provdala se za něj ve čtyřiadvaceti. Teď je jí dvacet šest.“

„Vypadá dokonce mladší,“ podivila se Lynn.

David pohlédl přes stůl. Rosaleen Cloadová drobila chléb a připomínala nervózní dítě. „Máte pravdu,“ přisvědčil zamyšleně. „Naprosto ztratila schopnost logicky uvažovat.“

„Chudinka,“ řekla Lynn zničehonic.

David se zamračil: „Nač ta lítost? O Rosaleen se postarám,“ ohradil se ostře.

„To předpokládám.“

„Každý, kdo by chtěl Rosaleen obrat, bude mít co dělat se mnou.“ Svraštil čelo. „A já znám hodně způsobů boje – třebas některé nejsou přísně ortodoxní.“

„Uslyším teď zase váš životopis?“ zeptala se Lynn chladně.

„Ve velmi zkráceném vydání,“ ušklíbl se. „Když vypukla válka, neviděl jsem důvod, proč bojovat za Anglii. Jsem Ir, ale jako všichni Irové se rád rvu. Přepadové oddíly mě neodolatelně fascinovaly. Docela jsem si užil, bohužel mě však pro ošklivý zásah do nohy vyřadili. Odjel jsem potom do Kanady a našel si tam zaměstnání jako vojenský trenér. Když mě dostihl Rosaleenin telegram z New Yorku se zprávou o sňatku, byl jsem už bez práce. Nesdělila mi sice přímo, že jí něco kápne, ovšem já dovedu docela bystře číst mezi řádky. Přiletěl jsem tedy, přilepil se na šťastný párek a vrátil se s ním do Londýna. A teď – “ usmál se na Lynn drze – „Vrátil se námořník, je doma z moře – to jste vy. A Vrátil se lovec, je zpátky z hor – co se děje?“

„Nic,“ odtušila Lynn.

Vstala s ostatními. Jak odcházeli do salónu, Rowley jí řekl: „Zřejmě ses s Davidem Hunterem docela dobře pobavila. O čem jste spolu mluvili?“

„O ničem zvláštním,“ odtušila.