Agatha Christie

ČAS PŘÍLIVU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5. kapitola

„Kdy vyrazíme do Londýna, Davide? Kdy odjedeme do Ameriky?“ Hunter vrhl přes stůl na Rosaleen udivený pohled.

„Snad nespěcháme, či ano? Co se ti tady nelíbí?“ Uznale přejel po pokoji, v němž snídali. Furrowbank byl vystavěn na úbočí kopce a před okny se mu prostíralo panoráma ospalé anglické krajiny. Do travnatého svahu byly zasázeny tisíce narcisů, teď už skoro všechny odkvetly, ale louce ještě zůstal nazlátlý nádech.

Rosaleen lámala na talířku topinku.

„Slíbil jsi, že do Ameriky odplujeme brzo,“ zareptala. „Jak nejdřív to půjde.“

„Jistě, jenže ve skutečnosti záležitost není tak snadná. Jde o přednostní povolení. Ani ty, ani já nemůžeme pro ně uvést žádný důvod. Po válce je situace vždycky složitá.“

Při řeči cítil trochu zlost sám na sebe. Ačkoliv uvedené vysvětlení zcela odpovídalo pravdě, vyznělo jako výmluva. Uvažoval, zda také tak připadlo dívce, sedící proti němu. Proč najednou tak dychtila po Americe?

„Tvrdil jsi, že tu zůstaneme jen krátce a ne, že se zde usadíme,“ odmlouvala Rosaleen.

„Co se ti nelíbí na Warmsley Vale – nebo na Furrowbanku? Pověz!“

„Na Furrowbanku nic. Oni mi vadí – všichni!“

„Cloadovi?“

„Ano.“

„Já z nich mám naopak legraci. Baví mě pozorovat jejich společenský výraz, zatímco se užírají závistí a vzteky. Nezkaz mi tu radost, Rosaleen.“

„Kéž bys nebyl takový!“ odpověděla tiše, starostlivě. „Nelíbí se mi to.“

„Vzmuž se trochu, děvče! Osud s námi oběma dost točil – s tebou i se mnou. Cloadovi si žili jako v bavlnce – v teplíčku. Tyli z velkorysého bratra Gordona. Drobní příživníčkové na velkém příživníkovi. Nenávidím tenhle typ – odjakživa.“

„Nerada slyším o nenávisti k lidem,“ napomenula ho pohoršené. „Je to hřích.“

„Nemyslíš, že oni tě taky nemají v lásce? Chovají se snad k tobě laskavě – přátelsky?“

„Nejsou nevlídní,“ namítla nejistě. „Ničím mi neublížili.“

„Ale chtěli by, děťátko. S chutí.“ Bezstarostně se zasmál. „Kdyby se tolik nebáli o vlastní kůži, jednoho krásného rána bychom tě našli s nožem v zádech.“

Otřásla se: „Neříkej tak hrozné věci.“

„No – kudly by snad nepoužili. Spíš by ti dali strychnin do polévky.“

„Žertuješ – “ Zírala na něj s třesoucími se rty.

„Neboj se, Rosaleen.“ Znovu zvážněl. „Ohlídám tě. Museli by si to rozdat se mnou.“

„Jestli máš pravdu, že nás nenávidí – mě nenávidí – “ vykoktala – „tak proč neodjedeme do Londýna? Daleko ode všech?“

„Venkov ti dělá dobře, holčičko. Víš, že v Londýně jsi stonala.“

„To z náletů – bomby mě ničily.“ Zachvěla se a zavřela oči. „Nikdy nezapomenu – nikdy – “

„Ale ano, zapomeneš.“ Vzal ji něžně za ramena a lehce s ní zalomcoval. „Vzpamatuj se, Rosaleen. Prodělala jsi těžký otřes, ovšem to už máme za sebou. Teď žádné bomby nepadají. Nemysli na ně. Nevzpomínej. Lékař ti doporučil dlouhodobý pobyt na čerstvém vzduchu na venkově. Proto chci, abys žila daleko od Londýna.“

„Opravdu proto? Skutečně, Davide? Uvažovala jsem – jestli snad – “

„O čem jsi uvažovala?“

„Jestli tu nezůstáváš kvůli ní,“ dodala pomalu.

„Kvůli komu?“

„Vždyť víš, o kom mluvím. O té dívce, co ses s ní tehdy večer bavil.

Jak sloužila u námořnictva.“

„O Lynn? Lynn Marchmontové?“ Tvář mu zpřísněla a zachmuřila se. „Něco pro tebe znamená, Davide.“

„Lynn Marchmontová? To je Rowleyovo děvče. Starého dobráka Rowleye, který nevytáhl paty se svého statku. Toho pomalého, těžko chápavého, hezkého vola.“

„Sledovala jsem tě, když jste si tenkrát povídali.“

„Proboha, Rosaleen!“

„Viď, že ses s ní od té doby sešel?“

„Jednou ráno jsem ji při projížďce potkal nedaleko statku.“

„A setkáte se znovu.“

„V téhle díře ji budu samozřejmě potkávat každou chvíli! Tady neujdeš dva kroky, abys nenarazila na někoho z Cloadů. Jestli si ale myslíš, že jsem se do Lynn Marchmontové zamiloval, pleteš se. Je to pyšná, nafoukaná, nepříjemná a prostořeká holka. Jen ať si s ní kamarád Rowley užije! Ne, Rosaleen, Lynn není můj typ, holčičko.“

„Určitě, Davide?“ zeptala se pochybovačně.

„Naprosto.“

Plaše pokračovala: „Nerad vidíš, když si vykládám karty – ovšem ty nelžou, opravdu. Vyšlo mi, že děvče ze zámoří vyvolá trampoty a problémy. A taky že do našich životů vstoupí záhadný cizinec a přivede nás do neštěstí. Ležela tam karta smrti a – “

„Jdi s tím svým záhadným cizincem!“ David se rozesmál. „Příliš kartám věříš. Radím ti – o žádného záhadného cizince se nestarej.“

Vyšel z domu s úsměvem, avšak o kus dál se zakabonil a se svraštělým čelem zašeptal: „Čert tě vem, Lynn. Jen ses vrátila z ciziny domů, už nám děláš čáru přes rozpočet.“ Právě si totiž uvědomil, že schválně vykročil směrem, v němž doufal potkat dívku, kterou v duchu tak hrubě oslovil.

Rosaleen ho pozorovala, jak kráčí přes zahradu a malou brankou vychází na veřejnou cestu vedoucí přes pole. Pak zamířila nahoru do své ložnice a začala probírat šaty v šatníku. Dosud ji těšilo dotýkat se nového norkového kožichu a hladit jej. Stále ještě nedokázala překonat údiv nad tim, že by jí takový plášť mohl patřit. Byla ve svém pokoji i ve chvíli, kdy ji panská přišla ohlásit návštěvu paní Marchmontové.

Adéla čekala v salóně s pevné sevřenými rty a srdcem bušícím dvojnásobnou rychlostí. Už několik dní si dodávala odvahy obrátit se na Rosaleen s prosbou, ale věrna své povaze svůj úmysl dál odkládala. Navíc ji pražilo zjištění, jak se dceřin názor nevypočitatelně změnil, jak se Lynn údivně staví proti matčinu plánu hledat východiska nesnází prošením Gordonovy vdovy o půjčku.

Leč nový dopis ředitele banky doručený ranní poštou dohnal paní Marchmontovou k činu. Nemohla už déle otálet. Lynn brzy ráno odešla a Davida Huntera Adéla zahlédla na cestě přes pole – vzduch byl tedy čistý. Potřebovala hlavně zastihnout Rosaleen samotnou, bez Davida neboť správně usuzovala, že Rosaleen sama bude představovat snadnější oříšek.

Přesto paní Marchmontová cítila hrozný neklid, zatímco čekala v prosluněném pokoji. Poněkud se jí ulevilo, když dívka vstoupila s výrazem, který Adéla označovala za přihlouplý, dnes mnohem nápadnějším než jindy. Je to následek exploze, nebo tak vypadá odjakživa? prolétlo ženě hlavou.

„Ach, do-dobrý den,“ zajíkla se Rosaleen. „Něco se stalo? Posaďte se přeci.“

„Tak nádherné dopoledne!“ spustila návštěvnice vesele. „Všechny mé rané tulipány už vyrazily. Vaše taky?“

Děvče na ni tupě zíralo.

„Ani nevím.“

Jak začít hovor s někým, koho nezajímá zahrada nebo psi, vděčná témata ke konverzaci na venkově, pomyslela si Adéla. Nahlas však podotkla, aniž se jí podařilo vymýtit z tónu nádech kyselosti: „Vy samozřejmě máte několik zahradníků, ti se vám o všecko starají – “

„Myslím, že lidí máme málo. Starý Mullard potřebuje další dva pomocníky, ale o pracovní síly je opravdu velká nouze.“

Slova jí plynula hbitě jako papouškování dítěte, které opakuje, co slyšelo od dospělého.

Rosaleen vskutku připomínala dítě. Tkvělo právě v tom její kouzlo? zauvažovala Adéla. Přivábila snad zrovna tím toho paličatého, chytrého obchodníka Gordona Cloada a zaslepila ho, že neviděl její naivitu a nedostatek vychování? Přece se nemohl chytit jen na zevnějšek? Mnoho hezkých žen se marně pokoušelo ulovit jej.

Nicméně na dvaašedesátníka může dětinskost zapůsobit. Byla, opravdu mohla být Rosaleen tak nevinná, nebo šlo o přetvářku, která se jí vyplácela, a proto si z ní udělala druhou přirozenost?

Při Rosaleeniných slovech „David bohužel není doma – “ se paní Marchmontová vzpamatovala. Teď se jí naskytla příležitost a nesmí ji propást.

„Napadlo mě – jestli byste mi nemohla pomoci.“ Věta Adéle vázla v hrdle, ale přece ji ze sebe vypravila.

„Vám pomoci?“ Rosaleen se zatvářila překvapeně, nechápavě.

„Já – jsem v hrozně těžké situaci. Gordonovou smrtí se totiž pro nás všechny mnoho změnilo.“

Ty pitomý idiote, blesklo Adéle hlavou, proč potřebuješ na mě tak civět? Vždyť víš, co mám na mysli, jistě mi rozumíš. Taky jsi zakusila chudobu.

V té chvíli dívku nenáviděla, poněvadž ona – Adéla Marchmontová tu teď seděla a škemrala o peníze. Nepodaří se mi to, nakonec nic nedocílím.

V jediném krátkém okamžiku jí prolétly znovu mozkem ty dlouhé hodiny starostlivého přemítání a marného uvažování. Má prodat dům – jenže kam se odstěhuje? Malé vilky nejsou k sehnání, tím spíš ne levné vilky. Vzít si platící hosty – ovšem nesežene personál a sama by nemohla, prostě by nedokázala pro ně vařit a zvládat všechny domácí práce. Kdyby jí Lynn pomáhala – ale Lynn se provdá za Rowleye. Měla bv se nastěhovat k Lynn a Rowleyovi? Ne, to by nikdy neudělala! Najít si práci? Jakou? Kdo by stál o neškolenou starší, unavenou ženu?

Slyšela svůj hlas – vzpurný, protože sama sebou opovrhovala – jak říká: „Potřebuji peníze.“

„Peníze?“ opakovala Rosaleen a zatvářila se upřímně překvapená, jako by zmínka o penězích byla to poslední, co očekávala.

„Překročila jsem úvěr v bance a mám nevyrovnané účty,“ Adéla odhodlaně pokračovala a slova ze sebe chrlila. „Za opravy v domě – a taky daně nejsou zaplacené. Chápejte, všechno kleslo na polovinu – tím myslím příjmy. Abyste rozuměla, Gordon vždycky pomáhal – třeba s údržbou domu. Platil všecky opravy – střechu, vymalování i další položky. A ještě mi každé čtvrtletí poukazoval pravidelný obnos na konto. Vždycky připomínal, abych si nepřipouštěla starosti a já – pochopitelně – si je tedy nikdy nepřipouštěla. Dokud žil, bylo všechno v pořádku, ovšem teď – „

Zahanbeně zmlkla, avšak zároveň se jí ulevilo. Koneckonců, to nejhorší má za sebou. Jestli děvče odmítne, tak odmítne, nic víc se nestane.

Rosaleen vypadala celá nesvá.

„Ach bože,“ zvolala, „to jsem nevěděla. Nikdy mě nenapadlo – já – samozřejmě požádám Davida – “

Adéla zděšeně sevřela opěradla křesla a v zoufalství se zeptala: „Nemohla byste mi dát šek – hned?“

„Ano – ano, jistě bych mohla.“ Rosaleen vstala a přistoupila k psacímu stolu. Prohrabala několik přihrádek, než posléze vytáhla šekovou knížku. „Mám vám – kolik potřebujete?“

„Bylo by – bylo by pět set liber – “ Adéla větu nedokončila.

„Tak pět set liber,“ napsala Rosaleen poslušně.

Z Adélina srdce se svalil balvan. Vlastně to šlo docela hladce. Zděsilo ji pomyšlení, že necítí ani tolik vděčnost, jako spíš lehké opovržení z tak snadného vítězství. Děvče je určitě podivuhodně prostoduché.

Rosaleen vstala od psacího stolu, vrátila se k návštěvnici a nemotorně napřáhla ruku se šekem. Teď naopak jako by ona zrozpačitěla.

„Snad se tímhle všecko spraví. Je mi vás opravdu líto.“

Adéla od ní šek vzala: na růžovém lístku stálo nevypsaným dětským rukopisem neuspořádaně načmáráno: „Paní Marchmontové – pět set liber – Rosaleen Cloadová.“

„Je to od vás veliká laskavost, Rosaleen. Díky!“

„Ach není zač – spíš – mělo mě napadnout – “

„Vy ste hrozně hodná, má drahá.“

Šek v kabelce Adélu Marchmontovou docela změnil. Švagrová se zachovala skutečně skvěle. Bylo by trapné návštěvu protahovat. Rozloučila se tedy a odešla. Na příjezdové cestě potkala Davida, roztomile mu popřála dobrý den a pospíchala dál.