Agatha Christie
překlad: Jan Čermák

NÁSTRAHY ZUBAŘSKÉHO KŘESLA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI

„Myslíte, že bylo rozumné zmínit se před tím klukem o vraždě?“ zeptal se Japp vyčítavě, když Alfred odešel z pokoje.

Poirot pokrčil rameny.

„Já myslím, že bylo -ano. Díky tomu si teď možná snáze vybaví cokoli, co viděl nebo slyšel. A také bude mnohem pozornější a bude pečlivě sledovat, co se tady děje.“

„Stejně ale nechceme, aby se to zbytečně brzo rozkřiklo.“

„Mon cher, nerozkřikne. Alfred čte rád detektivky - Alfred doslova hltá příběhy plné zločinů a zločinců. Ať už utrousí cokoli, bude to připisováno jeho morbidní představivosti odkojené kriminálními zápletkami.“

„No, možná máte pravdu, Poirote. Teď si musíme poslechnout, co nám poví pan Reilly.“

Ordinace a kancelář pana Reillyho se nacházely v prvním patře. Velikostí se shodovaly se zázemím pana Morleyho, ale byly méně prosvětlené a střídměji zařízené. Společník pana Morleyho byl vysoký mladý muž s tmavými vlasy ledabyle spadajícími do čela. Měl velmi příjemný hlas a bystré oči.

„Pevně věříme,“ pronesl Japp poté, co se představil, „že nám můžete pomoct objasnit tuto nepříjemnou záležitost.“

„V tom případě se mýlíte, protože nic takového nemůžu,“ odpověděl pan Reilly. „Tak jako první můžeme vyloučit finanční potíže. Mně se zatím ještě nějak nepodařilo vyrovnat výdaje s příjmy. Morley byl ale opatrný - nenarazíte u něj na žádné dluhy, na žádné finanční problémy. Na to dám krk.“

„Milostná aférka?“ nadhodil Japp.

„Mluvíme pořád ještě o Morleym? Vždyť ten vůbec netušil, co znamená užívat si života. Toho chudáka držela pod pantoflem jeho vlastní sestra.“

Japp se zaměřil na podrobnosti o pacientech, kteří se toho dopoledne dostavili k Reillymu.

„Ach, řekl bych, že to jsou všichni počestní a spořádaní lidé. Malá Betty Heathová -roztomilá holčička, postupně ke mně chodila celá jejich rodina. Plukovník Abercrombie je mým pacientem také už dlouho.“

„A co pan Howard Raikes?“ zeptal se Japp.

Reilly se doširoka ušklíbl.

„Ten, co mi utekl? Ještě u mě nikdy předtím nebyl, vůbec ho neznám. Prostě zavolal a vyžádal si prohlídku výslovně na dnešní dopoledne.“

„Odkud volal?“

„Z hotelu Holborn Palace. Tipoval bych ho na Američana.“

„Jak tvrdí i Alfred.“

„Alfred to musí vědět,“ řekl pan Reilly. „Je blázen do filmu, ten náš Alfred.“

„A poslední pacient?“

„Barnes? To je takový legrační pedantský mužíček. Vysloužilý státní úředník. Bydlí za Londýnem, u Ealingu.“

Japp se na chvíli zamyslel a pak se otázal:

„Co byste nám povědělo slečně Nevillové?“

Pan Reilly nadzvedl obočí.

„O naší čarokrásné blonďaté sekretářce? Tak tady vám pšenka nepokvete, příteli. Její vztah se starým Morleym byl čistě profesionální. Na to vemte jed.“

„Nic jiného jsem se ani nepokoušel naznačit,“ zrudl poněkud Japp.

„Moje vina,“ řekl Reilly. „Omluvte, prosím, mé hříšné myšlenky. Jen mě napadlo, že míříte na to známé cherchez ta femme. Nezlobte se, že používám váš jazyk,“ prohodil mimochodem k Poirotovi. „Mám perfektní přízvuk, viďte? Za to vděčím tomu, že mě vychovávaly jeptišky.“

Jappovi byla taková prostořekost proti srsti.

„Víte něco,“ zeptal se, „o mladíkovi, s kterým je zasnoubená? Prý se jmenuje Carter. Frank Carter.“

„Morleymu zrovna do oka nepadl,“ odpověděl Reilly. „Zkoušel Nevillku přemluvit, aby ho pustila k vodě.“

„To mohlo zřejmě Cartera popudit?“

„Taky ho to nejspíš pořádně popudilo,“ souhlasil pan Reilly pobaveně.

Odlmčel se a pak pokračoval:

„Promiňte, vyšetřujete ale přece sebevraždu, ne bo vraždu?“

„Kdyby šlo o vraždu,“ odvětil Japp příkře, „měl byste nám snad co říci ?“

„Já tedy rozhodně ne! Mně by se líbilo, kdyby to udělala Georgina. Jedna z těch úděsných ženských, na které rozum nezbyl. Bojím se ale, že Georgina je moc pod vlivem morálky. Pro mě samotného by, samozřejmě, nebylo nic snadnějšího než vyběhnout nahoru a starouše zastřelit, ale já to neudělal. Vlastně si neumím představit nikoho, kdo by chtěl Morleyho zabít. Jenomže stejně tak se mi nechce věřit ani tomu, že se zabil sám.“

Jiným hlasem dodal: „Popravdě řečeno je mi to hrozně líto... Nesmíte dát moc na moje chování. Víte, za to může obyčejná nervozita. Měl jsem starého Morleyho rád a bude mi chybět.“