Agatha Christie
překlad: Jan Čermák

NÁSTRAHY ZUBAŘSKÉHO KŘESLA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

Slečna Sainsbury Sealová si dopřávala odpolední svačinu v tlumeně osvětlené hale hotelu Glengowrie Court. Přítomnost policisty v civilním oděvu ji sice znervózňovala, ale nebyla jí nepříjemná. Poirot s nelibostí zjistil, že si na botu ještě nenechala přišít uvolněnou přezku.

„Vážně nevím, inspektore,“ spustila slečna Sainsbury Sealová pisklavým hlasem, a rozhlížela se přitom kolem, „opravdu mě nenapadá, kam bychom mohli jít, abychom měli soukromí. Víte, teď v době, kdy se podává svačina, je to dost složité. Nebo že byste si také dal něco na zub - vy i váš přítel?“

„Já ne, madam,“ řekl Japp. „Tohle je pan Hercule Poirot“

„Skutečně?“ reagovala slečna Svainsbury Sealolová. „Takže vás ani jednoho opravdu nepřemluvím ke svačině? Ne? No tak dobře, snad bychom mohli zkusit salonek, ačkoli tam bývá dost často nabito. Aha, už vím - tamhle v tom výklenku je takový koutek. Zrovna odtud někdo odchází. Půjdeme tam?“

Vedla je do relativního ústraní -do výklenku s pohovkou a dvěma židlemi. Poirot s Jappem ji následovali, přičemž první z nich cestou sebral ze země šál a kapesník, které slečna Sainsbury Sealová vytrousila.

Návrátil je majitelce.

„Ach, děkuji -jsem tak nepozorná. Tak a teď, inspektore -vlastně ne -vrchní inspektore, viďte -klidně se  mě ptejte, na co chcete. Celá ta věc je tak otřesná. Ubohý muž -předpokládám, že ho něco trápilo. Dnešní doba nám přináší spoustu nepříjemných starostí.“

„Připadal vám ustaraný, slečno Sainsbury Sealová?“

„No _“, zamyslela se slečna Sainsbury Sealová a pak neochotně pokračovala: „Víte, vlastně nemůžu říct, že by tak vyloženě působil. Jenže já si toho zřejmě prostě nevšimla -za daných okolností. Abych byla upřímná, musím se přiznat, že jsem asi dost velký zbabělec.“ Slečna Sainsbury Sealová se trochu zahihňala a poopravila si vrabčí hnízdo svých kadeří.

„Vzpomenete si, koho jste viděla v čekárně v době, kdy jste tam seděla?“

„Počkejte -když jsem přišla, byl tam jenom nějaký mladík. Nejspíš měl velké bolesti, protože si pořád něco mumlal, vrhal dost divoké pohledy a jen tak zbůhdarma listoval v časopisech. Pak najednou vyskočil a odešel. Ta bolest musela být skutečně nesnesitelná.“

„Nevíte náhodou, zda po odchodu z čekárny opustil také dům?“

„Tak to vůbec netuším. Napadlo mě, že už tu bolest nemohl prostě dál vydržet a zkrátka musel jít okamžitě k zubaři. Určitě ale nešel k panu Morleymu, protože hned za pár minut mě přišel vyzvednout ten chlapec a zavedl mě právě k němu.“

„Stavila jste se při odchodu ještě v čekárně?“

„Ne. Já si totiž upravila účes a nasadila klobouk už v ordinaci pana Morleyho. Někteří lidé,“ pokračovala slečna Sainsbury Sealová, která se konečně dostala k jí blízkému tématu, „si klobouk sundají dole v čekárně, ale já mezi ně tedy rozhodně nepatřím. Jedné mojí přítelkyni, která to tak udělala, se stalo něco strašného. Měla právě zbrusu nový klobouk a velice opatrně ho odložila na židli. Když se vrátila z ordinace, to byste nevěřili -na klobouku se sedělo dítě a celý ho dočista rozsedlo! Zničilo ho! Úplně ho zničilo!“

„Katastrofa,“ poznamenal taktně Poirot.

„Já ale dávám vinu matce,“ rozsoudila případ rozhodně slečna Sainsbury Sealová. „Matky přece musí na své děti dávat pozor. Ti malí drahouškové nechtějí nikomu ublížit, ale musí se na ně dohlížet.“

„Takže,“ vložil se do monologu Japp, „ten mladý muž s bolestmi byl jediným pacientem, kterého jste si v domě číslo 58 na ulici Královny Charlotty všimla.“

„Když jsem šla nahoru k panu Morleymu, scházel po schodech a byl na odchodu nějaký džentlmen. Ach, a také si vzpomínám, že zrovna když jsem přijela, vyšel z domu takový velice podivný cizinec.“

Japp si odkašlal a Poirot důstojně pronesl: „To jsem byl já, madam.“

„Ach bože,“ zůstala na něj slečna Sainsbury Sealová zírat. „No jistě! Velice se omlouvám -promiňte -jsem, silně krátkozraká a tady je taková tma, viďte?“ vybruslila z trapné situace nesouvisle. „No vidíte, a přitom si troufám tvrdit, že mám výbornou paměť na tváře. Ale tady je skutečně velice špatné světlo, nemám pravdu? Odpusťte mi, prosím, tenhle nepříjemný omyl.“

Muži dámu uklidnili a Japp se zeptal:

„Jste si naprosto jistá, že pan Morley se nezmínil o něčem takovém, jako třeba že ho to dopoledne čeká nějaká nepříjemnost? Nebo cokoli podobného?“

„Ne, opravdu jsem si jistá, že o ničem takovém nemluvil.“

„Nezmínil se o pacientovi jménem Amberiotis?“

„Ne, ne. Vlastně neříkal vůbec nic -tedy kromě těch věcí, které zubaři obvykle říkávají.“

Poirotovi proběhlo rychle hlavou: Vypláchněte si. Otevřete ústa ještě trochu víc, prosím, A teď opatrně skousněte.

Japp se posunul k dalšímu tématu. Nedá se vyloučit, že bude nezbytné, aby slečna Sainsbury Sealová svědčila u soudního ohledání.

Po prvotním výkřiku zděšení se zdálo, že se tato možost slečně Sainsbury Sealové nakonec docela zalíbila. Nevinný Jappův dotaz vyvolal vylíčení snad úplného ži votopisu slečny Sainsbury Sealové. ¨

Podle jejího vyprávění se před půl rokem vrátila do Anglie z Indie, Pobývala v nejrůznějších hotelech a penzionech, až se nakonec usadila v hotelu Glengowrie Court, který si ji velmi získal především pro svou domáckou atmosféru. V Indii strávila většinu času v Kalkatě, kde vykonávala misionářskou práci a také vyučovala rétoriku.

„Čistou a spisovnou angličtinu se zřetelnou artikulací - to je velmi důležité, vrchní inspektore, Víte,“ navázala s afektovaným upejpáním a ostychem, „už jako velmi mladá jsem hrávala divadlo. Ach, jen takové malé role, -jsem abyste rozuměl. Venkovská divadla! Byla jsem ale nesmírně ctižádostivá a toužila po velkém repertoárovém divadle. Pak jsem se dostala na světové turné -Shakespeare, Bernard Shaw.“ Vzdychla. „Co nám, ubohým ženám, přináší největší trápení, jsou srdeční záležitosti - jsme vydány na pospas svému srdci. Spontánní a unáhlený sňatek. Ach bože! Hned záhy jsme se rozešli. Velmi ošklivě mě podvedl. Ponechala jsem si své dívčí jméno. Jeden známý mi laskavě poskytl malý kapitál a já se pustila do řečnické školy. Pomohla jsem na svět jedné úžasné amatérské divadelní společnosti. Musím vám dát přečíst alespoň pár recenzí.“

Vrchní inspektor Japp velice dobře věděl, jaké nebezpečí tato nabídka skýtá! Raději se tedy rozloučil za posledních slov slečny Sainsbury Sealové: „A kdyby se náhodou mělo mé jméno objevit v novinách -tedy myslím jako svědkyně u soudního ohledání, dohlédněte na to, aby ho napsali správně. Mabelle Sainsbury Sealová - Mabelle se píše MABELLE a Sealová S E A L O V A. A samozřejmě, kdyby se třeba chtěli zmínit, že jsem hrála v Jak se vám líbí v Oxfordském repertoárovém divadle–“

„Jistě, jistě,“ prchal vrchní inspektor Japp kvapem. V taxíku si povzdechl a otřel orosené čelo.

„Pokud by se to někdy ukázalo jako nutné, myslím, že nebude problém ji prověřit,“ poznamenal. „Jestli to ale do všechno nebyly jenom lži, čemuž tedy nevěřím!“

Poirot zavrtěl hlavou. „Lháři,“ řekl, „se nikdy takhle nerozpovídají, natož tak nesouvisle a nelogicky.“

„Už jsem měl strach,“ přiznal se Japp, „že se bude vzpírat soudnímu ohledání -jako většina neprovdaných žen středního věku. Její herecká minulost se ale postarala o opak -zase bude jednou aspoň trochu středem pozornosti.“

„Vážně chcete, aby se dostavila k soudnímu ohledání?“ zajímal se Poirot.

„Vlastně asi ani ne. Uvidíme.“ Odmlčel se a pak pokračoval: „Jsem přesvědčen víc než kdy jindy, Poirote. Tohle nebyla sebevražda.“

„A motiv?“

„Ten zatím zůstává hádankou. Co když Morley svedl Amberiotisovu dceru?“

Poirot mlčel. Zkoušel si představit pana Morleyho v roli svůdníka uhrančivého řeckého děvčete, ale bohužel musel tuto představu zavrhnout.

Připomněl Jappovi, že pan Reilly se o svém společníkovi vyjádřil jako o člověku, který si neuměl užívat radostí života.

„No, nikdy nevíte, co se může stát třeba na takové výletní lodi,“ prohodil ledabyle Japp a s uspokojením dodal: „Až si promluvíme s tímhle naším chlapíkem, budeme vědět líp, na čem jsme.“

Zaplatili za taxi a vstoupili do hotelu Savoy. Japp se zeptal na pana Amberiotise.

Recepční mu věnoval poněkud zvláštní pohled. „Pan Amberiotis?“ řekl. „Je mi líto, pane, ale s ním se bohužel setkat nemůžete.“

„Ale ano, můžu, mládenče,“ odvětil Japp zarputile. Vzal recepčního kousek stranou a ukázal mu policejní odznak.

„Vy mi nerozumíte, pane,“ řekl recepční. „Pan Amberiotis před půl hodinou zemřel.“

V Herculovi Poirotovi to vzbudilo dojem, jako kdyby se pomalu, ale jistě, zavřely jakési dveře.