<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Agatha Christie
překlad: Jan Čermák

NÁSTRAHY ZUBAŘSKÉHO KŘESLA
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 5 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
<   15   >

 

VIII

Alistair Blunt se nikdy nijak významně nevystavoval očím veřejnosti. Snad proto, že to byl člověk velmi klidné a rezervované povahy. Nebo proto, že po mnoho let byl spíše manželem královny než králem samým. Rebecca Sanseverato, rozená Arnholtová, se přistěhovala do Londýna jako pětačtyřicetiletá žena rozčarovaná životem. Z obou stran se jí dostalo přímo královského bohatství. Matka byla dědičkou evropské rodiny Rothersteinů, otec stál v čele velkého bankovního domu Arnholt. Z Rebeccy Arnholtové se po tragické smrti jejích bratrů a sestřenice při leteckém neštěstí stala jediná dědička nesmírného bohatství. Provdala se za známého evropského aristokrata, prince Felipa di Sanseverato. O tři roky později dosáhla rozvodu a přiřknutí dítěte, které vzešlo z manželství, jež pro ni představovalo dva roky utrpení po boku gaunera z dobré rodiny, jehož chování bylo nechvalně proslulé. Pár let nato její dítě zemřelo. Zahořklá po útrapách, které jí život nastražil, se Rebecca Arnholtová rozhodla využít svých nepochybných schopností ve finančnictví -v oblasti, ke které měla vrozené vlohy. Spojila síly se svým otcem a vrhla se na bankovnictví. Po otcově smrti figurovala se svým obrovským majetkem jako mocná postava finančního světa. Ocitla se v Londýně. Tam za ní jednou poslali s jakýmisi dokumenty jistého mladého společníka londýnské pobočky banky. Za šest měsíců byl svět ohromen, když se dozvěděl, že Rebecca Sanseverato si brala za muže Alistaira Blunta, který bylo téměř dvacet let mladší než ona. Nechyběly obvyklé posměšky a úsměvy. Rebecca, jak tvrdili její přátelé, byla nevyléčitelným bláznem, pokud šlo o muže. Nejdřív Sanseverato -a teď tenhle mladíček. Samozřejmě si ji bral jen kvůli penězům. Řítila se vstříc druhé katastrofě! K všeobecnému překvapení ale znamenalo toto manželství jeden velký úspěch. Ti, kteří předvídali, že Alistair Blunt bude utrácet peníze své manželky za jiné ženy, se zmýlili. Zůstal spořádaně oddaný své vlastní ženě. Dokonce ani o deset let později, kdy po její smrti přišel k ohromnému bohatství a člověk by se mohl domnívat, že začne hýřit, se znovu neoženil. Žil stále svým poklidným a obyčejným způsobem života. Pokud šlo o obchodní nadání, nezůstával za svou chotí o nic pozadu. Jeho rozhodnutí a finanční transakce svědčily o skvělém úsudku. O jeho charakteru nebylo pochyb. Svěřenému majetku Arnholtů a Rothersteinů vládl svými nepopíratelnými schopnostmi. Ve společnosti se ukazoval velmi zřídka. Vlastnil jeden dům v Kentu a jeden v Norfolku, kde trávil víkendy - nikoli obklopen bujarými hosty, nýbrž ve společnosti několika fádních přátel. Měl ve velké oblibě golf a hrál ho celkem obstojně. Rád se také staralo svou zahradu. Tak takový byl muž, k němuž nyní mířil vrchní inspektor Japp spolu s Herculem Poirotem v poněkud obstarožním taxíku.

Jeho gotický dům byl dominantou pobřeží Chelsea. Vnitřní zařízení působilo luxusně, ve stylu nákladné jednoduchosti. Dům to nebyl právě nejmodernější, ale neobyčejně útulný.

Alistair Blunt je nenechal čekat. Přišel je přivítat téměř okamžitě.

„Vrchní inspektor Japp?“

Japp přistoupil blíže a představil Hercula Poirota

Blunt se na něj se zájmem podíval. „Samozřejmě znám vaše jméno, pane Poirote. A určitě -jsem vás někde -zrovna nedávno -“. Zarazil se a svraštil čelo.

„Dnes ráno, monsieur,“ řekl Poirot, „v čekárně ubohého pana Morleyho.“

Čelo Alistaira Blunta se opět vyhladilo. „No jistě,“ řekl. „Věděl jsem, že jsem vás někde viděl.“ Obrátil se k Jappovi. „Jak vám mohu pomoci? Chudáka Morleyho je mi hrozně líto.“

„Překvapilo vás to, pane Blunte?“

„Velmi. Sice jsem ho skoro neznal, ale rozhodně bych ho netipoval na člověka, který hodlá spáchat sebevraždu.“

„Takže dnes ráno byl v dobré kondici a rozpoložení?“

„Řekl bych, že ano.“ Alistair Blunt se odmlčel a pak pokračoval s téměř chlapeckým úsměvem: „Abych byl upřímný, jsem dost velký zbabělec, pokud jde o prohlídky u zubaře. A k smrti nenávidím tu odpornou vrtačku, kterou vás týrají. Proto jsem si také ničeho zvláštního nevšiml. Tedy dokud jsem to neměl za sebou a neodebral se k odchodu. Podle mě se ale Morley choval naprosto přirozeně. Sice měl plné ruce práce, ale byl dobře naladěný.“

„Chodil jste k němu často?“

„Tohle byla moje asi třetí nebo čtvrtá návštěva. Až do loňska jsem se zuby neměl problémy. Nejspíš paradontóza.“

„Kdo vám vlastně pana Morleyho doporučil?“ zajímal  se Hercule Poirot.

Bluntovi se samým soustředěním stáhlo obočí. „Počkejte -rozbolel mě zub a někdo mi řekl, že Morley z ulice Královny Charlotty je ten pravý, ke komu jít. Ne, za nic na světě si nevzpomenu, kdo to byl. Je mi líto.“

„Kdyby se vám to náhodou vybavilo,“ řekl Poirot, „dáte jednomu z nás vědět, viďte?“

Alistair Blunt se na něj udiveně podíval.

„Dám. Jistě.“ Odpověděl. „Proč?“ Záleží na tom?“

„Mám takové tušení,“ odvětil Poirot, „že na tom může velmi záležet.“

Právě když scházeli po schodech dolů, zastavilo před domem auto. Byl to vůz sportovního typu -jedno z těch aut, ze kterých se člověk musí zpoza volantu doslova vykroutit po částech.

Mladá žena, která se s touto krkolomností zrovna potýkala, působila, jako by sestávala pouze z rukou a nohou. Vysvobození dosáhla ve chvíli, kdy se muži obrátili a vydali se po cestě dolů.

Dívka stála na chodníku a hleděla za nimi. Pak náhle a zplna hrdla vykřikla: „Ahoj!“

Jelikož nepředpokládali, že by tento pozdrav patřil jim, ani jeden z mužů se neotočil. Děvče tedy zopakovalo:

„Ahoj, vy tam.“

Zastavili se a tázavě se kolem sebe rozhlédli. Dívka kráčela k nim. Dojem ,samá ruka samá noha' nezmizel. Byla vysoká, štíhlá a v její tváři se zračila inteligence a živost, které vynahrazovaly nedostatek fyzické krásy. Měla tmavé vlasy a silně opálenou pleť.

„Já vím, kdo jste, „promluvila k Poirotovi, „Jste ten detektiv, Hercule Poirot!“ Měla vřelý a hluboký hlas s nádechem amerického přízvuku.

„K vašim službám, mademoiselle,“ řekl Poirot.

Podívala se na Poirotova společníka.

„Vrchní inspektor Japp,“ představil ho Poirot.

Rozšířily se jí oči, zdála se být takřka vyplašená. Tak trochu jakoby bezdechu ze sebe vypravila:

„Co vás sem přivedlo? Nestalo se -nestalo se nic strýčkovi Alistairovi, že ne?“

„Mělo by se mu snad něco stát, mademoiselle?“ otázal se Poirot.

„Takže nestalo? Fajn.“

Japp nenechal zapadnout Poirotovu otázku.

„Proč vás napadlo, že by se mělo panu Bluntovi něco stát, slečno -,“ zarazil se tázavě.

„Oliverová,“ odpověděla automaticky. „Jane Oliverová.“ Pak se poněkud nepřesvědčivě zasmála. „Detektivové přede dveřmi u člověka vyvolávají představu bomby schované v podkroví, nemyslíte?“

„Velice rád vás můžu ujistit, že pan Blunt je v naprostém pořádku, slečno Oliverová.“

Pohlédla přímo na Poirota.

„Pozval si vás kvůli něčemu?“

„My jsme přišli sami, slečno Oliverová,“ odpověděl Japp. „Chtěli jsme zjistit, zda by mohl vrhnout světlo na případ sebevraždy, ke kterému došlo dnes dopoledne.“

„Sebevraždy?“ zpozorněla. „Čí? A kde?“

„Jistého zubaře, pana Morleyho, v ulici Královny Charlotty 58.“

„Ach!“ vydala ze sebe Jane Oliverová nepřítomně. „Ach!“ Upřeně hleděla před sebe a kabonila se. Pak nečekaně řekla:

„Ach, to je ale nesmysl!“ Otočila se na patě a rázem je opustila, aniž by se namáhala s rozloučením, a vyběhla po schodech Gotického domu. Odemkla si a zmizela uvnitř.

„Tedy,“ pronesl Japp zíraje za ní, „je dost podivné říct něco takového.“

„Zajímavé,“ prohodil Poirot shovívavěji.

Japp se vzpamatoval, podíval se na hodinky a zamával na blížící se taxík.

„Máme dost času na to, abychom se cestou do Savoye stavili u té Sainsbury Sealové.“

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

<   15   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist