Agatha Christie

OPONA: POIROTŮV POSLEDNÍ PŘÍPAD
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Třebaže jsem si dělal trochu starosti o dceru, měl jsem až do této doby hlavu tak plnou záhadného X a zločinu, k němuž mohlo v kterémkoli okamžiku dojít, že toto zaujetí v mé mysli úspěšně zatlačovalo do pozadí veškeré osobnější problémy.

Když teď však úder dopadl, když došlo k pokusu o vraždu, který se díkybohu nezdařil, měl jsem čas o těchto věcech uvažovat a čím více jsem uvažoval, tím větší na mé padala úzkost. Náhodně pronesená poznámka mi jednoho dne odhalila skutečnost, že Allerton je ženatý člověk.

Boyd Carrington, který tu o každém věděl všechno, mi to objasnil podrobněji. Allertonova žena byla bigotní římská katolička. Odešla od Allertona krátce po svatbě. Vzhledem k její církevní příslušnosti nepřicházel rozvod vůbec v úvahu.

„A jestli vás to zajímá,“ prohlásil Boyd Carrington upřímně, „tak tomu darebákovi to náramně vyhovuje. Protože nikdy nemá čestné úmysly, manželka v pozadí se mu náramně hodí do krámu.“

Pro otce vskutku potěšující sdělení! Napovrch míjely dny po nešťastném výstřelu celkem bez událostí, ve mně však v jejich průběhu sílil vnitřní neklid.

Plukovník Luttrell trávil hodně času v ložnici své ženy. Přijela ošetřovatelka, která se pacientky ujala, a sestra Cravenová mohla zase pečovat o paní Franklinovou.

Nechci být jízlivý, ale musím podotknout, že jsem u paní Franklinové postřehl známky nelibosti, že není hlavní pacientkou. Této drobné dámě, navyklé, aby její zdraví bylo středem každodenního zájmu, očividně nešla pod nos pozornost a starostlivost věnovaná paní Luttrellové.

Odpočívala na lehátku, ruku přitisknutou k hrudi, a stěžovala si na bušení srdce. Žádné z podávaných jídel pro ni nebylo vhodné a při všech svých přemrštěných požadavcích se tvářila jako ztělesněná trpělivost. „Jsem tak nešťastná, když budím rozruch,“ stěžovala si lítostivě Poirotovi. „Tolik se stydím za své špatné zdraví. Je to tak — tak ponižující, muset lidi prosit, aby pro mě něco udělali. Někdy si říkám, že být nemocen je vlastně zločin. Když člověk není zdravý a bezcitný, nehodí se do tohohle světa a měli by ho v tichosti odklidit z cesty.“

„Ale kdež, madam.“ Poirot byl jako vždy galantní. „Křehký exotický květ se musí chovat ve skleníku — nesnese studené povětří. Jen obyčejnému plevelu se daří na mrazivém vzduchu, ale to ještě neznamená, že je lepší. Podívejte na mě — jsem celý pokroucený, zchromlý, nemohu se hnout —, ale vůbec nepomýšlím na odchod z tohoto světa. Pořád ještě si užívám, čeho jen mohu — jídla, pití, radostí ducha.“

Paní Franklinová povzdychla a zašeptala: „Ano, ale u vás je to jiné. Vy nemusíte brát na nikoho ohledy. V mém případě je tu ještě chudák John. Až bolestně si uvědomuji, jakým jsem pro něho břemenem. Nemocná žena k ničemu. Kámen na krku.“

„Jsem si jist, že nikdy nic podobného nevyslovil.“

„Ach, nevyslovil. Samozřejmě ne. Ale muži jsou, chudinkové, tak průhlední. A John vůbec neumí skrývat své pocity. Ne že by se vědomě choval hrubě, ale — inu, má to štěstí, že patří k naprosto necitlivým lidem. Chybí mu cit, a proto s ním nepočítá ani u jiných. Je to ohromné štěstí, narodit se s hroší kůží.“

„O doktoru Franklinovi bych nikdy neřekl, že má hroší kůži.“

„Neřekl? Ach, vy ho neznáte tak dobře jako já. Jsem si samozřejmě vědoma, že nebýt mě, byl by mnohem volnější. Víte, občas na mě padne tak příšerná deprese, že si říkám, jaká by to byla úleva, se vším skoncovat.“

„Ale jděte, madam.“

„Co jsem tady koneckonců komu platná? Uniknout z toho všeho do Velkého neznáma...“ zavrtěla hlavou. „A John by byl volný.“

„Řečičky,“ prohlásila sestra Cravenová, když jsem jí vyprávěl o tomto rozhovoru. „Nic takového neudělá. Jen se nestarejte, kapitáne Hastingsi. Lidi, kteří skomíravým hlasem vykládají o tom, že ,se vším skoncují', se ani dost málo nechystají nic takového provést.“

Musím také poznamenat, že jakmile opadl rozruch vyvolaný zraněním paní Luttrellové a sestra Cravenová se zase vrátila ke své práci, paní Franklinové se značně zlepšila nálada.

Jednoho obzvláště krásného jitra vyvezl Curtiss Poirota do zákoutí pod buky kousek od laboratoře. Tohle místo měl Poirot nejraději. Bylo chráněné před východním větrem a po pravdě se tu sotvakdy dal pocítit nějaký závan. To Poirotovi vyhovovalo, protože se bál průvanu a čerstvý vzduch mu byl odjakživa podezřelý. Myslím, že mnohem raději se zdržoval v domě, ale naučil se, pokud byl zabalený v pokrývkách, snášet i vzduch pod širým nebem.

Vydal jsem se za ním, a právě když jsem docházel, vyšla z laboratoře paní Franklinová. Byla velice elegantně oblečena, a jak se zdálo, i v dobrém rozmaru. Vysvětlovala, že se jede s Boydem Carringtonem podívat na jeho dům a poradit mu při výběru potahů.

„Nechala jsem včera v laboratoři kabelku, když jsem zašla za Johnem,“ vykládala. „Chudák John, jeli s Judith do Tadcasteru — došla jim nějaká chemikálie či co.“ Usedla na lavičku poblíž Poirota a s komickým výrazem zavrtěla hlavou. „Chuděrové — jsem tak šťastná, že nemám s vědou nic společného. Když je tak krásně jako dneska, připadá mi to všechno dětinské.“

„Před vědci takhle ale nesmíte mluvit, madam.“

„To vím, samozřejmě ne.“ Její výraz se změnil. Zvážněla. Tiše říkala: „Nemyslete si, pane Poirote, že si svého manžela nevážím. Obdivuji se mu. Myslím, že to, jak žije jen pro svou práci, je opravdu — úžasné.“ Hlas se jí trochu zachvěl.

Pocítil jsem podezření, že se paní Franklinová velice ráda vžívá do nejrůznějších rolí. V této chvíli byla oddaná manželka, plná obdivu k hrdinství svého muže. Naklonila se a s vážností položila Poirotovi ruku na koleno. „John,“ pravila, „je doopravdy — svým způsobem světec. Někdy z toho na mě jde strach.“

Mluvit o Franklinovi jako o světci mi připadalo poněkud přehnané, ale Barbara Franklinová s rozzářenýma očima pokračovala: „Udělá cokoli — podstoupí jakékoli riziko — jen aby posunul hranici lidského vědění o kus dál. To je přece nádherné, nemyslíte?“

„Nesporně, nesporně,“ přikývl rychle Poirot.

„Ale někdy, víte,“ pokračovala paní Franklinová, „jsem z něho skutečně nervózní. Myslím kvůli tomu, kam až zachází. Třeba ten úděsný bob, co s ním teď experimentuje. Tolik se bojím, že začne experimentovat na sobě.“

„Určitě zachovává největší opatrnost,“ prohodil jsem.

S mírným, lítostivým úsměvem zavrtěla hlavou. „Vy Johna neznáte. Nedoneslo se vám, co dělal s tím plynem?“

Přiznal jsem, že nikoli.

„To chtěli prozkoumat nějaký nový plyn. John se nabídl, že ho vyzkouší. Byl zavřený v jakémsi prostoru tuším na šestatřicet hodin a měřil si puls i teplotu a sledoval dýchání, aby viděl, jaké má ten plyn účinky a jestli působí na lidi stejně jako na zvířata. Bylo to příšerné riziko, tak mi to aspoň potom říkal jeden ten profesor. Byl by na to klidně mohl nadobro umřít. Ale to je celý John — vůbec nemyslí na svou vlastní bezpečnost. Je to úplně úžasné, když je někdo takový, co říkáte? Já bych tu statečnost neměla.“

„K tomu je opravdu třeba velké odvahy,“ poznamenal Poirot, „dělat takovéhle věci s chladnou krví.“

Barbara Franklinová přikývla. „Ano, velké odvahy. Jsem na něho šíleně pyšná, víte, ale zároveň jsem z toho hrozně nervózní. Protože, chápete, od určitého okamžiku pak už morčata a žáby nestačí. Je třeba zjistit, jak reaguje člověk. A proto se tolik děsím, že si John sám vezme dávku toho odporného bobu, co s ním dělají boží soud, a že se třeba stane něco strašného.“ Vzdychla a zavrtěla hlavou. „On se mým úzkostem jen směje. Doopravdy je něco jako světec, víte.“

Právě k nám docházel Boyd Carrington.

„Tak co, Babs, hotova?“

„Ano, Bille, čekám na tebe.“

„Doufám, že tě to příliš neunaví.“

„Určitě ne. Tak dobře jako dneska mi nebylo už věky.“

Vstala, půvabně se na nás oba usmála a odcházela se svým vysokým průvodcem po trávníku.

„Doktor Franklin, moderní světec — hm — „ protáhl Poirot.

„Spíš jen změnila postoj,“ pravil jsem. „Zřejmě už je taková,“

„Jaká?“

„Má v krvi vehrávat se do různých rolí. Jeden den je nepochopená, zanedbávaná manželka, potom zase sebeobětavá trpící žena, nešťastná, že je milovanému muži břemenem. Dneska je oddanou družkou hrdiny. Potíž je v tom, že ve všech těch rolích poněkud přehání.“

Poirot zamyšleně řekl: „Podle vás je paní Franklinová dost hloupá, že?“

„To bych si netroufal říci — spíš snad nemá intelekt, který by zrovna oslňoval.“

„Ach, není váš typ.“

„A kdo je můj typ?“ vyletěl jsem.

Poirot nečekaně odpověděl: „Zavřete oči, otevřete pusu a čekejte, co vám do ní vletí —“

Nestačil jsem odpovědět, protože po drnech trávníku k nám spěšně klopýtala sestra Cravenová. Obdařila nás úsměvem s jiskřivým zablýsknutím zubů, odemkla dveře laboratoře, zmizela vevnitř a vzápětí zase vyšla s párem rukavic.

„Napřed kapesník a teď zas rukavice, pořád někde něco zapomíná,“ prohodila a chvátala s rukavicemi k Barbaře Franklinové a Boydu Carringtonovi, kteří na ni čekali.

Paní Franklinová, uvažoval jsem, patří k typu oněch bezmocných žen, které pořád někde něco zapomínají, všude trousí svoje drobnosti a jako naprostou samozřejmost od každého očekávají, že jim je přinese. Dokonce mi připadalo, že se paní Franklinová těmito svými způsoby pyšní jako svou předností. Nejednou jsem z jejích úst zaslechl samolibý postesk: „Když já mám hlavu takovou děravou.“

Pozoroval jsem z lavičky sestru Cravenovou, jak běží po trávníku, až mi zmizela z dohledu. Běžela hezky, měla pevné a dobře stavěné tělo. Zaujatě jsem prohodil: „Takovýhle život podle mě musí lézt každému děvčeti krkem. Myslím, když celkem nemá co ošetřovat, když neslyší než pořád samé ,dojděte' a ,přineste'. Paní Franklinová taky asi není příliš uznalá ani laskavá.“

Poirot zareagoval tím nejprotivnějším možným způsobem. Přestože jsem mu nezavdal ani nejmenší podnět, přivřel oči a zahučel: „Kaštanové vlasy.“

Jistě, sestra Cravenová měla kaštanové vlasy, ale proč na to měl Poirot v této chvíli co upozorňovat?

Vůbec jsem mu neodpověděl.