Agatha Christie

OPONA: POIROTŮV POSLEDNÍ PŘÍPAD
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11. kapitola

K rozhovoru, který mě poněkud zneklidnil, došlo myslím den nato odpoledne.

Byli jsme čtyři — Judith, já, Boyd Carrington a Norton.

Nepamatuji se přesně, jak na to přišla řeč, ale hovořili jsme o eutanázii — co mluví pro a co proti ní.

Nejvíc k tomu samozřejmě měl co říci Boyd Carrington, Norton tu a tam prohodil pár slov a Judith poslouchala mlčky, ale s napjatou pozorností.

Já osobně jsem přiznal, že i když se na první pohled zdá, že všechno mluví ve prospěch zavedení eutanázie, citově se mi příčí. Navíc, podotkl jsem, by se tím dala příbuzným příliš velká pravomoc.

Norton se mnou souhlasil. Dodal, že podle jeho názoru by se měla provádět jedině na přání a se souhlasem samotného pacienta, pakliže ho po dlouhotrvajícím utrpení nevyhnutelně čeká smrt.

Boyd Carrington pravil: „Ano, ale to je na tom právě zvláštní. Přeje si kdy člověk, kterého se to týká, doopravdy, jak se říká, ,se vším skoncovat'?“

Vyprávěl nám příběh, který prý se skutečně odehrál, o člověku s neoperovatelnou rakovinou, který trpěl příšernými bolestmi. Tento muž žádal ošetřujícího lékaře o „něco, aby už byl se vším konec“. Doktor mu odpověděl: „To nemohu, člověče drahá.“ Když potom odcházel, položil pacientovi na stolek nějaké morfiové tablety a zevrubně ho poučil, kolik si jich může bez obav vzít a jaká dávka by byla nebezpečná. Přestože pacient měl morfium k dispozici a klidně si ho mohl vzít víc, neudělal to. „To je důkaz,“ uzavíral Boyd Carrington, „že navzdory všem svým řečem ten člověk dával utrpení přednost před rychlou a milosrdnou smrtí.“

Potom se poprvé ozvala Judith a promluvila rázně a stroze. „Samozřejmě,“ řekla, „to rozhodnutí se nemělo nechávat na něm.“

Boyd Carrington se zeptal, jak to myslí.

„Tak, že když je člověk vyčerpaný — trpí bolestmi, a je mu zle —, nemá sílu nic rozhodnout. Musí se to udělat za něj. Rozhodnout je povinností někoho, kdo ho má rád.“

„Povinností?“ zeptal jsem se pochybovačně.

Judith se ke mně otočila. „Ano, povinností. Někoho, kdo má jasnou hlavu a vezme na sebe odpovědnost.“

Boyd Carrington učinil odmítavý posunek. „A skončí pak před soudem, obžalován z vraždy?“

„Nikoli nutně. Ostatně když někoho máte opravdu rád, tak to riziko podstoupíte.“

„Poslyšte, Judith,“ vmísil se Norton, „to, co říkáte, znamená vzít na sebe příšernou odpovědnost.“

„Nemyslím. Lidi se odpovědnosti zbytečně bojí. Klidně ji na sebe vezmou, když jde o psa, — tak proč ne, když jde o člověka?“

„No — v tom snad je dost rozdíl, ne?“

Judith řekla: „Ano, je to závažnější“

„Berete mi dech,“ zamručel Norton.

Boyd Carrington se zvědavě zeptal: „Takže vy byste to riskovala, ano?“

„Myslím, že ano. Nebojím se riskovat.“

Boyd Carrington zavrtěl hlavou. „Jenomže takhle by to nešlo, víte. Nemůžete připustit, aby lidi v tom či onom brali zákon do vlastních rukou a rozhodovali v otázkách života a smrti.“

Norton řekl: „Ostatně lidi by většinou ani neměli tu statečnost, takovou odpovědnost, nemyslíte, Boyde Carringtone?“ S pousmáním se podíval na Judith. „Vy byste ji asi taky neměla, kdyby na to přišlo.“

Judith mu klidně odpověděla: „Člověk samozřejmě nemůže nic prohlašovat s naprostou jistotou. Ale myslím, že bych tu odvahu měla.“

Nortonovi trochu zablesklo v očích. „Ba ne, leda by vám z toho něco kynulo.“

Judith zrudla. Ostře se ohradila: „Z toho je vidět, že mi vůbec nerozumíte. Kdybych měla nějaký — osobní zájem, nemohla bych udělat nic. Chápete?“ dovolávala se nás všech. „Muselo by to být absolutně nezištné. Člověk by na sebe mohl vzít odpovědnost za ukončení něčího života, jenom kdyby si byl naprosto jist svými pohnutkami. Musely by být absolutně nesobecké.“

„Ale stejně byste to neudělala,“ trval na svém Norton.

I Judith trvala na svém. „Udělala. Už proto, že nepovažuji život za nic tak posvátného jako vy a většina lidí. Nezdravé jedince, neužitečné jedince — ty by bylo třeba odklidit z cesty. Jsou s nimi jenom potíže. Žít by se mělo dovolit jenom lidem, kteří znamenají pro společnost nějaký obstojný přínos. Ostatní by se měli bezbolestně odstranit.“

Náhle se obrátila na Boyda Carringtona.

„Vy se mnou souhlasíte, viďte?“

Pomalu odpovídal: „V zásadě ano. Naživu by měli zůstat jen hodnotní lidé.“

„A kdyby bylo třeba, vzal byste zákon do svých rukou?“

Boyd Carrington váhavě řekl: „Možná. Nevím...“

Norton tiše podotkl: „Teoreticky by s vámi souhlasila spousta lidí. Ale praxe je něco úplně jiného.“

„To nemá logiku.“

Podrážděně řekl: „Samozřejmě nemá. Je to skutečně věc odvahy. Člověk na to, řečeno vulgárně, prostě nemá žaludek.“

Judith mlčela. Norton pokračoval: „Doopravdy, Judith, vy byste taky nebyla jiná. Kdyby na to přišlo, taky byste neměla odvahu.“

„Myslíte, že ne?“

„Určitě ne.“

„Podle mě se mýlíte, Nortone,“ nesouhlasil Boyd Carrington. „Jsem přesvědčen, že Judith se nezalekne ničeho. Naštěstí nastane taková situace jen zřídkakdy.“

Z domu zazněl gong.

Judith vstala.

S důrazem řekla Nortonovi: „Mýlíte se, abyste věděl. Mám — můj žaludek snese víc, než byste si myslel.“

Spěšně odcházela k domu. Boyd Carrington vykročil za ní a volal: „Halo, Judith, počkejte na mě.“

Šel jsem také, naplněn nepochopitelnou úzkostí. Norton, který u každého vždy velice rychle vycítil, v jakém je rozpoložení, se pokoušel mě utěšit.

„Ona to tak nemyslí, vážně ne,“ říkal. „To jsou jen takové nedokvašené představy, jaké člověk mívá v mládí, ale naštěstí je nikdy nezačne uskutečňovat. Zůstane jen při řečech.“ Judith to patrně zaslechla, protože se vztekle ohlédla přes rameno.

Norton ztišil hlas. „Kvůli nějakým hloupým teoriím nemá smysl dělat si starosti,“ pokračoval. „Ale poslyšte, Hastingsi —“

„Ano?“

Připadalo mi, že poněkud zrozpačitěl. „Ne že bych vám chtěl do něčeho mluvit, ale co víte o Allertonovi?“

„O Allertonovi?“

„Ano, nezlobte se, že do toho strkám nos, ale upřímně řečeno — být vámi, nedovolil bych tomu děvčeti, aby se s ním tak často scházelo. On je — no, nemá zrovna dobrou pověst.“

„Že je darebák, to vidím sám,“ souhlasil jsem zahořkle, „ale dneska to rodiče nemají tak snadné.“

„Já vím. Dívky jsou samostatné, jak se říká. Většinou taky skutečně jsou. Ale — no — Allerton v tomhle směru má svoje osvědčené metody.“ Zarazil se, ale pak pokračoval: „Poslyšte, mám pocit, že bych vám o tom měl říct. Samozřejmě zcela důvěrně — ale dověděl jsem se o takové hanebnosti, že — “

Hned také začal vyprávět, a já měl později příležitost si tu historii dopodrobna ověřit. Byla otřesná. Příběh jedné sebevědomé moderní samostatné dívky. Allerton dělal, co mohl, jen aby si ji naklonil. Pak se karta obrátila — a nakonec to děvče propadlo zoufalství a vzalo si život, otrávilo se veronalem.

A úděsné na tom bylo, že dívka, o niž šlo, byla skoro právě taková jako Judith - typ nezávislé mladé ženy s vysokou intelektuální úrovní. Typ, který když ztratí srdce, ztratí je nadobro a miluje s oddaností, jaké rozkošné hloupoučké dívenky vůbec nejsou mocny.

Než jsem došel do jídelny, zmocnila se mě předtucha čehosi hrozivého.