Agatha Christie

OPONA: POIROTŮV POSLEDNÍ PŘÍPAD
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

12. kapitola

1

„Trápí vás něco?“ zeptal se mě odpoledne Poirot

Neodpověděl jsem, jenom jsem zavrtěl hlavou. Připadalo mi, že nemám právo zatěžovat Poirota tímto svým čistě osobním problémem. Nebylo to nic, v čem by mi mohl nějak pomoci.

Jakékoli jeho domluvy by také byla Judith přijala s odmítavým úsměvem, jakým mladí lidé odbývají otravné rady starší generace.

Judith, moje Judith...

Těžko bych dokázal přesně vylíčit, co jsem ten den prožíval. Když si to teď dodatečně vybavuji, mám sklon ledacos přičítat na vrub atmosféry samotného Styles. Neblahá tam byla nejenom minulost, ale i přítomnost. Na domě ležel stín vraždy a obcházel tam vrah.

Podle mého svatosvatého přesvědčení byl ten vrah Allerton, a Judith k němu planula čím dál větší láskou. Bylo to neuvěřitelné — příšerné — a já jsem nevěděl, co si počít

Krátce po obědě si mě Boyd Carrington odvedl stranou. Než se odhodlal promluvit, chvilku rozpačitě pokašlával. Nakonec překotně spustil: „Neberte to, jako že se vám pletu do vašich záležitostí, ale měl byste si myslím promluvit s tím svým děvčetem. Varovat je, rozumíte? Ten Allerton, víte, má strašně špatnou pověst, a ona — nu, připadá mi to vážné.“

Lidem, kteří nemají děti, se to krásně mluví!

Varovat ji. Bylo by to něco platné? Nebylo by nakonec všechno ještě horší?

Kdyby tu jen byla Cinders. Věděla by, co udělat, co říct.

Přiznávám, že v první chvíli jsem byl v pokušení mlčet, jen abych měl od všeho pokoj. Záhy jsem si však uvědomil, že by to byla jen a jen zbabělost. Couval jsem, protože mi bylo zatěžko si s Judith něco vyřizovat Ano, měl jsem ze své krásné dcery strach.

Procházel jsem se po parku sem a tam, čím dál rozčilenější. Nakonec mě kroky zavedly do růžové zahrady a já najednou neměl nad čím váhat, neboť na lavičce tam osaměle seděla Judith, na tváři ten nejnešťastnější výraz, jaký jsem kdy u ženy zahlédl.

Maska spadla. Až příliš jasně se obnažila Juditina bezradnost a hluboké zoufalství.

Sebral jsem veškeru odvahu. Šel jsem k ní. Neviděla neslyšela, dokud jsem se neoctl v její těsné blízkosti.

„Judith,“ oslovil jsem ji, „proboha Judith, netrap se tolik.“

Trhla sebou a otočila se ke mně. „To jsi ty, tati? Neslyšela jsem tě přicházet.“

Věděl jsem, že jestliže se jí podaří zabránit vážné rozmluvě, bude to osudné, a pokračoval jsem: „Dítě moje nejdražší, nemysli si, že nic nevím, že jsem slepý. On za to nestojí — věř mi, že za to nestojí.“

Vzhlédla ke mně, ztrápená, polekaná. Tiše se zeptala: „Víš tak přesně, o čem mluvíš?“

„Vím. Ty máš toho člověka ráda. Ale je to chyba, děvenko.“

Zachmuřeně se pousmála. Úsměvem, který mi rval srdce.

„Třeba to vím zrovna tak dobře jako ty.“

„Nevíš. Nemůžeš vědět Judith, vždyť by to nevedlo k ničemu dobrému. Je ženatý. Nekyne ti s ním žádná budoucnost — jen hanba a trápení — a nakonec budeš vyčítat sama sobě.“

Koutky se jí roztáhly - a její úsměv byl ještě nešťastnější.

„Ty ale dovedeš mluvit, viď?“

„Nech toho, Judith — pusť ho z hlavy.“

„Ne!“

„Nestojí za to, miláčku.“

Tiše a zvolna pronesla: „Mně stojí za všechno na světě.“

„Ne, Judith, proboha tě prosím —“

Úsměv zmizel. Celá rozlícená se na mě rozkřikla: „Co se to opovažuješ? Jak se do toho opovažuješ plést? To bylo naposled, co jsme o tom spolu mluvili. Nenávidím tě, nenávidím! Do toho ti vůbec nic není. Je to můj život — jedině můj osobní citový život!“

Vstala. Jednou rukou mě rázně odstrčila stranou a prošla kolem mne. Jak rozlícená saň. Zděšeně jsem za ní hleděl.