Agatha Christie

OPONA: POIROTŮV POSLEDNÍ PŘÍPAD
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Uplynula snad čtvrthodina, a já tam pořád ještě seděl, ohromený a neschopný se k čemukoli odhodlat.

Tak mě tam našli Elizabeth Coleová a Norton.

Chovali se ke mně, jak jsem si později uvědomil, velice ohleduplně. Viděli, museli vidět, jak hluboce jsem rozrušený. S jemností a taktem se zdrželi všech dotazů na mé duševní rozpoložení. Jenom mě pozvali, abych se s nimi šel projít. Byli oba velcí milovníci přírody. Elizabeth Coleová mě upozorňovala na nejrůznější rostliny a s Nortonem jsme se dalekohledem dívali na ptáky.

Jejich rozprávění mi bylo příjemné a uklidňovalo mě, týkalo se jen opeřených tvorů a lesní flóry. Postupně a ponenáhlu jsem se vzpamatovával, i když v skrytu duše jsem pořád byl více než zmatený.

Navíc se mi stalo to, co se rozrušeným lidem stává často — vyciťoval jsem ve všem kolem sebe nějakou souvislost s mým osobním trápením.

Proto se mě ve chvíli, kdy Norton s dalekohledem u očí náhle zvolal: „No ne, to přece je datel skvrnitý, v životě jsem —“ a vzápětí zmlkl, okamžitě zmocnilo podezření. Vztáhl jsem ruku po dalekohledu.

„Ukažte,“ požádal jsem ho kategoricky.

Norton přede mnou s dalekohledem nemotorně ucouvl. Podivně zdráhavým hlasem řekl: „Já — já jsem se spletl. Už odlétl — byl to vlastně úplně obyčejný pták.“

Zbledl, tvářil se ztrápeně a jako by nám uhýbal pohledem. Bylo na něm vidět vzrušení a bezradnost.

Dodnes mi připadá úplně pochopitelné, že jsem byl tehdy přesvědčen, že tím svým dalekohledem zahlédl něco, co jsem za žádnou cenu neměl vidět já.

Ať spatřil cokoli, byl z toho tak zaražený, že jsme to se slečnou Coleovou postřehli oba.

Mířil předtím dalekohledem ke vzdálenému pruhu lesa. Co tam bylo?

S rozhodností jsem trval na svém: „Ukažte, podívám se.“

Sáhl jsem po jeho dalekohledu. Vzpomínám si, že s ním ucukl, ale neohrabaně. Rázně jsem se dalekohledu zmocnil.

Norton ochable vysvětloval: „Ale to skutečně nebylo — chci říci, že ten pták uletěl. Já bych —“

Poněkud roztřesenýma rukama jsem si dalekohled zaostřoval. Byl to silný dalekohled. Zamířil jsem jej co nejblíže k místům, k nimž se podle mé představy předtím díval Norton.

Ale neviděl jsem nic — nic než problesknutí čehosi bílého (bílé dívčí šaty?) mezi stromy.

Spustil jsem dalekohled. Beze slova jsem ho vrátil Nortonovi. Nepohlédl mi do očí. Vypadal nešťastně a zmateně. Vraceli jsme se domů a vzpomínám si, že Norton celou cestu nepromluvil.