Agatha Christie

SMRT V OBLACÍCH
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

22. kapitola
Jane má nové zaměstnání

Když se druhý den po své „vyděračské návštěvě“ Norman sešel s Jane a Poirotem u večeře, dozvěděl se k svému ulehčení, že jeho služeb coby pana Robinsona nebude už zapotřebí.

„Chudák pan Robinson umřel,“ prohlásil Poirot a pozvedl sklenici. „Připijme na jeho památku.“

„Ať odpočívá v pokoji,“ zasmál se Norman.

„Co se stalo?“ zeptala se Jane Poirota.

„Zjistil jsem, co jsem potřeboval vědět,“ usmál se Poirot.

„Byla zapletena s Giselle?“

„Ano.“

„To jsem jasně poznal, když jsem s ní mluvil,“ přisvědčil Norman.

„Ovšem,“ řekl Poirot. „Ale chtěl jsem tu její historii znát celou a podrobně.“

„A teď ji znáte?“

„Ano.“

Oba na něj tázavě pohlédli, ale Poirot začal provokativně vykládat o vztahu mezi povoláním a životem.

„Není tolik lidí na nesprávném místě, jak by si člověk myslel. Většina lidi přes to, co vám řekne, si vybere zaměstnání, které si tajně přeje. Slyšíte, jak někdo, kdo pracuje v kanceláři, řekne: ,Rád bych byl cestovatelem - potloukal bych se po dalekých zemích.` Ale zjistíte, že sice čte rád cestopisy, sám však dává přednost bezpečí a skromnému pohodlí kancelářské židle.“

„Podle vás tedy moje touha cestovat po dalekých zemích není upřímná,“ ozvala se Jane, „a patlat se s hlavami cizích ženských je mé pravé povolání - tak tohle není pravda.“

„Vy jste ještě mladá,“ usmál se na ni Poirot. „Samozřejmě člověk zkouší tohle a ono a další, ale nakonec se rozhodne pro život, který se mu nejvíc líbí.“

„A dejme tomu, že se mi nejvíc líbí být bohatá?“

„Ach, to je mnohem nesnadnější.“

„Já s vámi nesouhlasím,“ řekl Gale. „Stal jsem se zubařem náhodou - ne z vlastní volby. Strýc byl dentista - chtěl, abych pracoval s ním, ale já měl v hlavě dobrodružství a chtěl jsem do světa. Nechal jsem zubařiny a šel farmařit do Jižní Afriky. Ale protože jsem na to neměl dost zkušeností, musel jsem přijmout nabídku starého pána, vrátit se a pracovat s ním.“

„A teď si myslíte, že necháte zubařiny znova a odjedete do Kanady. Jste zatížený na dominia!“

„Tentokrát budu nucen to udělat.“

„Ano, ale je k neuvěření, jak často věci nutí člověk udělat to, co by zrovna chtěl.“

„Nic mě nenutí cestovat,“ zamyšleně řekla Jane. „Ale přála bych si, abych k tomu byla donucena.“

„Eh bien, udělám vám nabídku hned na místě. Jedu příští týden do Paříže. Chcete-li, můžete vzít u mě místo sekretářky - dám vám dobrý plat.“

„Nemůžu odejít ze salónu,“ zavrtěla Jane hlavou. „Je to pěkné místo.“

„U mě byste měla také pěkné místo.“

„Ano, ale jen dočasné.“

„Obstaral bych vám jiné, stejného druhu.“

„Děkuju, ale myslím, že se toho neodvážím.“

Poirot na ni pohlédl a záhadně se usmál.

Za tři dny zazvonil telefon.

„Monsieur Poirote, je to místo ještě volné?“ ptala se Jane.

„Ale ano. Jedu do Paříže v pondělí.“

„Myslíte to doopravdy? Můžu jet s vámi?“

„Ano, ale co se stalo, že jste změnila svůj názor?“

„Pohádala jsem se s Antoinem. Vlastně jsem se chytla s jednou zákaznicí. Ta ženská byla úplná - nemůžu dost dobře říct do telefonu co. Měla jsem nervy nadranc a místo, abych ji jako obvykle uklidňovala lichotivými řečičkami, vyjela jsem na ni a řekla přesně, co si o ní myslím.“

„Ach, pomyšlení na velké široké otevřené prostory.“

„Co to říkáte?“

„Říkám, že vaše mysl dlela u jistých dálek.“

„Moje mysl nikde nedlela. Ale ujela mi pusa. A udělala jsem to s chutí - její oči vypadaly zrovna jako oči toho jejího odporného pinčla - jako by chtěly vypadnout a teď tu jsem - dostala jsem okamžitý vyhazov. Musím si zavčas najít nějaké jiné místo - ale nejdřív bych chtěla jet do Paříže.“

„Dobrá, tak pojedete. Cestou vám dám instrukce.“ Poirot a jeho nová sekretářka necestovali letadlem, za což byla Jane potají vděčná. Nepříjemný zážitek z posledního letu jí trochu pocuchal nervy. Nechtěla si připomínat tu skleslou postavu ve vybledlých černých šatech...

Na cestě z Calais do Paříže měli kupé pro sebe a Poirot nastínil Jane svůj program.

„V Paříži si musím promluvit s několika lidmi. S advokátem Thibaultem. A také s monsieur Fournierem ze Sűreté. Fournier je melancholický, ale velmi inteligentní člověk. A pak s Dupontovými s pére et fils. Já si vezmu na starost otce, mademoiselle Jane, a syna nechám vám. Jste velmi roztomilá, velmi půvabná - řekl bych, že monsieur Dupont se na vás bude pamatovat od soudu.“

„Od té doby jsem se s ním už viděla,“ řekla Jane a trochu se začervenala.

„Opravdu? Jak k tomu došlo?“

Jane se začervenala ještě víc a vylíčila jejich setkání v Corner House.

„Výborně - tím líp. Byl to ode mě báječný nápad vzít vás s sebou do Paříže. A teď pozorně poslouchejte, mademoiselle Jane. O případu madame Giselle pokud možná nehovořte ale zase se tomu námětu nevyhýbejte, jest­li na něj Jean Dupont zavede řeč. Bylo by asi dobře, kdybyste vzbudila dojem, ale výslovně to neřekla, že podezřelá z vraždy je lady Horburyová. Můžete mu povědět, že jsem přijel do Paříže proto, abych se poradil s monsieur Fournierem a vyšetřil především, jaké jednání asi měla lady Horburyová se zesnulou.“

„Chudák lady Horburyová - používáte ji jako na strčenou figuru!“

„Nepatří k druhu lidí, jaké obdivuji -eh bien, ať je tedy aspoň jednou užitečná.“

Jane chviličku zaváhala a pak řekla:

„Nepodezíráte snad z vraždy mladého pana Duponta?

„Ne, ne - chci jen informaci.“ Pronikavě se na ni podíval. „Ten mladý muž vás - ehm - přitahuje? Má sex-appeal?“

Jane se jeho slovům zasmála:

„Ne, to bych o něm neřekla. Je docela prostý, ale moc milý.“

„Takže vám se zdá velmi prostý?“

„Je prostý. Myslím, že je takový proto, že vedl prostý život.“

„To je pravda,“ řekl Poirot. „Nespravoval například zuby. Neztratil iluze při pohledu na slavného hrdinu, který se třese strachy v zubařském křesle.“

„Myslím, že Norman žádné slavné hrdiny ve svém zubařském křesle neměl,“ zasmála se Jane.

„Bylo by to také zbytečné, když jede do Kanady.“

„Mluví teď o Novém Zélandu. Myslí si, že by mi tamější klima líp vyhovovalo.“

„V každém případě je vlastenec. Drží se britských dominií.“

„Pořád doufám, že to nebude nutné,“ řekla Jane a tázavě se zadívala na Poirota.

„Chcete říct, že vkládáte důvěru v papá Poirota? No dobrá, udělám, co budu moct, slibuji. Ale mám, mademoiselle, velmi silný pocit, že je tu ještě někdo, kdo se dosud nedostal na jeviště - role zatím nezahraná...“ Zamračeně potřásl hlavou. „V tomto případě je nějaký neznámý faktor, mademoiselle. Všechno na to ukazuje...“

Za dva dny po příjezdu do Paříže monsieur Hercule Poirot a jeho sekretářka večeřeli v malé restauraci a oba Dupontové, otec a syn, byli Poirotovými hosty.

Starý monsieur Dupont se Jane zdál právě tak příjemný jako jeho syn, ale měla málo příležitosti s ním mluvit. Hned od začátku ho Poirot naprosto zabral pro sebe. Jane shledala, že si s Jeanem rozumí právě tak dobře jako v Londýně. Měl chlapecký půvab a Jane se líbil právě tak jako tenkrát. Byl taková prostá přátelská duše.

Přesto i když s ním mluvila a smála se, natahovala uši, aby zachytila úryvky hovoru obou starších mužů. Byla by ráda přesně věděla, jakou informaci Poirot potřeboval. Pokud mohla slyšet, ani jednou se v hovoru nedotkli vraždy. Poirot zaváděl řeč na práci svého společníka v uplynulé době. Jeho zájem o archeologicky výzkum v Persii byl hluboký a upřímný. Monsieur Duponta celý večer nesmírně těšil. Málokdy měl tak inteligentního a příjemného posluchače.

Nebylo zcela jasné, čí návrh to byl, aby mladí lidé šli do kina, ale jakmile zmizeli, Poirot si přitáhl židli trochu blíž ke stolu a zdálo se, že je odhodlán projevit o archeologický výzkum zájem ještě praktičtější.

„Chápu,“ řekl. „V těchhle těžkých časech je samozřejmě velká starost opatřit dostatečné finanční prostředky. Přijímáte soukromé dary?“

„Drahý příteli,“ zasmál se Dupont, „my o ně doslova prosíme na kolenou! Ale naše vykopávky většinu lidstva nelákají. Lidé chtějí senzační výsledky! Především mají rádi zlato - velké množství zlata! Je překvapující, jak se průměrný člověk zajímá o keramiku. Keramika - celá historie lidstva může být vyjádřena keramikou. Jejím vzorem - strukturou -“

Monsieur Dupont byl ve svém živlu. Zapřísahal Poirota, aby se nedal zavést klamnými spisy jakéhosi B. - „a skutečně zločinně nesprávným datováním nějakého G.“ Poirot slavnostně přislíbil, že se nedá zavést žádnými díly těchto učených osobností.

„Pomohl by například dar tak asi pěti set liber?“ zeptal se nakonec.

Monsieur Dupont ve svém vzrušení málem přepadl přes stůl.

„Vy - vy nabízíte tak veliký dar? Mně? Pro náš výzkum? Ale to je skvělé, úžasné! To je největší soukromý dar, jaký jsme dostali.“

Poirot zakašlal.

„Přiznám se, že bych měl jednu prosbu...“

„Ano, rozumím, nějaký suvenýr - nějakou malou keramiku.“

„Ne, nerozumíte,“ rychle řekl Poirot, než se mohl monsieur Dupont zase rozpovídat. „Jde o mou sekretářku - o tu roztomilou mladou dívku, kterou jste dnes viděl - jestli by vás nemohla provázet na vaší výpravě?“

Monsieur Dupont vypadal, že mu Poirotovo sdělení na okamžik vyrazilo dech.

„Dobrá,“ řekl po chvíli a potahoval si knír, „snad by se to dalo zařídit. Musel bych se poradit se synem. Má s námi jet synovec se ženou, bude to rodinná výprava. Nicméně promluvím s Jeanem...“

„Mademoiselle se vášnivě zajímá o keramiku. Minulost má pro ni nesmírnou přitažlivost, vykopávky jsou snem jejího života. Umí také spravovat ponožky a skutečně obdivuhodně přišívá knoflíky.“

„To jsou užitečné schopnosti.“

„Že ano? A teď se vraťme k vašemu vyprávění - vykládal jste mi o keramických vykopávkách v Suse...“

Monsieur Dupont se ponořil do šťastného monologu o svých vlastních teoriích na keramiku Susa I a Susa II.

Poirot se vrátil do svého hotelu, právě když se Jane loučila v hale s Jeanem Dupontem.

Když jeli výtahem nahoru, Poirot poznamenal: „Získal jsem pro vás velice zajímavé místo. Na jaře máte jet s Dupontovými do Persie.“

„Zbláznil jste se?“ podívala se na něj užasle Jane.

„Až dostanete nabídku, projevíte potěšení a přijmete ji.

„Do Persie rozhodně nepojedu. Budu s Normanem v Muswell Hill nebo na Novém Zélandu.“

Poirot na ni šelmovsky mrkl a pravil: „Drahé dítě, do příštího března je ještě několik měsíců. Projevit potěšení neznamená koupit si hned lístek. Právě tak jsem já mluvil o svém daru - ale šek jsem ještě nepodepsal! Mimochodem musím vám zítra dopoledne obstarat příručku o prehistorickém hrnčířství na Blízkém Východě. Řekl jsem, že se o ně vášnivě zajímáte.“

„Být vaší sekretářkou není jen tak, že ano?“ vzdychla Jane. „Ještě něco?“

„Ano. Řekl jsem, že výborně přišíváte knoflíky a spravujete ponožky.“

„Budu to muset zítra taky předvést?“

„Snad bude stačit, když uvěří mému slovu,“ odpověděl Poirot.