Agatha Christie

VRAŽDY PODLE ABECEDY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14. kapitola
Třetí dopis

Velmi dobře si vzpomínám, jak jsme dostali třetí dopis. Je třeba zdůraznit, že bylo učiněno vše, aby bylo možno okamžitě jednat, jakmile A B C přejde do akce. Poirotovi byl přidělen mladý seržant, který měl za úkol otvírat veškerou poštu, když jsme nebyli doma, aby bylo ústředí okamžitě informováno.

Jak míjely dny, byli jsme všichni čím dál podrážděnější. Povznesený a přezíravý inspektor Crome se choval ještě povzneseněji a přezíravěji, jak se postupně ukazovalo, že všechny jeho nadějné stopy jsou marné. Podle neurčitých popisů mužů, kteří měli být viděni s Betty Barnardovou, se nedalo nic zjistit. Různé vozy v okolí Bexhillu a Coodenu byly buď prověřeny nebo nemohly být zjištěny. Vyšetřování koupí Abecedních jízdních řádů vedlo k trapnému obtěžování spousty nevinných lidí.

A nám se divě rozbušilo srdce pokaždé, když pošťák jako obvykle zaharašil schránkou na dveřích. Sám se k tomu rád přiznávám a jsem přesvědčen, že i Poirot zakoušel podobné pocity.

Věděl jsem, že je z toho případu hluboce nešťasten. Nechtěl odjet z Londýna, jen aby byl po ruce v případě potřeby. V oněch parných dnech mu i kníry schlíply protože je jejich majitel výjimečně zanedbával.

Třetí dopis od A B C přišel v pátek. Večerní pošta byla doručována asi v deset hodin.

Jakmile jsme zaslechli známé kroky a zaharašení, vstal jsem a šel otevřít schránku. Vzpomínám si, že tam byly čtyři nebo pět dopisů. Prohlížel jsem je a jako poslední jsem spatřil adresu psanou známým strojem.

„Poirote!“ vykřikl jsem... Hlas se mi zadrhl.

„Ono přišlo? Otevřete je, Hastingsi. Rychle, snad každý okamžik jest drahý. Musíme učinit svá aranžmá.“

Roztrhl jsem obálku (pro jednou mi Poirot nevyčinil, že to nebylo moc úhledně) a vytáhl jsem list papíru.

„Čtěte,“ vyzval mně Poirot. Četl jsem nahlas:

 

 Chudáčku pane Poirote,

asi nebudete tak skvělý kriminalista, jak jste si namlouval, co? Možná že už vám to tak nejde jako zamlada. No, uvidíme, jestli se vám povede líp tentokrát. Tentokrát je to lehké. Curston 30. t.m. Dělejte už konečně něco! Mě to tak nebaví, když to pořád klape jako na drátkách, víme?

Lovu zdar!

 

Vám oddaný ABC

 

 „Tak Curston,“ řekl jsem a chytil jsem náš vlastní výtisk Abecedního jízdního řádu. „Hned se podívám, kde to je.“

„Hastingsi!“ přerušil mě krátce Poirotův hlas. „Kdy byl ten dopis psán? Zdalipak jest nějaké datum?“

Pohlédl jsem na dopis v ruce.

„Byl psán 27. 8.,“ sdělil jsem mu.

„Zdalipak jsem vás slyšel korektně, Hastingsi? On určil datum vraždy na 30. srpna?“

„Správně. Počkat, to je –“

„Bon Dieu, Hastingsi, – cožpak to nechápete? 30. srpna je dnes.“

Výmluvně ukázal prstem na nástěnný kalendář. Popadl jsem dnešní noviny, abych si to ověřil.

„Ale jak to – proč –“ koktal jsem.

Poirot zvedl ze země roztrženou obálku. Měl jsem matný dojem, že adresa byla nějaká nezvyklá, ale zajímal mě příliš obsah dopisu, abych věnoval obálce víc než zběžnou pozornost.

Poirot bydlel v té době v ulici U bílého přístavu. Adresa zněla: Pan Hercule Poirot, ulice U bílého koně, a v rohu byla poznámka: Adresát neznámý v ulici U bílého koně E. C., i v ulici U bílého dvora – zkusit U bílého přístavu.

„Mon Dieu!“ zahučel Poirot. „Zdaž i náhoda sama pomáhá tomu šílenci? Vite – vite – musíme se spojit se Scotland Yardem.“

Za chviličku už měl na drátě Croma. Chladný inspektor projednou nepronesl to své: „Opravdu?“ Místo toho potlačil zaklení. Vyslechl nás a potom zavěsil, aby se mohl spojit co nejdříve meziměstsky s Curstonem.

„C'est trop tard,“ zahučel Poirot.

„To není tak jisté,“ oponoval jsem mu, ačkoli jsem v to sám velké naděje neskládal.

Pohlédl na hodinky. „Deset hodin a dvacet minut? Zbývá jedna hodina a čtyřicet minut. Zdaž jest pravděpodobné, že by A B C byl vyčkal tak dlouho?“

Otevřel jsem jízdní řád, který jsem předtím sundal z police.

„Curston v Devonshiru,“ četl jsem. „Z Paddingtonského nádraží 204, 74 mil. 656 obyvatel. To je přece malá vesnice. Ten chlap tam nemohl projít bez povšimnutí.“

„Stejně bude položen konec něčím dnům,“ zahučel Poirot. „Jak jsou vlaky? Domnívám se, že vlak bude rychlejší než auto.“

„Máme spojení o půlnoci – spací vůz až do Newton Abbot – je tam ráno v 6 hodin a 8 minut a v Curstonu v 7.15.“

„To je z Paddingtonského nádraží?“

„Ano, z Paddingtonu.“

„My ten vezmeme, Hastingsi.“

„To ale sotva dostanete do odjezdu nějakou zprávu, na to nebude čas.“

„Obdržíme-li špatné zprávy tento večer nebo zítra ráno, co na tom záleží?“

„To máte vlastně pravdu.“

Poirot šel ještě jednou volat Scotland Yard a já jsem mu zatím složil do kufru pár věcí.

Za chvíli přišel do ložnice a chtěl vědět: „Mais qu'est ce que vousfaites lá?“

„Zabalil jsem vám věci, abychom neztráceli čas.“

„Vous éprouvez trop d'émotion, Hastingsi. Ono to má velký vliv na vaše ruce a na váš vtip. Cožpak je tohle způsob, jak skládat kabát? A podívejte se, co jste udělal mému pyžamu. Rozbije-li se lahvička se šamponem, co se mu přihodí?“

„Kristepane, Poirote,“ zvolal jsem, „tohle je otázka života nebo smrti! Co na tom sejde, co se stane s vašimi hadry?“

„Vy nemáte smysl pro proporce, Hastingsi. My nemůžeme vzít vlak dříve, než jede, a zničit si šaty nám nepomůže vůbec zabránit vraždě.“

Sebral mi energicky kufr a ujal se balení sám.

Prohlásil, že máme vzít dopis i obálku s sebou na Paddingtonské nádraží. Tam už na nás budou čekat ze Scotland Yardu.

Když jsme dorazili na nástupiště, první, koho jsme viděli, byl inspektor Crome.

Odpověděl na Poirotův tázavý pohled:

„Žádná zpráva ještě nepřišla. Kdo byl k dispozici, je v akci. Všichni od C byli varováni telefonicky, pokud to bylo možné. Zůstává slabá naděje. Kde máte ten dopis?“ Poirot mu ho podal.

Prohlédl si jej a tiše zaklel.

„Zatracená smůla! Ten chlap je chráněnec samého ďábla!“

„Nemyslíte, že to udělal schválně?“ poznamenal jsem. Crome zavrtěl hlavou.

„Ne. Má určitá pravidla – pravidla šílence – a podle nich hraje. Řádná výstraha. Na tom si zakládá. Tím se přece chlubí. To bych rád věděl – skoro bych se vsadil, že ten chlap pije whisky značky Bílý kůň.“

„Ah, c'est ingénieux, ça!“ prohlásil Poirot s obdivem navzdory antipatiím ke Cromovi. „Píše na stroji a láhev stojí před ním.“

„Tak nějak,“ řekl Crome. „To se stává každému z nás, že bezděčně opíšeme, co máme přímo před očima. Začal psát U bílého a místo přístavu napsal pak koně...“

Ukázalo se, že inspektor jede stejným vlakem.

„I kdybychom měli to neuvěřitelné štěstí a nic se nestalo, je Curston teď náš rajón. Vrah je tam, nebo tam aspoň dneska byl. Náš člověk tu čeká u telefonu do poslední minutky, kdyby něco přišlo.“

Když už se vlak rozjížděl, viděli jsme, jak po nástupišti někdo běží. Inspektor stál u okénka, muž k němu doběhl a něco na něho zavolal.

Vlak právě opouštěl stanici, když jsme s Poirotem přispěchali chodbičkou k inspektorově spacímu kupé a zaklepali.

„Vy jste obdržel zprávy, ano?“ zeptal se Poirot.

Crome pravil tiše:

„Nic horšího se ani nemohlo stát. Lord Carmichael Clarke byl nalezen s roztříštěnou hlavou.“

Třebaže jméno lorda Carmichaela Clarka už asi většině lidí nic neříká, byla to osobnost. Svého času býval významným krčním lékařem. Nyní už praxi neprovozoval, a protože byl dost zámožný, mohl se věnovat svému zamilovanému celoživotnímu koníčku: sbíral čínskou keramiku a porcelán. Několik let nato zdědil po svém strýci značné jmění, takže se mohl své zálibě plně oddat a nyní vlastnil jednu z nejznámějších sbírek čínského umění. Byl ženatý, ale bezdětný a žil ve vile, kterou si postavil na devonském pobřeží. Do Londýna jezdil zřídkakdy, jen na důležité aukce nebo podobně.

Bez dlouhých úvah jsem si uvědomil, že pro noviny bude tato vražda, přímo související se smrtí hezké mladé Betty Barnardové, senzace, jakou už dlouho neměly. Situaci ještě zhoršuje okolnost, že je srpen, a tedy obvyklá okurková sezóna.

„Eh bien,“ odtušil Poirot. „Ono jest možné, že publicita dokáže to, co nedokázaly privátní snahy. A B C bude hledat celá země.“

„Jenže naneštěstí,“ pravil jsem, „právě tohle chce.“

„Pravda, avšak právě to se může ukázat být jeho ruina. Z úspěchu se může stát nedbalým... To je to, več doufám – že bude opojen vlastní chytrostí.“

„Je to stejně divná záležitost, Poirote,“ prohlásil jsem, protože mne náhle upoutala jistá myšlenka. „Víte, že je to první zločin tohoto druhu, kterým se spolu zabýváme? Všechny naše vraždy byly dosud – no, soukromé vraždy, abych tak řekl.“

„Vy máte zcela pravdu, můj příteli. Dosud byl vždy náš osud pracovat zevnitř. Byla to historie oběti, která byla důležitá. Významné body byly: ,Kdo měl prospěch z jeho smrti? Jakou příležitost měli ti kolem něho spáchat zločin?’ Byl to vždy ten, crime intime. Zde máme poprvé neosobní vraždu. Vraždu zvenčí.“

Zachvěl jsem se. „A to je dost hrozné...“

„Ano. Já jsem cítil od první chvíle, kdy jsem četl originální dopis, že je tam něco podezřelého – pokřiveného...“

Máchl netrpělivě rukou.

„Člověk se nesmí poddávat nervům... Toto není o nic horší než obyčejný zločin...“

„Ale je... ale je...“

„Zdali je to horší učinit konec dnům osoby cizí než někoho vám blízkého a drahého – někoho, kdo vám důvěřuje a spoléhá na vás snad?“

„Je to horší, protože je to šílenství...“

„Ne, Hastingsi. Ono to není horší. Ono je to jen těžší.“

„Ne, ne, nemohu s vámi souhlasit. Vzbuzuje to nekonečně větší hrůzu.“

Hercule Poirot pravil zamyšleně:

„Mělo by to být snadněji odhalitelné, protože jest to šílenství. Zločin spáchaný někým mazaným a duševně zdravým by měl být mnohem komplikovanější. Zde, kdyby jeden jen chytil tu ideu – pak by všechno bylo jasné a jednoduché...“

Povzdechl si a zavrtěl hlavou.

„Tyto zločiny nesmějí pokračovat. Brzy, brzy musím spatřit pravdu... Jděte, Hastingsi. Jděte se vyspat. Zítra bude mnoho práce.“