Agatha Christie

VRAŽDY PODLE ABECEDY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15. kapitola
Lord Carmichael Clarke

Curston leží asi uprostřed Torquayské zátoky, z jedné strany má Brixham a z druhé Paignton a Torquay. Ještě před deseti lety tam nebylo nic než golfové hřiště, za hřištěm se svažovaly k moři louky a veškeré obyvatelstvo tvořilo pár farmářských rodin. Ale v poslední době se mezi Curstonem a Paigntonem hodně stavělo, a pobřeží je teď poseto vilkami a chatami, objevily se nové silnice a podobně.

Lord Carmichael Clarke tu koupil asi hektarovou parcelu, z níž se otvíral široký výhled na moře. Postavil si na ní rezidenci v moderním slohu – bílou krychli, příjemnou na pohled. Kromě dvou galerií, kde choval své sbírky, to nebyl zvlášť velký dům.

Přijeli jsme tam asi v osm ráno. Na nádraží nás čekal místní policista a podal nám další informace týkající se případu.

Lord Carmichael Clarke měl zřejmě ve zvyku chodit po večeři na procházku. Když včera policie telefonovala – bylo už po jedenácté – ukázalo se, že se ještě nevrátil. Vydali se ho hledat, a protože chodíval vždy stejnou cestou, netrvalo to dlouho a našli jeho tělo. Smrt byla způsobena mocným úderem nějakým těžkým předmětem do týla. Otevřený Abecední jízdní řád ležel hřbetem nahoru na mrtvole.

Přijeli jsme do Combeside (jak se vila nazývala) kolem osmé hodiny. Otevřel nám starší komorník: chvěly se mu ruce a jeho ztrhané rysy svědčily o tom, jak jím tragédie otřásla.

„Dobré jitro, Deverile,“ řekl místní policista.

„Dobré jitro, pane Wellsi.“

„Tohle jsou pánové z Londýna, Deverile.“

„Račte tudy, prosím.“ Uvedl nás do dlouhé jídelny, kde bylo prostřeno k snídani. „Zavolám pana Franklina.“

Za malou chvilku vstoupil do místnosti vysoký, opálený světlovlasý muž.

Byl to Franklin Clarke, jediný bratr zesnulého. Vystupoval rázně a energicky, jako člověk, který je zvyklý čelit mimořádným situacím.

„Dobré jitro, pánové.“ Inspektor Wells nás představil.

„Inspektor Crome ze Scotland Yardu, pan Hercule Poirot a – ehm – kapitán Hayter.“

„Hastings,“ opravil jsem ho chladně.

Franklin Clarke nám po řadě potřásl rukou a v každém případě provázel stiskl pronikavým pohledem.

„Dovolte, abych vás pozval na snídani,“ pravil. „Můžeme si o celé situaci pohovořit při jídle.“

Proti tomu nikdo nic nenamítal a brzy jsme oceňovali výborná vejce na špeku a kávu.

„A teď k věci,“ řekl Franklin Clarke. „Tuhle inspektor Wells mi už včera večer něco naznačil – ale musím se přiznat, že se mi tomu skoro ani nechce věřit. Vy tedy vážně tvrdíte, inspektore Crome, že se můj ubohý bratr stal obětí vraždícího maniaka, že tohle je už jeho třetí vražda a že ve všech případech byl nalezen u mrtvoly Abecední jízdní řád?“

„Ano, v podstatě je to tak, pane Clarku.“

„Ale proč? Jaký myslitelný prospěch může kdo mít z takového zločinu – i když je to člověk vážně duševně chorý?“

Poirot pochvalně přitakal.

„Vy jdete přímo k základům věci, pane Frankline,“ pravil.

„Nemá velkou cenu hledat motivy v tomto stadiu, pane Clarku,“ řekl inspektor Crome. „To přenecháme psychiatrovi – ačkoli mohu říct, že mám sám jisté zkušenosti s duševně chorými zločinci. Jejich motivy bývají naprosto neúměrné činu. Chtějí se prosadit, upoutat na sebe pozornost veřejnosti – krátce, stát se z nicotného človíčka osobností.“

„Je to tak, pane Poirote?“

Clarke o tom nebyl zřejmě docela přesvědčen. Inspektor Crome se ušklíbl, nebylo mu asi příliš po chuti, že se obrací na staršího muže.

„Přirozeně,“ odvětil přítel.

„Takový člověk ale každopádně nemůže dlouho unikat spravedlnosti,“ prohlásil Clarke zamyšleně.

„Vous croyez? Ah – ale oni jsou vynalézaví – cest gents lá! A nezapomínejte, že podobný typ má všechny vnější znaky bezvýznamnosti – jsou to lidé, kteří jsou obvykle opomíjeni, ignorováni či dokonce vysmíváni!“

„Směl bych se vás zeptat na několik věcí, pane Clarku?“ přerušil Crome rozhovor.

„Ale prosím.“

„Váš pan bratr byl včera zdráv a dobré mysli, není-liž pravda? Nedostal žádný nečekaný dopis? Nic mu nepůsobilo starosti?“

„Ne. Pokud vím, choval se jako obyčejně.“

„Neměl tedy žádné starosti a nic ho netrápilo.“

„Promiňte, inspektore, to jsem neřekl. Starostí a trápení měl můj ubohý bratr nad hlavu.“

„A proč to?“

„Vy to nebudete vědět, ale moje švagrová lady Clarková je velmi těžce nemocná. Po pravdě řečeno – mezi námi trpí nevyléčitelnou rakovinou a nebude už asi dlouho živa. Její choroba mým bratrem velmi otřásla. Já sám jsem se vrátil z Dálného východu teprve nedávno a byl jsem zděšen, jak se změnil.“

Poirot se do toho vložil otázkou:

„Předpokládejme, že by byl váš bratr nalezen na pobřeží pod skalou s kulkou v hlavě – nebo zastřelen s revolverem vedle sebe. Co byste si o tom pomyslel, pane Clarku?“

„Upřímně řečeno, nejdřív bych pomyslel na sebevraždu,“ řekl Clarke.

„Encore!“ prohodil Poirot.

„Prosím?“

„Fakt, který se opakuje. Na tom nezáleží.“

„Každopádně to ale sebevražda nebyla,“ řekl Crome poněkud úsečně. „Váš pan bratr měl tedy ve zvyku chodit každý večer na procházku, že, pane Clarku?“

„Správně. Chodil na procházku pravidelně.“

„Každý večer?“

„No, když lilo jako z konve, tak pochopitelně ne.“

„A všichni v domě o tom věděli?“

„Ovšem.“

„A mimo dům?“

„Nevím, co myslíte tím ,mimo dům’. Zahradník o tom snad věděl, nebo taky ne, to bych nemohl tvrdit.“

„A co ve vesnici?“

„Není tu vlastně žádná vesnice v pravém slova smyslu. V Curston Ferrersu je pošta a pár vilek – ale není tu žádná vesnice ani obchody.“

„Kdyby tu obcházel cizí člověk, předpokládám tedy, že byste ho byli museli zpozorovat?“

„Právě naopak. V srpnu je to v těchhle končinách jako na jarmarku. Den co den sem proudí houfy lidí z Brixhamu a Torquaye i z Paigntonu ve vozech, v autobusech i pěšky. Broadsandská pláž – což je tímhle směrem,“ mávl rukou, „je velmi oblíbená a stejně tak Elbury Cove – je tam krásně a lidé ze širokého okolí sem jezdí na pikniky. Kéž by si tam zůstali! Nedovedete si představit, jaký je u nás božský klid v červnu a začátkem července.“

„Podle vašeho názoru by tedy cizí člověk zůstal nepovšimnut.“

„Ano, ledaže by vypadal – no, jako blázen.“

„Tenhle člověk jako blázen nevypadá,“ prohlásil Crome s určitostí. „Chápete jistě, oč mi jde, pane Clarku. Ten člověk si to tu musel předem obhlížet a přitom objevil, že se váš pan bratr chodívá večer projít. Mimochodem – nebyl by sem včera večer přišel někdo neznámý a ptal se po siru Carmichaelovi?“

„Pokud vím ne – ale zeptáme se ještě Deverila.“ Zazvonil a položil tu otázku komorníkovi.

„Ne, pane Frankline, nikdo za sirem Carmichaelem nepřišel. A nevšiml jsem si, že by se tu byl někdo potloukal. Ani děvčata nikoho neviděla, protože jsem se jich na to ptal.“

Komorník ještě chvilku vyčkával a pak se zeptal: „Přejete si ještě něco, pane Frankline?“

„Ne, Derevile, můžete jít.“

Komorník odcházel a ve dveřích ustoupil mladé ženě. Franklin Clarke povstal, když vešla.

„To je slečna Greyová, pánové. Sekretářka mého bratra.“

Na první pohled mě upoutala neobvyklá severská plavost toho stvoření. Měla ty téměř bezbarvé popelavé vlasy, světle šedé oči a průhlednou, zářivou bílou pleť, jako mívají Norky nebo Švédky. Mohlo jí být tak sedmadvacet a dělala dojem sekretářky stejně schopné jako dekorativní.

„Mohu vám být nějak nápomocná?“ zeptala se, když usedla.

Clarke jí přinesl šálek kávy, ale jíst odmítla.

„Vyřizovala jste korespondenci lorda Carmichaela?“ zeptal se Crome.

„Ano, vedla jsem mu veškerou korespondenci.“

„Nedostal náhodu dopis nebo dopisy podepsané A B C?“

„A B C?“ Zavrtěla hlavou. „Ne, to určitě nedostal.“

„Nezmínil se vám, že v poslední době na svých večerních procházkách viděl, jak se tu někdo potlouká?“

„Ne. O ničem takovém se nezmínil.“

„A vy sama jste tu nikoho cizího nepostřehla?“

„Nedá se říct, že by se tu byl někdo zvlášť potloukal. Touhle dobou se tu ovšem spousta lidí, aby se tak řeklo, potuluje. Člověk je často potkává, jak se procházejí s bezcílným výrazem po golfu nebo po pěšinách u moře. Vlastně prakticky každý, koho tu touto dobou potkáte, je cizí.“ Poirot zamyšleně přikyvoval.

Inspektor Crome požádal, aby mu ukázali, kudy chodíval lord Carmichael večer na procházku. Franklin Clarke nás vedl skleněnými dveřmi ven a slečna Greyová nás doprovázela.

Ona a já jsme zůstali kousek za ostatními.

„Musel to být pro vás všechny hrozný otřes,“ řekl jsem. „Pořád tomu nemohu uvěřit. Byla jsem už v posteli, když včera telefonovali z policie. Slyšela jsem dole hlasy, tak jsem nakonec vyšla ven a ptala jsem se, co se děje. Deveril a pan Clarke se právě vypravovali s lucernami na cestu.“

„Kdy se lord Carmichael obvykle vracíval z procházky?“

„Asi ve tři čtvrtě na deset. Vcházel do domu postranním vchodem, někdy si šel přímo lehnout, někdy zašel ještě do galerie, kde měl sbírky. Proto bychom ho asi nebyli pohřešovali dřív než ráno, kdyby nebyli telefonovali z policie.“

„To musela být strašná rána pro jeho paní.“

„Lady Clarková dostává pořád morfium. Myslím, že je tím příliš omámená, aby si jasně uvědomovala, co se kolem ní děje.“

Vyšli jsme ze zahrady na golfové hřiště. Šikmo jsme je přeťali, dostali se po schůdkách přes zídku a začali jsme sestupovat po točité, příkře se svažující cestě.

„Tohle vede do Elbury Cove,“ vysvětloval Franklin Clarke. „Ale před dvěma lety postavili novou odbočku z hlavní silnice do Broadsands a dál na Elbury, takže tudy teď neprojde prakticky živá duše.“

Pokračovali jsme dál po cestě. Končila pěšinkou, která vedla kapradím a ostružiním k moři. Nečekaně jsme stanuli na travnatém útesu, odkud se otvíral pohled na moře a na lesknoucí se bílé kameny na pobřeží. Všude kolem dokola se táhly temně zelené stromy dolů k moři. Bylo to úchvatné místo – bílé, temně zelené a safírově modré.

„To je nádhera!“ zvolal jsem.

Clarke se ke mně temperamentně obrátil.

„Viďte? Proč musí lidi jezdit do ciziny a na Riviéru, když mají doma tohle? Já sám jsem zbrousil celý svět, ale namouduši, takovou krásu jsem nenašel.“

Jako by se styděl, že se tak rozohnil, dodal věcně: „Tohle byla tedy bratrova každodenní procházka. Došel až sem, vracel se zpátky po pěšině, ale místo vlevo se pak dal vpravo, obešel farmu a přes pole se vrátil domů.“ Pokračovali jsme v cestě, až jsme se dostali k živému plotu uprostřed polí, kde byl nalezen mrtev.

Crome potřásl hlavou.

„To je jasné. Ten chlap stál tady ve stínu. Pan bratr nic nezpozoroval, dokud rána nedopadla.“

Dívka po mém boku se celá zachvěla. Franklin Clarke řekl:

„Nesmíte si to tak brát, Thoro. Je to příšerné, ale nemá cenu strkat hlavu do písku.“

Thora Greyová – pravé jméno pro ni.

Vrátili jsme se domů, kam byl po ofotografování přenesen i zavražděný.

Když jsme vystupovali po širokém schodišti, vyšel z jedné místnosti lékař s černým vakem v ruce.

„Něco nového, pane doktore?“ zeptal se Clarke. Lékař zavrtěl hlavou.

„Je to docela jasné. Ušetřím vás detailů, ty si nechám pro zprávu vyšetřujícímu soudci. Musíte ale vědět, že netrpěl. Smrt nastala okamžitě.“

Měl se k odchodu.

„Podívám se ještě na lady Clarkovou.“

Z pokoje dále v chodbě vyšla diplomovaná sestra a lékař se k ní připojil.

Vstoupili jsme do místnosti, z níž lékař vyšel.

Já jsem byl poměrně rychle opět venku. Thora Greyová stála nahoře na schodech.

Tvářila se divně, jakoby ustrašeně.

„Slečno Greyová –“ zarazil jsem se. „Není vám nic?“ Pohlédla na mne.

„Myslím na D,“ řekla.

„Na D?“ Zíral jsem na ni nedovtipně.

„Ano. Na příští vraždu. Něco se musí stát. Nesmí k tomu dojít.“

Clarke vyšel z pokoje za mnou. Zeptal se:

„K čemu nesmí dojít, Thoro?“

„K dalším takovým příšerným vraždám.“

„Ano.“ Vystrčil bojovně bradu. „Chtěl bych si někdy pohovořit s monsieur Poirotem... Je ten Crome k něčemu?“ Vybafl ta slova na mne docela nečekaně.

Odvětil jsem, že je všeobecně pokládán za velmi schopného policejního úředníka.

Možná že se v mém hlase neozývalo úměrné nadšení. „Na mne dělá zatraceně nesympatický dojem,“ řekl Clarke. „Tváří se, jako by všechno věděl – a co vlastně ví? Jsem přesvědčen, že nic.“

Chvíli mlčel. Pak pravil:

„Já bych koupil toho monsieur Poirota. Mám jistý plán. Ale o tom si pohovoříme později.“

Prošel chodbou a zaklepal na ty dveře, za nimiž zmizel lékař.

Zaváhal jsem. Dívka zírala před sebe.

„Nač myslíte, slečno Greyová?“ Pohlédla na mne.

„Napadlo mě, kde teď asi je... ten vrah, myslím. Neuplynulo přece ani dvanáct hodin, co se to přihodilo... Což proboha neexistuje nějaký opravdový jasnovidec, který by viděl, kde právě je a co dělá...?“

„Policie pátrá –“ začal jsem.

Tato přízemní slova ji vytrhla ze vzrušených úvah.

„Ano,“ řekla. „Ovšem.“

A pak se jala sestupovat se schodů. Stál jsem tam ještě chvíli a přemítal jsem o jejích slovech.

ABC... Kde teď asi je?