Agatha Christie

VELKÁ ČTYŘKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15. kapitola
Děsivá katastrofa

Postupně jsem si uvědomoval, jak se Poirot po smrti slečny Flossie Monrové změnil. Jeho až dosud nezlomné sebevědomí podstupovalo zkoušku. Vypadalo to, že se na něm nakonec začalo projevovat dlouhodobé napětí. Choval se zasmušile a zamyšleně, nervy měl napjaté k prasknutí. V těch dnech byl podrážděný jako kocour. Vyhýbal se, pokud možno, jakýmkoliv řečem o Velké čtyřce a jako by se se starým nadšením ponořil do všední práce. Nicméně já jsem věděl, že se svému velkému případu tajně věnuje. Neustále za ním chodili nezvykle vypadající Slované, a přestože mě neuznal za hodná vysvětlení těchto záhadných návštěv, uvědomil jsem si, že s pomocí oněch podezřele vyhlížejících cizinců vytváří nějakou novou obranu, nebo naopak zbraň. Jednou jsem čirou náhodou zahlédl záznamy v jeho šekové knížce — požádal mě, abych ověřil nějakou malou položku — a všiml jsem si, že zaplatil velkou částku, sumu velkou dokonce i pro Poirota, který si nadělal v poslední době jmění, nějakému Rusovi, který měl ve jméně zjevně každé písmeno abecedy.

Ale nedal mi žádné vodítko k určení směru, jímž by se jeho akce měly ubírat. Pouze pořád dokola opakoval jednu větu: „Je chyba podceňovat nepřítele. Pamatujte si to, mon ami.“ Pochopil jsem, že právě to je osidlo, jemuž se snaží za každou cenu vyhnout.

Takhle to šlo až do konce března. Jednou ráno Poirot pronesl poznámku, která mě značně ohromila.

„Na dnešní dopoledne bych vám, příteli, doporučil nejlepší oblek. Jdeme navštívit ministra vnitra.“

„Skutečně? To je velmi vzrušující. Zavolal si vás, abyste se ujal nějakého případu?“

„Ne přesně. Já jsem ho požádal o rozhovor. Možná si vzpomínáte, jak jsem vám vyprávěl, že jsem mu jednou prokázal malou službičku. Od té doby má sklon hodnotit mé schopnosti s pošetilým nadšením a já hodlám z jeho postoje těžit. Jak víte, je tu na návštěvě francouzský premiér monsieur Desjardeaux. Na moji žádost ministr vnitra zařídil, že i on bude přítomen na naší dnešní dopolední schůzce.“

Dvojctihodný Sydney Crowther, ministr Jeho Veličenstva pro vnitřní záležitosti, byl známá a populární postava. Muž asi padesátiletý, s šibalským výrazem a bystrýma šedýma očima, nás přijal s okouzlující dobrosrdečností, která byla jeho dobře známou předností.

Zády ke krbu stál vysoký, štíhlý muž se špičatým černým plnovousem a jemnými rysy v obličeji.

,Monsieur Desjardeaux,“ oslovil ho Crowther, „dovolte, abych vám představil monsieur Hercula Poirota, o němž jste možná již slyšel.“

Francouz se uklonil a potřásl mu rukou.

„Samozřejmě jsem o monsieur Poirotovi slyšel,“ prohlásil mile. „A kdo ne?“

„Jste příliš laskav, monsieur,“ poznamenal s úklonou Poirot, ale obličej mu zčervenal radostí.

„Ani slůvko pro starého přítele?“ ozval se tichý hlas a z rohu od vysoké knihovny přicházel nějaký muž.

Byl to náš dobrý známý, pan Ingles.

Poirot mu srdečně potřásl rukou.

„A nyní, monsieur Poirote,“ začal Crowther, „jsme vám k dispozici. Pochopil jsem, že nám chcete sdělit něco nadmíru důležitého.“

„Tak to je, monsieur. V současném světě působí rozsáhlá zločinecká organizace. Ovládají ji čtyři osoby, jež jsou známé a zmiňované jako Velká čtyřka. Číslo jedna je Číňan Li Čang Jen, Číslo dvě americký milionář Abe Ryland, Číslo tři Francouzka a mám všechny důvody věřit, že Číslo čtyři je neznámý anglický herec Claud Darrell. Tito čtyři se spojili dohromady, aby zničili existující společenský pořádek a nahradili ho anarchií, v níž by vládli jako diktátoři.“

„Neuvěřitelné,“ zamumlal Francouz. „Ryland zapletený do záležitostí takového druhu? Ten nápad zní rozhodně příliš fantasticky.“

„Poslouchejte, monsieur, zatímco budu vyjmenovávat některé z činů Velké čtyřky.“

Bylo to poutavé vyprávění. I když jsem znal všechny podrobnosti, znovu mnou ten nepřikrášlený výčet našich dobrodružství a útěků otřásl.

Jakmile Poirot skončil, monsieur Desjardeaux se mlčky podíval na pana Crowthera. Ten na pohled zareagoval: „Ano, monsieur Desjardeaux, myslím, že musíme existenci Velké čtyřky připustit. Scotland Yard měl zpočátku tendenci vysmívat se tomu, ale byli nuceni uznat, že mnohá tvrzení monsieur Poirota jsou pravdivá. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že monsieur Poirot poněkud — eh — přehání.“

Místo odpovědi Poirot předestřel deset význačných událostí. Požádal mě, abych o nich nemluvil na veřejnosti, což jsem dodržel. Patřila k nim série podivných havárií ponorek, jež se přihodily během jediného měsíce, i řada leteckých neštěstí a nouzových přistání. Podle Poirota to všechno bylo dílem Velké čtyřky a svědčilo to o skutečnosti, že gang disponuje různými vědeckými objevy, které svět nezná.

To nás přivedlo rovnou k jisté otázce. Jen jsem čekal, kdy ji francouzský předseda vlády položí.

„Říkáte, že třetím členem té organizace je Francouzka. Máte tušení, jak se jmenuje?“

„Je to velmi známé jméno, monsieur. A ctěné jméno. Číslo tři není nikdo menší než slavná madame Olivierová.“

Při zmínce o světoznámé vědkyni, následovnici manželů Curieových, monsieur Desjardeaux úplně vyskočil ze židle, obličej rozčilením rudý.

„Madame Olivierová! Nemožné! Absurdní! To, co tady říkáte, je urážka.“

Poirot lehce potřásl hlavou, ale neodpověděl.

Desjardeaux na něj chvilku ohromeně zíral. Potom se mu rozzářil obličej, podíval se na ministra vnitra a významně si poklepal na čelo.

„Monsieur Poirot je velký člověk,“ poznamenal. „Ovšem dokonce i velký člověk... trpí občas drobnou mánií, že? A vymyšlená spiknutí hledá na vysokých místech. To je velmi známé. Souhlasíte se mnou, viďte, pane Crowthere?“

Ministr několik minut mlčel. Potom promluvil, pomalu a ztěžka.

„Na mou duši, nevím,“ přiznal nakonec. „Vždycky jsem monsieur Poirotovi naprosto důvěřoval a důvěřuji, ale... nuže, tomuto se dá těžko uvěřit.“

„A také ten Li Čang Jen,“ pokračoval monsieur Desjardeaux. „Kdo o něm kdy slyšel?“

„Já,“ řekl neočekávaně pan Ingles.

Francouz se na něj podíval. On mu pohled klidně opětoval a snad ještě nikdy nevypadal víc jako čínský bůžek.

„Pan Ingles,“ vysvětloval ministr vnitra, „je naším největším odborníkem na vnitřní záležitosti Číny.“

„A vy jste o tom Li Čang Jenovi slyšel?“

„Dokud za mnou monsieur Poirot nepřišel, myslel jsem, že jsem jediný člověk v Anglii, který to jméno zná. Nemylte se, monsieur Desjardeaux, v dnešní Číně něco znamená jediný muž — Li Čang Jen. V současné době je to možná, říkám jen možná, nejlepší mozek na světě.“

Monsieur Desjardeaux seděl nehnutě, jako by zkameněl. Nakonec se přece vzpamatoval.

„Na tom, co tvrdíte, monsieur Poirote, možná něco je,“ prohodil chladně, „ovšem co se týká madame Olivierové, musíte se určitě mýlit. Je to pravá dcera Francie, oddaná pouze vědeckým záležitostem.“

Poirot pokrčil rameny a neodpověděl.

Minutu dvě bylo ticho, potom můj malý přítel vstal, s důstojností, jež při jeho pitoreskním zjevu působila poněkud komicky.

„To je všechno, co jsem vám chtěl říct, messieurs. Varovat vás. Tušil jsem, že mi nejspíš nebudete věřit. Ale aspoň se budete mít na pozoru. Má slova se vám vtisknou do paměti a každá nová událost, která bude následovat, utvrdí vaši zatím váhající důvěru. Považoval jsem za nezbytné promluvit nyní — později již možná nebudu moci.“

„Chcete říct — ?“ ozval se Crowther, na něhož udělal Poirotův vážný tón přece jen dojem.

„Chci říct, monsieur, že můj život nemá cenu hodinové mzdy, neboť jsem odhalil totožnost Čísla čtyři. Bude se mne snažit za každou cenu zničit. Neříká se mu pro nic za nic Ničitel. Zdravím vás všechny. Vám, monsieur Crowthere, předávám tento klíč a zapečetěnou obálku. Shrnul jsem všechny své poznatky o tomto případu i návrhy, jak se nejlépe postavit zlu, jež může jednoho dne ohrozit svět, a spis jsem uložil na bezpečném místě. V případě mé smrti vás, monsieur Crowthere, pověřuji, abyste se o ty dokumenty postaral a podle potřeby s nimi naložil. A nyní vám všem přeji hezký den.“

Desjardeaux se jen chladně uklonil, ale Crowther vyskočil a podal Poirotovi ruku.

„Monsieur Poirote, přikláním se na vaši stranu. Ačkoliv se celá záležitost jeví jako fantastická, upřímně věřím, že je to, s čím jste nás dnes seznámil, pravda.“

Ingles odešel společně s námi.

„Ten rozhovor mne nezklamal,“ podotkl Poirot cestou domů. „Nepředpokládal jsem, že bych Desjardeauxe pře svědčil, ale aspoň jsem se ujistil, že, pokud zemřu, moje poznatky nezemřou se mnou. A jednoho nebo dva jsem přiměl obrátit. Pas si mal!“

„Já jsem s vámi, jak víte,“ prohlásil Ingles. „Mimochodem, vyrazím do Číny, jakmile to bude možné.“

„Je to moudré?“

„Ne,“ odpověděl Ingles suše. „Ale je to nutné. Člověk musí dělat, co může.“

„Ach, jste odvážný muž!“ vykřikl Poirot nadšeně. „Objal bych vás, kdybychom nebyli na ulici.“

Zdálo se mi, že jsem zahlédl v Inglesově tváři úlevu.

„Nepředpokládám, že bych se v Číně vystavoval většímu nebezpečí než vy v Londýně,“ zabručel.

„To asi máte pravdu,“ uznal Poirot. „Jen doufám, že se jim nepodaří zavraždit také Hastingse. To by mi hodně vadilo.“

Přerušil jsem ten radostný rozhovor poznámkou, že se nehodlám nechat zavraždit. Krátce na to se s námi Ingles rozloučil.

Nějakou dobu jsme kráčeli mlčky, až nakonec Poirot prohodil něco naprosto nečekaného.

„Myslím — skutečně myslím -, že bych do toho měl zasvětit bratra.“

„Vašeho bratra?“ vykřikl jsem ohromeně. „Netušil jsem, že máte sourozence.“

„Hastingsi, vy mne překvapujete. Copak nevíte, že všichni oslavovaní detektivové mají bratra, který by byl ještě slavnější, nebýt jeho vrozené lenosti?“

Poirot se občas chová tak podivně, že se nedá určit, jestli žertuje, nebo mluví vážně. To se dělo právě v tomto okamžiku.

„Jak se váš bratr jmenuje?“ zeptal jsem se a snažil se zvyknout si na tu novinu.

„Achille Poirot,“ odpověděl vážně. „Bydlí v Belgii nedaleko Spa.“

„Co dělá?“ naléhal jsem zvědavě a potlačil svůj lehký údiv nad povahou nebožky paní Poirotové a její nechutí ke klasickým křesťanským jménům.

„Nedělá nic. Je, jak jsem říkal, založením bezpříkladný lenoch. Ale jeho schopnosti jsou stěží menší než moje, což hodně napovídá.“

„A je vám podobný?“

„Ne nepodobný. Ale ne tak hezký. A nenosí knír.“

„Je starší než vy, nebo mladší?“

„Náhodou jsme se narodili ve stejný den.“

„Dvojčata,“ zvolal jsem.

„Přesně, Hastingsi. Došel jste s neomylnou přesností ke správnému závěru. Ale už jsme zase doma. Pojďme, pustíme se rovnou do práce na té drobné záležitosti s náhrdelníkem.“

Ovšem šperk paní vévodkyně byl odsouzen k prozatímnímu zapomnění. Čekal na nás zcela jiný případ.

Naše domácí, paní Pearsonová, nás okamžitě informovala, že přišla nějaká nemocniční ošetřovatelka a čeká, aby se mohla setkat s Poirotem.

Našli jsme ji sedět ve velkém křesle u okna. Příjemně vypadající žena středního věku, oblečená do tmavomodrého stejnokroje. Trochu se zdráhala přejít k věci, ale Poirot ji brzy uklidnil, takže začala vyprávět.

„Víte, pane Poirote, s něčím podobným jsem se ještě nesetkala. Poslali mě z Larkovy pečovatelské služby postarat se o jednoho pacienta v Hertfordshire. Je to starý pán, pan Templeton. Dost příjemný dům i lidé. Paní Templetonová, jeho manželka, je mnohem mladší než manžel, který u sebe má syna z prvního manželství. Nevím, jak spolu ten mladík a jeho nevlastní matka vycházejí. Hoch není přesně takový, abyste ho označil za normálního — ne vyloženě postižený, ale rozhodně duševně slabší. No, a ta nemoc pana Templetona mi přišla od počátku záhadná. Většinu času jako by mu vůbec nic nebylo, potom náhle dostal jeden z těch svých žaludečních záchvatů, doprovázených bolestí a zvracením. Jenže dok tor jako by byl zcela spokojený... a já k tomu přece nemůžu nic říkat. Ale stejně na to musím pořád myslet. A pak -“ odmlčela se a poněkud zrudla.

„Stalo se něco, co ve vás vzbudilo podezření,“ pomáhal jí Poirot.

„Ano.“

Nicméně stále jako by jí přišlo zatěžko pokračovat.

„Zjistila jsem, že si o tom povídá i služebnictvo.“

„O nemoci pana Templetona?“

„Ach, ne! O... o jiných věcech...“

„O paní Templetonové?“

„Ano.“

„Snad o paní Templetonové a doktorovi?“

Poirot měl na tyhle věci neomylný nos. Sestra se na něj vděčně podívala a pokračovala dál.

„Povídalo se o tom a pak jsem je náhodou jednoho dne zahlédla... v zahradě...“

Nechali jsme to tak být. Porušení pravidel slušného chování způsobovalo naší návštěvnici takové utrpení, že jsme ani jeden nepovažoval za nutné ptát se, čeho byla v zahradě svědkem. Zjevně toho bylo dost na to, aby si udělala vlastní úsudek.

„Záchvaty se stále zhoršovaly. Doktor Treves tvrdil, že je to naprosto přirozené a že se to dalo očekávat. Pan Templeton prý už asi dlouho nevydrží, ale já jsem něco podobného ještě neviděla — za celé ty roky, kdy pracuju jako ošetřovatelka. Připadalo mi to spíš jako nějaký projev...“

Váhavě se odmlčela.

„Otravy arzenikem?“ napověděl jí Poirot.

Přikývla.

„Taky řekl něco divného, tedy pacient. ,Odrovnají mě, ti čtyři. Přece jen mě oddělají.'„

„Eh?“ vydechl Poirot.

„To jsou přesně jeho slova, pane Poirote. Právě ho trápily silné bolesti a samozřejmě sotva věděl, co mluví.“

„,Odrovnají mě, ti čtyři. Přece jen mě oddělají.'„ Opakoval zamyšleně Poirot. „Co podle vás myslel tím ,ti čtyři'?“

„To nedokážu říct, pane Poirote. Napadlo mě, že třeba myslel manželku a syna, doktora a třeba slečnu Clarkovou, společnici paní Templetonové. To by byli dohromady čtyři, viďte? Mohl si myslet, že se ti čtyři spikli proti němu.“

„Asi ano, asi ano,“ prohodil Poirot jakoby duchem nepřítomný. „A co jídlo? Nemohla jste udělat nějaká opatření?“

„Pořád se snažím ze všech sil. Ale paní Templetonová samozřejmě někdy trvá na tom, že mu zanese jídlo osobně, a v těch případech neručím za nic.“

„Přesně. A nejste si vším natolik jistá, abyste zašla na policii.“

Při pouhé představě se jí ve tváři zračilo zděšení.

„Udělala jsem tohle, pane Poirote. Pan Templeton měl po misce polévky moc těžký záchvat. Slila jsem potom zbytek ze dna nádoby a přinesla ho s sebou. Jakmile se panu Templetonovi udělalo tak dobře, abych ho mohla nechat bez dozoru, vzala jsem si celý den volno, abych mohla navštívit nemocnou matku.“

Vytáhla malou lahvičku s tmavou tekutinou a podala ji Poirotovi.

„Skvělé, mademoiselle. Okamžitě necháme udělat rozbor. Jestliže se sem vrátíte, řekněme za hodinu, myslím, že vás dokážeme vašeho podezření zbavit. Buď tak, či onak.“

Ještě než ji doprovodil ke dveřím, zapsal si její jméno i místa, kde pracovala. Potom napsal nějaký vzkaz a poslal ho společně se vzorkem polévky. Zatímco jsme čekali na výsledky, Poirot si ověřil ošetřovatelčina doporučení, což mě trochu překvapilo.

„Ne, ne, příteli,“ prohlásil. „Snažím se být opatrný. Nezapomeňte, že máme v patách Velkou čtyřku.“

Nicméně brzy získal informaci, že ošetřovatelka Mabel Palmerová je pracovnicí Larkovy pečovatelské agentury a v současné době pracuje u dotyčného pacienta.

„Zatím je vše v pořádku,“ řekl a mrkl. „A nyní se vrací slečna Palmerová a tady máme zprávu z laboratoře.“

„Je v tom arzenik?“ zeptala se dýchavičně.

Poirot zavrtěl hlavou a složil papír se zprávou.

„Ne.“

Oba nás to nezměrně překvapilo.

„Žádný arzenik v tom není,“ pokračoval Poirot, „ale protože našli antimon, okamžitě vyrazíme do Hertfordshire. Proste nebesa, abychom nepřijeli příliš pozdě.“

Rozhodli jsme se, že bude nejjednodušší, když se Poirot představí po pravdě jako detektiv, ale návštěvu odůvodní tím, že se přišel paní Templetonové zeptat na bývalou služebnou. Její jméno jsme získali od sestry Palmerové. Bude o ní tvrdit, že se podílela na loupeži šperků.

Když jsme dorazili do Elmsteadu, tak se sídlo jmenovalo, byl už podvečer. Dali jsme ošetřovatelce náskok, aby dorazila domů asi dvacet minut před námi a aby nikdo nevyzvídal, proč jsme přijeli společně.

Přijala nás paní Templetonová, vysoká žena s tmavými vlasy, trhavými pohyby a neklidnýma očima. Všiml jsem si, že když se Poirot zmínil o svém povolání, prudce se nadechla, jako by ji to ohromilo, ale na dotazy o služce odpovídala celkem pohotově. Potom, aby ji vyzkoušel, Poirot začal líčit dlouhý příběh, v němž figurovala žena-travička. Během vyprávění z ní nespustil oči. Ačkoliv se snažila, nedokázala skrýt rostoucí rozčilení. Náhle se nesouvisle omluvila a vyběhla z pokoje.

Neosaměli jsme na dlouho. Vešel podsaditý muž se zrzavým knírkem a skřipcem.

„Doktor Treves,“ představil se. „Paní Templetonová mě požádala, abych ji omluvil. Víte, je ve velmi špatném stavu. Nervové vypětí. Strachuje se o manžela a tak dále.

Předepsal jsem jí postel a bromid. Ovšem ona doufá, že zůstanete na večeři, a já mám být hostitelem. Už jsme tady o vás slyšeli, monsieur Poirote, a máme v úmyslu si vás užít. Ach, Micky je tady!“

Do pokoje se přišoural nějaký mladík. Měl hodně kulatý obličej se směšně zvednutým obočím, jako by se neustále divil. Při podávání ruky se hloupě křenil. To byl zjevně onen postižený syn.

Společně jsme se odebrali ke stolu. Doktor Treves odešel z jídelny — myslím, že otevřít víno — a chlapcův zjev se udivujícím způsobem změnil. Naklonil se dopředu a upřeně zíral na Poirota.

„Přišli jste kvůli otci,“ řekl a přikývl. „Vím to. Vím spoustu věcí — jenže by to nikoho nenapadlo. Matka bude ráda, až otec zemře, a bude si moct vzít doktora Trevese. Není to moje vlastní matka, víte. Chce, aby otec zemřel.“

Působilo to dost děsivě. Naštěstí se doktor vrátil dřív, než měl Poirot čas odpovědět, a zapředli jsme nucený hovor.

Náhle se Poirot zaklonil a hluboce zaúpěl. Tvář měl zkroucenou bolestí.

„Drahý pane, co se děje?“ vykřikl lékař.

„Náhlá křeč. Jsem na to zvyklý. Ne, ne, doktore, nepotřebuji od vás pomoc. Kdybych si mohl nahoře lehnout.“

Okamžitě jsme jeho požadavku vyhověli a já jsem ho doprovodil do patra, kde se s těžkým vzdycháním zhroutil na postel.

Minutu nebo dvě jsem s ním vnitřně trpěl, ale brzy jsem si uvědomil, že Poirot hraje komedii, jak by to sám nazval. Jeho záměrem asi bylo dostat se o samotě nahoru, do blízkosti pacientovy ložnice.

Tudíž jsem byl zcela připraven, když vyskočil, jakmile jsme osaměli.

„Rychle, Hastingsi, to okno. Venku roste břečťan. Můžeme slézt dolů dříve, než nás někdo začne podezřívat.“

„Slézt?“

„Ano, musíme odsud okamžitě zmizet. Viděl jsem ho u večeře.“

„Doktora?“

„Ne, mladého Templetona. Hrál si s chlebem. Vzpomínáte, co nám před svou smrtí prozradila Flossie Monrová? Že měl Claud Darrell ve zvyku sbírat pomocí kousku střídky z ubrusu drobečky. Hastingsi, tohle celé je spiknutí a ten hloupě vypadající mladík je náš nepřítel — Číslo čtyři! Pospěšte.“

Nezdržoval jsem tím, že bych se s ním začal dohadovat. Přestože celá záležitost působila neuvěřitelně, bylo moudřejší neotálet. Spustili jsme se po břečťanu, jak nejtišeji jsme dovedli a namířili jsme si to rovnou čarou do městečka a na nádraží. Podařilo se nám stihnout poslední vlak. Odjížděl ve 20.34 a do Londýna jsme měli dorazit kolem jedenácté večer.

„Spiknutí,“ poznamenal zamyšleně Poirot. „Rád bych věděl, kolik jich v tom bylo zapojeno. Myslím, že celá Templetonovic rodina jsou agenti Velké čtyřky. Chtěli nás tam jen nalákat? Nebo to bylo složitější? Neměli v úmyslu hrát komedii a upoutat moji pozornost jinde, dokud budou potřebovat čas, aby udělali — co? To by mě zajímalo.“

Seděl stále hluboce zamyšlený.

Když jsme přijeli domů, zastavil mě u dveří do obývacího pokoje.

„Pozor, Hastingsi. Mám podezření. Nechtě mne vejít jako prvního.“

Vstoupil a k mému mírnému pobavení stiskl vypínač opatrně starou galoší. Potom se prošel po místnosti jako cizí kocour — opatrně, zlehka a připravený na nebezpečí. Chvíli jsem ho pozoroval a zůstával jsem poslušně na určeném místě u stěny.

„Poirote, zdá se, že je všechno v pořádku,“ prohlásil jsem netrpělivě.

„Zdá se, mon ami, zdá. Ale raději se ujistíme.“

„Řeči. Mimochodem, měl bych zapálit v krbu a dát si dýmku. Teď jsem vás přistihl. Naposledy jste měl zápalky v ruce vy a nevrátil jste je jako obvykle do stojánku. A právě za to mi vždycky vyčiníte.“

Natáhl jsem se po nich. Zaslechl jsem Poirotův varovný výkřik a viděl jsem, jak ke mně přiskočil. V tom okamžiku jsem se dotkl krabičky.

Potom přišel modrý záblesk, ohlušující rána — a tma.

Když jsem se probral, skláněl se nade mnou známý obličej doktora Ridgewaye. Tvář se mu rozjasnila úlevou.

„Zůstaňte v klidu,“ vybídl mě konejšivě. „Jste v pořádku. Víte, došlo tady k neštěstí.“

„Poirot?“ zamumlal jsem.

„Jste v mém bytě. Všechno je úplně v pořádku.“

Srdce mi svíraly mrazivé obavy. Doktorovy vytáčky ve mně vzbudily děsivý strach.

„Poirot?“ zopakoval jsem důrazněji. „A co Poirot?“

Viděl, že to chci a musím vědět a že další výmluvy jsou zbytečné.

„Vy jste se jako zázrakem zachránil... Poirot... ne!“

Ze rtů se mi vydral výkřik.

„Že není mrtvý? Nemůže být mrtvý!“

Ridgeway sklonil hlavu, tvář poznamenanou dojetím.

Se zoufalou energií jsem se posadil.

„Poirot je možná po smrti,“ prohlásil jsem slabým hlasem, „ale jeho duch žije dál. Budu v jeho práci pokračovat! Smrt Velké čtyřce!“

Potom jsem se v mdlobách skácel na lůžko.