Agatha Christie

VELKÁ ČTYŘKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16. kapitola
Umírající Číňan

Ještě dneska dokážu stěží snést vzpomínky na ty strašné březnové dny.

Poirot, ten jedinečný, nenapodobitelný Hercule Poirot, zemřel. Byl to ďábelský tah s pohozenou krabičkou zápalek, které si určitě všimne a hned ji půjde uložit na své místo, čímž způsobí výbuch. Vlastně jsem to byl já, kdo zbrklostí zavinil katastrofu, takže se nikdy nezbavím marných výčitek svědomí. Podle doktora Ridgewaye byl naprostý zázrak, že mě to nezabilo a že jsem vyvázl jen s lehkým otřesem.

Ačkoliv jsem měl pocit, že jsem se probral téměř okamžitě, ve skutečnosti jsem nabyl vědomí až po více než čtyřiadvaceti hodinách. A až večer následujícího dne jsem se dokázal nejistě odšourat do vedlejšího pokoje a podívat se s hlubokým dojetím na prostou jilmovou rakev, v níž byly uloženy ostatky jednoho z nejpodivuhodnějších lidí, jaké tento svět kdy znal.

Od okamžiku, kdy jsem se probral, jsem měl v hlavě jedinou myšlenku — pomstít Poirotovu smrt a nemilosrdně uštvat Velkou čtyřku.

Myslel jsem si, že Ridgeway se mnou bude v tom ohledu souhlasit, ale k mému překvapení se ten dobrý muž tvářil nepochopitelně vlažně.

„Vraťte se do Jižní Ameriky,“ radil mi téměř při každé příležitosti. Proč se pokoušet o nemožné? Ať to formuloval jakkoliv zaobaleně, jeho názor byl takový: Jestliže Poirot, jedinečný Poirot neuspěl, dalo se předpokládat, že bych uspěl já?

Ale byl jsem neústupný. Odmítal jsem každou doktorovu pochybnost — třeba jestli mám pro práci nezbytnou kvalifikaci. Mimochodem, můžu prohlásit, že v tomto ohledu jsem s ním zcela nesouhlasil, protože jsem pracoval s Poirotem tak dlouho, že jsem znal jeho metody zpaměti a cítil jsem se zcela schopný převzít práci tam, kde ji můj přítel opustil. Pro mě to byla otázka cti. Můj přítel byl hanebně zavražděn. Měl jsem poslušně odjet do Jižní Ameriky, aniž jsem se pokusil přivést jeho vrahy k soudu?

Tohle a ještě víc jsem vysvětloval Ridgewayovi, který mě poměrně pozorně vyslechl.

„Stále totéž,“ prohlásil, když jsem domluvil, „moje rada se nemění. Jsem skálopevně přesvědčen, že sám Poirot, kdyby tady byl, by vás, Hastingsi, zapřísahal, abyste na ty divoké nápady zapomněl a vrátil se na svůj ranč.“

Na to jsem měl jedinou možnou odpověď. Doktor smutně potřásl hlavou a už nic neřekl.

Trvalo měsíc, než jsem se úplně uzdravil. Koncem dubna jsem požádal ministra vnitra o schůzku.

Pan Crowther se choval podobně jako doktor Ridgeway. Konejšivě, leč nesouhlasně. Sice ocenil, že jsem mu nabídl své služby, ale zároveň můj návrh jemně a ohleduplně odmítl. Měl v držení dokumenty, o nichž mluvil Poirot. Ujistil mě, že proti blížícímu se nebezpečí byla podniknuta všechna existující opatření.

Musel jsem se spokojit s touto chladnou útěchou. Pan Crowther schůzku ukončil naléhavou výzvou, abych se vrátil do Jižní Ameriky. Výsledky schůzky mě naprosto neuspokojily.

Myslím, že bych měl na tomto místě popsat Poirotův pohřeb. Byl to slavnostní a dojemný obřad, při němž nechyběla neuvěřitelná záplava květin. Pocházely stejně od bohatých jako od chudých a jasně dokazovaly, jaké měl můj přítel ve své adoptivní vlasti postavení. Když jsem stál u hrobu a vzpomínal na naše rozličné zážitky a společně prožité šťastné dny, přemohlo mě upřímné dojetí.

Začátkem května jsem si naplánoval další postup. Cítil jsem, že nedokážu udělat nic lepšího, než se držet Poirotova scénáře a pokračovat v uveřejňování žádostí o jakékoliv informace o Darrellovi. Jeden takový inzerát mi vyšel ve všech ranících a já jsem si sedl do hospůdky v Soho, abych zvážil jeho dopad. Náhle mě ošklivě zaskočil článek v jiné části novin.

Velmi stručně informoval o záhadném zmizení pana Johna Inglese ze zámořského parníku Šanghaj krátce po vyplutí z Marseilles. Ačkoliv bylo moře naprosto klidné, objevily se obavy, že nešťastník musel spadnout přes palubu. Článek končil krátkou zmínkou o Inglesově dlouholetém a vynikajícím působení v Číně.

To byla nepříjemná novina. Tušil jsem za jeho smrtí nekalý motiv. Ani na okamžik jsem nevěřil teorii o nešťastné náhodě. Inglese někdo zavraždil a jeho smrt byla až příliš jasně dílem té proklaté Velké čtyřky.

Jak jsem tam tak seděl úplně zkoprnělý a přemýšlel o celé záležitosti, překvapilo mě pozoruhodné chování muže sedícího proti mně. Až doposud jsem si ho příliš nevšímal. Hubený, tmavovlasý, středního věku, s bledou pletí a malou, zašpičatělou bradkou. Posadil se proti mně tak tiše, že jsem jeho příchod sotva postřehl.

Ale nakonec se začal chovat rozhodně velmi podivně. Naklonil se dopředu a chystal se mi osolit jídlo. Na okraj talíře nasypal čtyři malé hromádky.

„Promiňte,“ řekl melancholickým hlasem. „Říká se, že nabídnout cizinci sůl je jako nabídnout mu smutek. Mohlo by to být nutné a nevyhnutelné, ale já věřím, že k tomu nedojde, a doufám, že budete mít rozum.“

Potom významně zopakoval stejné sypání soli na vlast ním talíři. Symbol čísla čtyři byl tak zřejmý, že se nedal přehlédnout. Zkoumavě jsem na něj hleděl. V žádném případě jsem neviděl podobu s mladým Templetonem nebo komorníkem Jamesem, ani s žádnou jinou postavou z těch, s nimiž jsme se setkali. Nicméně jsem věřil, že nemám co do činění s nikým menším než se strašným Číslem čtyři. Jeho hlas maličko připomínal toho po bradu zahaleného cizince, který nás navštívil v Paříži.

Rozhlédl jsem se nejistě kolem sebe, protože jsem se ještě nerozhodl, jak se zachovám. Usmál se jemně a zavrtěl hlavou, jako by mi četl myšlenky.

„To bych vám neradil,“ poznamenal. „Nezapomeňte, co povstalo z překotné akce v Paříži. Dovolte, abych vás ujistil, že mám dobře zajištěnou únikovou cestu. Vaše nápady, kapitáne Hastingsi, jsou, můžu-li to tak říct, trošku nedomyšlené.“

„Vy ďáble,“ vyprskl jsem, jak jsem se dusil vzteky, „vy zosobněný satane!“

„Rozhněvaný... nadmíru vzteklý. Váš oplakávaný přítel by vás upozornil, že velkou výhodu získá vždycky člověk, který zůstane klidný.“

„Vy se o něm odvažujete mluvit?“ vykřikl jsem. „O muži, jehož jste tak hanebně zavraždili. A přijdete sem -“

„Přišel jsem v míru a se skvělým nápadem,“ přerušil mě. „Chci vám poradit, abyste se okamžitě vrátil do Jižní Ameriky. Jestli to uděláte, skončí se tím celá záležitost Velké čtyřky. Vy a vaši blízcí nebudete žádným způsobem obtěžováni. Dávám vám své slovo.“

Posměšně jsem se zasmál.

„A když se odmítnu vašemu diktátu podvolit?“

„Stěží se jedná o diktát. Nazvěme to — varování?“

V hlase se mu ozývala chladná hrozba.

„První varování,“ prohlásil mírně. „Vezměte je na vědomí. Dobře vám radím.“

Potom, dříve než jsem mohl vytušit jeho záměry, vstal od stolu a vyklouzl směrem ke dveřím. Vyskočil jsem a ve vteřině jsem se vyřítil za ním. Jenže jsem nešťastnou náhodou vrazil do neobyčejně tlustého muže, který mi úplně zatarasil cestu mezi stoly. Než jsem se stačil vymotat, moje kořist už procházela dveřmi. Zdržel mě ještě číšník nesoucí velké množství na sebe naskládaných talířů, s nimiž do mě bez slůvka varování vrazil. Když jsem se konečně dostal ke vchodu, nebylo na ulici po štíhlém muži s tmavou bradkou ani vidu.

Číšník mě zahrnul omluvami a tlouštík seděl klidně u stolu a objednával si oběd. V obou případech to vypadalo jako naprostá náhoda, nicméně já jsem na to měl svůj názor. Uvědomoval jsem si velmi dobře, že agenti Velké čtyřky jsou všude.

Netřeba říkat, že jsem varování nevěnoval žádnou pozornost. Kvůli zdaru tohoto případu bych i zemřel. Na inzeráty jsem obdržel pouze dvě odpovědi. Ani jedna mi neposkytla cenné informace. V obou případech psali herci, kteří v minulosti s Claudem Darrellem vystupovali. Žádný z nich se s ním blíže neznal, takže nemohli vnést nové světlo do záhady jeho totožnosti a současného místa pobytu.

Následujících devět dnů o sobě Velká čtyřka nedávala vědět. Desátý den jsem právě procházel Hyde Parkem, ponořený v myšlenkách, když na mě zavolal vemlouvavý hlas s cizím přízvukem: „Kapitán Hastings?“

U chodníku současně zastavila velká limuzína a z ní se vyklonila nějaká žena, přepychově oblečená v černém a s nádhernými perlami. Rozeznal jsem dámu, kterou jsme poznali jako hraběnku Věru Rossakoffovou, a později jsme se s ní setkali pod různými jinými jmény jako s agentkou Velké čtyřky. Poirot ji z nějakého důvodu tajně obdivoval. Právě něco v její okázalosti toho malého muže přitahovalo. Byla, jak v okamžicích nadšení prohlašoval, jediná z tisíců. V jeho úsudku jako by nikdy nehrálo roli, že byla naší sokyní, stojící na straně nejhorších nepřátel.

„Ach, neodcházejte!“ požádala mě hraběnka. „Musím vám říct něco velmi důležitého. A ani se mě nesnažte zadržet, protože by to byla hloupost. Vždycky jste byl trošku hlupáček — ano, ano, je to tak. A jste i teď, když vytrvale odmítáte naše varování. Přináším vám druhé. Okamžitě opusťte Anglii. Tady ničemu neprospějete, to vám říkám otevřeně. Nikdy nic nevyřešíte.“

„V tom případě,“ odpověděl jsem škrobeně, „mi připadá neobyčejně zvláštní, že se tak snažíte dostat mě ze země.“

Hraběnka pokrčila rameny — nádherná ramena a velkolepé gesto.

„Co mě se týká, připadá mi to také hloupé. Nechala bych vás, abyste si spokojeně hrál. Ale šéfové, víte... mají obavy, že byste nějakými poznámkami mohl hodně pomoct těm inteligentnějším, než jste vy sám. Tudíž je třeba, abyste odcestoval.“

Hraběnka zjevně neměla o mých schopnostech lichotivou představu. Nedal jsem najevo své rozmrzení. Jejím záměrem bylo znechutit mě a vyvolat ve mně pocit vlastní nedůležitosti.

„Bylo by samozřejmě velmi jednoduché vás — odstranit,“ pokračovala, „ale někdy jsem dost sentimentální. Přimluvila jsem se za vás. Někde máte hezkou ženušku, viďte? Toho mrtvého mužíka by potěšilo, kdyby věděl, že vás nikdo nezabil. Víte, vždycky jsem ho měla ráda. Byl chytrý — ale jak chytrý! Kdyby nestáli čtyři proti jednomu, upřímně věřím, že by to na nás mohlo být moc. Přiznávám otevřeně — on byl mým učitelem! Poslala jsem mu na pohřeb smuteční věnec na důkaz svého obdivu — veliký, z nachových růží. Nachové růže vyjadřují můj temperament.“

Poslouchal jsem mlčky a s rostoucí nechutí.

„Vypadáte jako mezek, když stáhne uši dozadu a kopne. Dobrá, varovala jsem vás. Zapamatujte si tohle: Třetí varování přinese Ničitelova ruka...“

Pokynula a vůz se rychle rozjel. Automaticky jsem si zapamatoval jeho číslo, ale nedoufal jsem, že by to k něčemu vedlo. Velká čtyřka neměla sklon přehlížet detaily.

Trochu vystřízlivělý jsem zamířil domů. Ze záplavy hraběnčiny výmluvnosti vyplynula jedna skutečnost. Byl jsem v opravdovém nebezpečí života. Přestože jsem neměl v úmyslu zápas vzdát, pochopil jsem, že se mi vyplatí pohybovat se obezřetně a přijmout všechna preventivní opatření.

Zatímco jsem hodnotil existující fakta a hledal nejvhodnější další postup, ozval se telefon. Přešel jsem pokoj a zvedl sluchátko.

„Ano. Haló. Kdo volá?“

Ozval se břitký hlas.

„Tady Nemocnice svatého Gila. Přivezli nám Číňana pobodaného na ulici. Dlouho nepřežije. Voláme vám, protože jsme mu našli v kapse kus papíru s vaším jménem a adresou.“

Značně mě to ohromilo. Přesto jsem jen okamžik váhal a ihned jsem slíbil, že tam obratem přijedu. Věděl jsem, že nemocnice leží až dole u doků a napadlo mě, že Číňan mohl právě vystoupit z nějaké lodi.

Cestou mě přepadlo náhlé podezření. Není to léčka? Ať je ten Číňan kdokoliv, může to být Li Čang Jenův nástroj. Vzpomněl jsem si na své dobrodružství s nastraženou pastí. Není ta záležitost jen nepřátelským uskokem?

Trošku jsem uvažoval, čímž jsem sám sebe přesvědčil, že návštěva nemocnice mi v žádném případě neublíží. Možná se nejedná o žádný podraz. Třeba mi umírající prozradí něco, podle čeho bych mohl dále postupovat a co by mě přivedlo do náruče Velké čtyřky. Mohl jsem udělat jediné: Uchovám si otevřenou mysl a přestože budu předstírat důvěřivost, budu se mít na pozoru.

Přijel jsem do Nemocnice svatého Gila a ohlásil se. Okamžitě mě odvedli na úrazové oddělení k dotyčnému muži. Ležel naprosto nehnutě, oči zavřené a jen nepatrný pohyb hrudníku dokazoval, že stále dýchá. Byl u něj doktor a prsty mu kontroloval tep.

„Je téměř mrtvý,“ zašeptal. „Znáte ho?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Nikdy jsem ho neviděl.“

„Tak proč měl v kapse vaše jméno a adresu? Jste kapitán Hastings, že?“

„Ano, přesto to nedokážu vysvětlit o nic víc než vy sám.“

„Zvláštní věc. Podle dokladů se zdá, že byl sluhou muže, jenž se jmenoval Ingles a byl to státní úředník na odpočinku. Ach, toho znáte, viďte?“ dodal rychle, protože jsem sebou při zvuku toho jména trhl.

Inglesův sluha! Takže jsem ho už dřív viděl. Ne že by se mi pokaždé podařilo rozeznat jednoho Číňana od druhého. Musel doprovázet Inglese do Číny a po té tragédii se vrátil do Anglie se zprávou, určenou možná mně. Zdálo se mi životně důležité si ji vyslechnout.

„Je při vědomí?“ zeptal jsem se. „Může mluvit? Pan Ingles byl můj starý přítel a je možné, že mi tenhle chudák přinesl od svého pána vzkaz. Pan Ingles před deseti dny údajně spadl přes palubu.“

„Právě se probral, ale pochybuji, že bude mít sílu mluvit. Ztratil hrozně moc krve, víte. Můžu mu dát samozřejmě další povzbuzující prostředek, ale v tomhle ohledu jsme už udělali všechno, co bylo v našich silách.“

Nicméně mu píchl injekci. Stál jsem u lůžka a bláhově doufal, že se dočkám slova, znamení, jež by mohlo mít pro moji práci nezměrnou cenu. Ovšem minuty ubíhaly a znamení nepřicházelo.

Náhle mě napadla zlověstná myšlenka. Nelapil jsem se už do pasti? Co když se ten Číňan za sluhu pana Inglese jen vydává a ve skutečnosti je to agent Velké čtyřky? Nečetl jsem kdesi, že jistí čínští knězi umějí předstírat smrt? Nebo, zajdu-li ještě dál, Li Čang Jen mohl velet skupině fanatiků, kteří uvítají smrt podle rozkazu svého pána. Musím se mít na pozoru.

Zatímco mi tyhle myšlenky probíhaly hlavou, muž na lůžku se posadil. Otevřel oči. Něco nesouvisle zamumlal. Všiml jsem si, že se na mě zadíval. Nijak nenaznačil, že by mě poznal, ale uvědomoval jsem si, že mi chce něco říct. Ať přítel nebo nepřítel, musím vědět, co to mělo být.

Naklonil jsem se k němu, ale z přerušovaných zvuků jsem nepochopil nic. Zdálo se mi, že jsem zaslechl slovo ruka, ale nedokázal jsem určit, v jaké souvislosti. Potom jsem pochytil další slovo, largo. Ohromeně jsem zíral, protože se mi nabízelo možné spojení.

„Handelovo largo?“ zeptal jsem se.

Číňan prudce zamrkal, snad souhlasně, a přidal další italský výraz, carrozza. Zamumlal ještě dvě tři italská slovíčka a potom se náhle skácel na záda.

Doktor mě odstrčil stranou. Byl konec. Zraněný zemřel.

Vyšel jsem na vzduch, zamyšlený a zmatený.

Handelovo largo a carrozza. Pokud jsem si to dobře pamatoval, znamenalo slovo carrozza kočár. Jaký by mohla mít tahle dvě prostá slova skrytý význam? Nebožtík byl Číňan, ne Ital, tak proč by měl mluvit italsky? Kdyby to byl Inglesův sluha, musel by přece umět anglicky. Ta záležitost byla hrozně tajemná, celou cestu domů jsem si s tím lámal hlavu. Ach, kdyby tady byl Poirot, aby ten problém bleskově s důvtipem vyřešil!

Odemkl jsem si domovní dveře a pomalu jsem kráčel nahoru do svého pokoje. Na stole ležel dopis. Dost lhostejně jsem roztrhl obálku. Ale za okamžik jsem stál jako přibitý. Psala mi jedna právnická firma.

Vážený pane, na základě příkazu našeho zesnulého klienta pana Hercula Poirota Vám odevzdáváme přiložený dopis. Uložil jej u nás týden před svým skonem s tím, že Vám jej máme v případě jeho předčasného odchodu v určitý den po jeho smrti poslat.

S úctou, a podpis.

Otáčel jsem tím psaním sem a tam. Nepochybně bylo od Poirota. Znal jsem ten povědomý rukopis velmi dobře. S těžkým srdcem, a přece s jistou dychtivostí jsem je otevřel.

Mon cher ami,

až dostanete tyto řádky, už nebudu. Neroňte kvůli mně slzy, ale řiďte se mými příkazy. Jakmile obdržíte můj dopis, okamžitě se vraťte do Jižní Ameriky. Nebuďte tvrdohlavý. Nenutím Vás k takové cestě ze sentimentálních důvodů. Je to nezbytné. Je to součást Poirotova plánu! Není třeba více vysvětlovat někomu, kdo je tak prudce inteligentní jako můj přítel Hastings.

Nechť zhyne Velká čtyřka. Zdravím Vás, milý příteli, ze záhrobí.

Navždy Váš

Hercule Poirot

Znova jsem si ohromující dopis přečetl. Jedna věc byla zřejmá. Ten úžasný muž počítal s každou možností, takže ani jeho vlastní smrt nenarušila naplánovaný postup! Na mně bylo, abych se stal aktivní součástí jeho řídícího génia. Za mořem bezpochyby najdu celkové instrukce. Mezitím si naši nepřátelé, přesvědčení, že jsem poslechl jejich varování, se mnou nebudou tolik dělat hlavu. Můžu se neočekávaně vrátit a způsobit v jejich středu zmatek.

Ted už mi nic nebránilo v okamžitém odjezdu. Odeslal jsem telegramy, objednal si místo na lodi a o týden později jsem se nalodil na Ansonii a vyrazil do Buenos Aires.

Jakmile jsme odrazili, přinesl mi stevard vzkaz. Vysvětlil mi, že ho dostal od vysokého pána v kožichu, který odešel z lodi těsně před tím, než zvedli schůdky.

Rozložil jsem papír. Vzkaz byl stručný a věcný:

Jste moudrý. 4

Mohl jsem si dovolit usmát se sám pro sebe!

Moře nebylo příliš neklidné. Pochutnal jsem si na slušné večeři, udělal si obrázek o většině svých spolucestujících a zahrál si partii nebo dvě bridže. Potom jsem se vrátil do kajuty a usnul jako dřevo, jak u mě bývá na lodi zvykem.

Probudil jsem se s pocitem, že mnou někdo bez přestání třese. Rozespalý a zmatený jsem mžoural na jednoho z lodních důstojníků. Posadil jsem se a on s úlevou vydechl.

„Díky bohu, že jsem vás konečně probudil. To nebralo konce. To vždycky spíte tak tvrdě?“

„Co se děje?“ zeptal jsem se, stále popletený a ne zcela procitlý. „Stalo se něco s lodí?“

„Předpokládám, že vy musíte vědět lépe než já, o co jde,“ odpověděl stroze. „Zvláštní příkazy Admirality. Čeká tu torpédoborec, aby vás odvezl.“

„Cože?“ vykřikl jsem. „Uprostřed oceánu?“

„Připadá mi to jako obrovská záhada, ale nic mi do toho není. Poslali na palubu nějakého chlapíka, který vás má nahradit, a my všichni jsme vázáni tajemstvím. Vstal byste a oblékl se?“

Naprosto neschopný zakrýt svůj úžas jsem udělal, co mi řekl. Spustili člun, na němž mě dopravili na palubu torpédoborce. Tam mě přijali se vší úctou, ale nedostal jsem další informace. Kapitán měl příkaz vysadit mě na určitém místě na belgickém pobřeží. Tím jeho znalosti i odpovědnost končily.

Celé mi to připadalo jako sen. Držel jsem se pevně jediné myšlenky — tohle musí být Poirotův plán a já musím slepě pokračovat, s důvěrou k mrtvému příteli.

V pořádku jsem přistál na určeném místě. Čekalo tam na mě auto a brzy jsme uháněli rovnou vlámskou nížinou. Přenocovali jsme v jednom bruselském hotýlku. Druhý den jsme opět vyrazili na cestu. Krajina se zvlnila a objevily se lesy. Uvědomil jsem si, že jsme v Ardenách, a náhle jsem si vzpomněl, jak Poirot vyprávěl, že jeho bratr žije ve Spa.

Přesto jsme nejeli přímo do města. Odbočili jsme z hlavní silnice a ponořili se do listnatého štítu kopců. Po cestě plné zatáček jsme dorazili k malému mlýnu a osamělému bílému domu na kopci. Auto zastavilo před zeleným vchodem do vily.

Zatímco jsem vystupoval, otevřely se dveře. V nich stál starší sluha a ukláněl se.

„Monsieur le Capitaine Hastings?“ zeptal se francouzsky. „Monsieur le Capitaine je očekáván. Kdyby mne laskavě následoval.“

Odvedl mě na opačnou stranu haly, otevřel dveře a ustoupil, abych mohl projít.

Lehce jsem mhouřil oči, protože dovnitř proudilo okny, jež vedla na západ, odpolední slunce. Rozkoukal jsem se a uviděl jsem postavu, která čekala s rozevřenou náručí, aby mě přivítala.

Byl to — ach, nemožné, to nemůže být — ale ano!

„Poirote!“ vykřikl jsem a tentokrát jsem se nesnažil vyvléknout z náruče, v níž mě uvěznil.

„Ale ano, ano, jsem to skutečně já! Zabít Hercula Poirota není tak snadné!“

„Ale Poirote — proč?“

„Taková ruse de guerre, příteli, válečná lest. Nyní je vše připraveno na náš veliký coup.“

„Ale mne jste to mohl říct!“

„Ne, Hastingsi, nemohl. Nikdy, nikdy, ani za tisíc let byste nemohl na pohřbu zahrát svoji roli. Ale takhle to bylo dokonalé. To muselo Velkou čtyřku přesvědčit.“

„Ale prožil jsem -“

„Nemyslete, že jsem bezcitný. Toho podvodu jsem se dopustil částečně ve vašem zájmu. Byl jsem ochotný riskovat vlastní život, ale měl jsem výčitky svědomí, že neustále ohrožuji i váš. Takže po výbuchu dostanu skvělý nápad. A dobrák Ridgeway mi ho pomáhá uskutečnit. Jsem mrtvý, vy se vracíte do Jižní Ameriky. Ovšem, mon ami, přesně to jste nechtěl. Nakonec jsem zařídil dopis od právníka a další nesmysly. Ale v každém případě jste tady, a to je skvělé. A nyní tady posečkáme — perdus -, dokud nenastane okamžik pro poslední velký coup — konečné zničení Velké čtyřky.“