Agatha Christie

VRAŽDA NA GOLFOVÉM HŘIŠTI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14. kapitola

Aniž bych čekal na víc, obrátil jsem se a pádil vzhůru ke kůlně. Dva muži, stojící tam na stráži, mi ustoupili z cesty a já celý rozčilený vrazil do hrubě sbité, špatně osvětlené dřevěné boudy, určené k úschově nářadí a starých květináčů. Na prahu jsem však ustrnul doslova fascinován pohledem, který se mi naskytl.

Giraud lezl na všech čtyřech po zemi a s baterkou v ruce prohlížel každou píď podlahy. Při mém příchodu vzhlédl, zamračil se, ale pak obličej uvolnil do výrazu jakéhosi dobromyslného pohrdání.

„Tamhle je,“ blýskl baterkou do vzdálenějšího koutu. Přistoupil jsem k mrtvému, který ležel rovně na zádech. Byl prostředně velký, opálený a asi padesátiletý. Oblečen byl do elegantního tmavomodrého obleku, pravděpodobně od drahého krejčího, avšak nikoliv nového. Tvář měl křečovitě staženou a na levé straně mu z hrudníku přesně nad srdcem vyčnívala černá, lesklá rukojeť dýky – téže dýky, co jsem včera ráno viděl uloženou ve vysoké sklenici. Poznal jsem ji.

„Každou chvíli čekám doktora,“ podotkl Giraud, „ačkoliv ho vůbec nepotřebujeme. O příčině mužovy smrti nelze pochybovat. Po bodnutí do srdce musel konec nastat téměř okamžitě.“

„Kdy k vraždě došlo? V noci?“

Detektiv zavrtěl hlavou.

„Sotva. Bez pitvy nemohu nic tvrdit, ale je mrtvý hodně přes dvanáct hodin. Kdy že jste viděl dýku naposledy?“

„Kolem desáté včera dopoledne.“

„Pak soudím, že k vraždě došlo nedlouho poté.“

„Vždyť kolem kůlny neustále chodili lidé!“

Giraud se nepříjemně zasmál.

„Jak skvěle pokračujete! Kdo vám řekl, že byl zabit v kůlně?“

Dohřál mě.

„No, předpokládám to.“

„Jste skvělý detektiv! Podívejte se na něj. Svalí se takhle člověk bodnutý do srdce? S nohama pěkně u sebe a s pažemi podél těla? Ne! Nebo se někdo položí pěkně na záda a dovolí druhému, aby ho zapíchl, aniž na svou obranu zvedne ruku? Bylo by to trochu divné, nemyslíte? A všimněte si stop – tady – a tady – “ Svítil baterkou po zemi na podivné rýhy v prachu. „Dvě osoby ho sem už mrtvého zpola přitáhly, zpola přinesly. Jejich šlépěje nejsou na tvrdé půdě venku patrné a tady je někdo pečlivě zametl. Jedna z těch osob byla žena, můj milý, mladý příteli.“

„Žena?“

„Ovšem.“

„Jak to víte, pokud je tu zameteno?“

„Otisky ženských střevíců v měkké půdě kůlny poznáte, i když jsou metením rozmazané. A navíc tu máme tohle.“ Předklonil se a z rukojeti dýky zvedl cosi a podržel mi to před očima. Viděl jsem dlouhý, černý ženský vlas, podobný tomu, jaký Poirot sebral z opěradla lenošky v knihovně.

S lehce ironickým úsměvem jej potom znovu ovinul kolem rukojeti.

„Necháme věci pokud možno na místě,“ vysvětlil mi. „Policejního soudce určitě potěší. Všiml jste si ještě něčeho?“

Musel jsem zavrtět hlavou.

„Prohlédněte si jeho ruce.“

Uposlechl jsem. Měly ulámané a špinavé nehty a mozolnaté dlaně, ovšem očekával jsem, že mi řeknou víc. Vzhlédl jsem k Giraudovi.

„Nejsou to ruce džentlmena,“ odpověděl na můj tázavý pohled, „zatímco oblečen je jako zámožný člověk. Nezdá se vám to divné?“

„Velmi divné,“ souhlasil jsem.

„Navíc na žádné části jeho oděvu nenajdete monogram nebo jakoukoliv značku. Co nám z toho plyne? Ten muž se za někoho vydával. K čemu ta maškaráda? Něčeho se obával? Snažil se převlekem uniknout něčí pozornosti? Zatím to nevíme, nicméně něco přece jen víme: snažil se zakrýt svou totožnost stejně usilovně, jako se my po ní pídíme.“

Pohlédl znovu na mrtvolu.

„Ani teď nejsou na rukojeti otisky prstů. Vrah měl i tentokrát rukavice.“

„Myslíte, že obě vraždy spáchala tatáž osoba?“ zeptal jsem se dychtivě.

Giraud se zatvářil nevyzpytatelně.

„Na mém názoru nezáleží. Uvidíme. Marchaude!“ Ve dveřích se objevil strážník.

„Proč tu není madame Renauldová? Poslal jsem pro ni už před čtvrthodinou.“

„Právě přichází po pěšině, pane. Syn ji doprovází.“

„Dobrá, ale chci mluvit s každým zvlášť.“

Marchaud zasalutovala opět zmizel. Za chvíli přivedl paní Renauldovou.

Giraud k ní přistoupil s lehkou úklonou.

„Tudy, prosím.“ Odvedl ji přes kůlnu a pak znenadání ustoupil stranou. „Mrtvý leží zde. Znáte ho?“ Zatímco mluvil, zabodával ženě oči do tváře jako dva ostré špendlíky.

Snažil se číst jí v mysli, pátral po sebemenší změně v jejím chování.

Paní Renauldová však zůstala naprosto klidná, až příliš klidná, napadlo mě. Na mrtvolu se podívala skoro bez zájmu a zcela určitě, bez jakéhokoliv náznaku rozčilení nebo poznání pravila:

„V životě j sem ho neviděla. Neznám ho.“

„Jste si tím jista?“

„Naprosto.“

„Nepřipomíná vám kupříkladu některého z útočníků?“

„Ne.“ Maličko zaváhala, jako by ji něco napadlo. „Ne, nemyslím. Měli sice vousy – soudce se domnívá, že falešné ale ani tak.“ Teprve pak odpověděla jasně: „Tento muž určitě nebyl žádný z nich.“

„Díky, madame. To je vše.“

Vyšla se vztyčenou hlavou a slunce se zatřpytilo na stříbře v jejích vlasech. Po ní do kůlny vstoupil Jack, rovněž on zcela přirozeně prohlásil, že zavražděného nezná.

Giraud pouze zavrčel a já nemohl rozlišit, zda spokojeně nebo zklamaně.

„Přivedl jste i tu druhou?“ křikl na Marchauda.

„Jistě, pane.“

„Tak ji sem pošlete.“

Tou druhou byla paní Daubreuilová. Vkročila dovnitř rozhořčená a s mnoha námitkami.

„Protestuji, pane! Tohle je urážka! Co já mám s vraždou společného?“

„Nevyšetřuji jednu vraždu, nýbrž dvě, vážená,“ odbyl ji hrubě. „Podle toho, co vím, mohla jste docela klidně spáchat obě.“

„Jak se opovažujete!“ bránila se. „Urážíte mě sprostým nařčením! To je neslýchané!“

„Neslýchané? A co tohle?“ Sklonil se, znovu odmotal vlas a podržel jí ho před očima. „Jen se na něj podívejte, a s vaším svolením zkusím, jak se hodí k těm vašim.“

Zbledla jako křída a s výkřikem ucouvla.

„Není můj, přísahám! O zločinu nic nevím – ani o jednom z nich. Pokud mě někdo obviňuje, lže. Ach, mon Dieu, co si počnu?“

„Uklidněte se, madame. Zatím vás nikdo neobvinil,“ odbyl ji Giraud ledově. „Radím vám ale bez dalších cirátů zodpovědět mé otázky.“

„Řeknu všechno, co vím, monsieur.“

„Prohlédněte si mrtvého. Viděla jste ho někdy předtím?“ Když přistoupila blíž a s určitým zájmem a zvědavostí se zadívala dolů na zavražděného, vrátilo se jí do tváří trochu barvy. Potom zavrtěla hlavou.

„Neviděla,“ řekla s takovou samozřejmostí, že se o pravdivosti její odpovědi nedalo pochybovat.

Detektiv ji kývnutím propustil.

„Vy jí dovolíte odejít?“ otázal jsem se tiše. „Jednáte moudře? Ten vlas je určitě její.“

„Nemusíte mě poučovat,“ ušklíbl se Giraud. „Je pod dohledem. Zatím nemám chuť ji zatýkat.“ Potom se zamračeně zadíval na mrtvolu. „Považoval byste ho za Španěla?“ položil mi nečekanou otázku.

Pozorně jsem si nehybnou tvář prohlédl.

„Ne,“ řekl jsem nakonec. „Určitě bych ho označil za Francouze.“

„Já také,“ zabručel detektiv nespokojeně.

Chvíli stál nehnutě, pak mě rozkazovačným gestem přikázal, abych uhnul, a začal znovu na všech čtyřech prohlížet podlahu. Byl v tom obdivuhodný. Nic mu neuniklo. Píď po pídi lezl po zemi, zvedal květináče, vyklepával staré pytle. U dveří objevil hromádku šatstva, ale byl to jen roztrhaný kabát a obnošené kalhoty. Obojí zlostně odhodil. Zaujaly ho pracovní rukavice, avšak i nad těmi zavrtěl hlavou a odložil je stranou. Potom se vrátil ke květináčům, systematicky jeden po druhém převracel, aby nakonec zamyšleně vstal. Připadal mi zmatený a vyvedený z konceptu. Na mne myslím úplně zapomněl.

V té chvíli se zvenčí ozvaly hlasy a rozruch a do kůlny vpadl náš starý známý, policejní soudce, doprovázený zapisovatelem a panem Bexem. Za nimi nesmírně důležitě kráčel doktor.

„To je zvláštní, pane Giraude,“ zvolal Hautet. „Další zločin! Nepronikli jsme ještě k jádru toho případu. Obklopuje ho nějaká záhada. Kdo se tentokrát stal obětí?“

„To právě nikdo neví. Nezjistili jsme jeho totožnost.“

„Kde je tělo?“ zeptal se lékař.

Giraud trochu ustoupil.

„Tamhle v rohu. Byl bodnut do srdce, jak sám vidíte. A dýkou, kterou včera ráno někdo ukradl. Odhaduji, že k vraždě došlo krátce po odcizení zbraně. Klidně ji můžete vzít do ruky – otisky na ní nejsou.“

Doktor poklekl u mrtvého a Giraud oslovil policejního soudce:

„Pěkný problémek, viďte? Ale já ho rozluštím.“

„Nikdo tedy mrtvého nemůže identifikovat?“ uvažoval nahlas soudce. „Co když je to třeba jeden z vrahů? Mohli si vjet do vlasů.“

Giraud zavrtěl hlavou.

„Oběť je Francouz – mám chuť to odpřísáhnout – “

„Tvrdíte, že byl zabit včera ráno?“ přerušil detektiva lékař sedící teď s udiveným výrazem na bobku.

„Dobu smrti jsem odhadl podle krádeže dýky,“ vysvětlil Giraud.

„K vraždě mohlo ovšem dojít i později během dne.“

„Později? Nesmysl! Ten člověk je mrtvý aspoň osmačtyřicet hodin, a pravděpodobně déle.“

V čirém úžasu jsme zírali jeden na druhého.