Agatha Christie

VRAŽDA NA GOLFOVÉM HŘIŠTI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15. kapitola

Doktorova překvapivá slova nám na okamžik vzala dech. Ležel před námi muž, probodený dýkou, o níž jsme věděli, že byla ukradena před dvaceti čtyřmi hodinami, a přesto doktor Durand s určitostí prohlásil, že neznámý zemřel před osmačtyřiceti hodinami! Byl to holý nesmysl!

Dosud jsme se nevzpamatovali z překvapení, které nám lékař připravil svým prohlášením, když mi poslíček z hotelu přinesl do vily telegram. Roztrhl jsem jej. Poirot mi v něm oznamoval, že se vrátí vlakem, který do Merlinville přijede ve dvanáct dvacet osm.

Pohledem na hodinky jsem zjistil, že mám právě čas dojít pohodlně na nádraží. Považoval jsem totiž za nesmírně důležité, aby se přítel co nejrychleji dozvěděl o novém a nečekaném zvratu ve vývoji případu.

Poirot zřejmě v Paříži bez obtíží zjistil, co tam hledal. Stačilo mu pár hodin a rychlý návrat potvrzoval, že byl úspěšný. Jak asi přijme novinku, kterou jsem mu chtěl sdělit?

Poněvadž vlak měl několikaminutové zpoždění, bez cíle jsem se potuloval po nástupišti, až mě napadlo, že bych mohl využít času a přeptat se, kdo odjížděl z Merlinville ten večer, kdy došlo k tragédii.

Oslovil jsem inteligentně vyhlížejícího vrátného a nedalo mi mnoho práce zapříst jej do rozhovoru na dané téma. Považoval za ostudu policie, že se takoví lumpové a vrazi pohybují beztrestně mezi námi. Mou domněnku, že třeba odjeli půlnočním vlakem, rázně odmítl. Dvou cizích osob by si přece všiml. Odjíždělo nejvýše dvacet lidí, nemohl by je tedy přehlédnout.

Nevím, co mi vnuklo následující nenadálou otázku – snad úzkost skrytá v hlase Marty Daubreuilové:

„Neodjížděl tím spojem také mladý pan Renauld?“

„Kdepak, monsieur. Přijet a během půl hodiny opět odjet by asi nikoho nebavilo.“

Nechápavě jsem na muže civěl a význam jeho slov mi málem unikl. Teprve po chvíli se mi rozbřesklo.

„Chcete říct, že Jack Renauld přijel večer do Merlinville?“

Při otázce mi poněkud poskočil tep.

„Ovšem, monsieur. Vlakem z opačné strany v jedenáct čtyřicet.“

Můj mozek horečně pracoval. Proto tedy měla Marta takovou úzkost. V noci, kdy došlo k vraždě, Jack Renauld v Merlinville byl. Proč to ale neřekl a naopak nás udržoval v domnění, že zůstal v Cherbourgu? Jeho otevřené chlapecké vystupování mi nedovolovalo uvěřit, že má se zločinem něco společného. Proč tedy mlčel v záležitosti pro něj tak životně důležité? Jedno bylo jisté: Marta něco ví, proto je tak vyděšená, proto se tak dychtivě vyptávala Poirota, jestli někoho podezřívá.

Mé úvahy přerušil příjezd vlaku a vzápětí jsem už přítele vítal. Ten človíček zářil, usmíval se, halasil a bez ohledu na moji anglickou zdrženlivost mě na nástupišti vřele objal.

„Mon cher ami, měl jsem úspěch – dokonce skvělý úspěch!“

„Opravdu? To mě těší. Slyšel jste už poslední novinku?“

„Jak se mi mohlo něco donést? Copak se tu asi událo? Statečný Giraud někoho zatkl? Nebo je zatčených dokonce víc? Však já ho zesměšním! Ale kam mě to vedete, příteli? Nepůjdeme do hotelu? Potřebuji si navoskovat knír, v horku ve vlaku mi žalostně zplihl. Taky mám jistě zaprášený plášť a vázanku si musím převázat.“

Jeho námitky jsem zkrátka odbyl.

„Drahý Poirote, tohle jsou všechno zbytečnosti. Musíme okamžitě do vily. Došlo tam k další vraždě!“

Až dosud jsem neviděl někoho tak překvapeného. Poklesla mu brada a z celého jeho chování se vytratila bodrost. Zíral na mne s otevřenými ústy.

„Co to povídáte? Další vražda? Pak se tedy nesmírně mýlím. Prohrál jsem. Giraud teď zesměšní mě! A právem!“

„Vy jste tedy nic podobného nečekal?“

„Já? Ani ve snu. Ničí to mou teorii, všechno se mi zhroutilo. A přesto ne!“ Zůstal stát a udeřil se do prsou. „To není možné! Já se mýlit nemohu! Systematicky a ve správném pořadí sestavená fakta připouštějí pouze jediné vysvětlení. Já musím mít pravdu – a taky ji mám!“

„Pak ale – “

„Počkejte, příteli,“ přerušil mě. „Určitě mám pravdu a tím nová vražda postrádá významu – leda – leda – ach, buďte zticha, prosím vás. Nic teď neříkejte.“

Chvíli mlčel, načež se začal chovat normálně a spustil klidným vyrovnaným hlasem:

„Obětí je muž středního věku. Mrtvola byla nalezena v zamčené kůlně nedaleko místa prvního zločinu a k druhé vraždě došlo přinejmenším asi před osmačtyřiceti hodinami. Pravděpodobně skončil podobným způsobem jako pan Renauld, i když nemusel být bodnut do zad.“

Teď jsem já zůstal civět. Za celou dobu našeho přátelství Poirot se nikdy takto podivuhodně nevyjádřil, což ve mně pochopitelně skoro vzápětí vzbudilo pochybnost.

„Taháte mě za nos, Poirote!“ zvolal jsem. „Někde jste o tom slyšel.“

Upřel na mě vyčítavý a vážný pohled.

„Pročpak bych něco takového dělal? Opravdu jsem nic neslyšel. Vy jste si nevšiml, jak mnou vaše zpráva otřásla?“

„Kde ale proboha jste to všechno zjistil?“

„Mám tedy pravdu? Prostě to vím. Sdělily mi to mé šedé buňky, příteli, šedé buňky! K druhé vraždě jednoduše muselo dojít. Teď mi povězte, co víte. Dáme-li se doleva zkratkou přes golfové hřiště, dostaneme se k zadnímu vchodu vily Geneviéve mnohem rychleji.“

Zatímco jsme kráčeli tak, jak doporučil, já vyprávěl a on pozorně poslouchal.

„Dýka tedy vězela v ráně? To je zvláštní! Víte určitě, že to byla tatáž?“

„Naprosto. A něco takového přece není možné.“

„Všechno je možné. Třeba jde o dýky dvě.“

Vytáhl jsem obočí.

„A to by právě byla náhoda nanejvýš nepravděpodobná.“

„Mluvíte jako vždy bez uvažování, Hastingsi. V jiných případech by dvě totožné zbraně mohly vypadat nepravděpodobně, avšak v tomto ne. Tuto dýku Jack Renauld dal vyrobit pro matku jako upomínku na válku. Pokud se nad tím zamyslíte, nepřipadá vám zvláštní, že by si byl objednal pouze jednu? Určitě chtěl mít také takovou.“

„Jenže o něčem takovém se nikdo nezmínil,“ namítl jsem.

Do přítelova hlasu se vloudil vyčítavý tón.

„Při vyšetřování případu snad nebereme v úvahu jenom údaje, o nichž nám někdo něco řekl. Často není důvod mluvit o mnoha důležitých věcech a naopak leckdo může mít skvělý důvod je neuvést. Račiž si vybrat.“

Poirotova slova na mne bezděčně zapůsobila, proto jsem mlčel. Po několika minutách jsme dorazili ke známé kůlně, kde už stáli všichni naši kolegové. Po výměně zdvořilostí se Poirot pustil do svého úkolu. Poněvadž jsem předtím sledoval Girauda při práci, zajímalo mne, jak bude postupovat belgický detektiv. Poirot však prostředí věnoval pouze zběžný pohled a pozornost zaměřil jedině k ošuntělému kabátu a kalhotám, povalujícím se u dveří. Giraudovy rty zvlnil pohrdlivý úsměv, kterého si Poirot nejspíš všiml, poněvadž hromádku šatstva opět hodil na zem.

„Pracovní oblečení zahradníka?“ otázal se.

„Ano,“ přisvědčil Giraud.

Poirot poklekl k mrtvole a hbitými prsty ji metodicky prohledal. Přesvědčil se, že na šatech není žádné označení, a mimořádné péči podrobil boty i špinavé a ulámané nehty oběti, nad nimiž na Girauda vystřelil otázku:

„Všiml jste si jich?“

„Ovšem,“ odpověděl tázaný s nevyzpytatelným výrazem. Znenadání Poirot ztuhl.

„Doktore Durande!“

„Prosím.“

„Mrtvý má na rtech pěnu. Postřehl jste ji?“

„Musím přiznat, že nikoliv.“

„Teď ji ale vidíte.“

„Ano, samozřejmě.“

Poirot vyslal další otázku k Giraudovi.

„Vám jistě neunikla.“

Giraud neodpověděl a Poirot pokračoval s prohlídkou. Dýka, už z rány vytažená, teď odpočívala ve sklenici vedle těla. Poirot prostudoval nejprve ji a poté ránu. A když pak celý rozčilený vzhlédl, oči mu svítily zelenavým leskem, který jsem tak dobře znal.

„Je to divná rána – vůbec nekrvácela. Na látce není skvrna. Pouze čepel dýky je lehce od krve. Co si o tom myslíte, pane doktore?“

„Jenom tolik, že to je opravdu neobvyklé.“

„Ani trochu to není neobvyklé. Naopak, vysvětlení je zcela prosté. Muž byl bodnut už mrtvý.“ Zvednutím ruky Poirot utišil změť hlasů, jež se po jeho slovech ozvala, obrátil se na Girauda a dodal: „Pan Giraud se mnou jistě souhlasí, nebo snad ne?“

Ať byl skutečný názor francouzského detektiva jakýkoliv, přizpůsobil se nové situaci a odpověděl:

„Ovšemže s vámi souhlasím.“

Znovu se zvedla vlna překvapení a zvědavosti.

„Co je to za nápad!“ zvolal pan Hautet. „Probodnout mrtvého! Jak nelidské! Neslýchané! Šlo snad o neukojitelnou nenávist?“

„Nemyslím,“ pravil Poirot. „Soudím, že pachatel jednal naprosto chladnokrevně – chtěl vyvolat určitý dojem.“

„Jaký dojem?“

„Přesně ten, co málem vzbudil,“ odpověděl Poirot záhadně.

„Jak tedy byl ten muž zavražděn?“ zeptal se pan Bex po chvilce přemýšlení.

„Vůbec nebyl zavražděn. Zemřel přirozenou smrtí, pokud se příliš nemýlím, tak při epileptickém záchvatu.“

I tímto prohlášením rozvířil Poirot značný rozruch. Doktor Durand znovu poklekl a ještě jednou mrtvolu prohlédl.

„Přikláním se k vašemu názoru, pane Poirote. Dýka v zádech mrtvého mi jako nesporný fakt zabránila sledovat jiné ukazatele.“

Poirot se stal hrdinou okamžiku. Policejní soudce se rozplýval v lichotkách. Poirot se zdvořile bránil a pak se vymluvil, že on ani já jsme dosud neobědvali a že by se rád po cestě upravil. Když jsme z kůlny málem vycházeli, přistoupil k nám Giraud.

„Ještě něco, pane Poirote,“ řekl úlisným, posměšným tónem. „Kolem rukojeti dýky jsme našli ovinuté tohle. Ženský vlas.“

„Ach, ženský vlas?“ zvolal Poirot. „Zajímalo by mě, které ženy.“

„To by mě zajímalo také,“ přikývl Giraud a s úklonou odešel.

„Proč to ten dobrák Giraud tak zdůraznil?“ uvažoval Poirot nahlas, zatímco jsme kráčeli k hotelu. „Rád bych věděl, kterým směrem mě hodlá zavést. Ženský vlas – hm!“

S chutí jsme poobědvali, nicméně přítel se mi zdál roztržitý a nepozorný. Po jídle jsme se odebrali nahoru do našeho salónku, kde jsem ho poprosil, aby mi prozradil něco o své záhadné cestě do Paříže.

„Beze všeho, příteli. Zajel jsem do Paříže pro toto.“

Z kapsy vytáhl nevelký, vybledlý novinový výstřižek – reprodukci fotografie ženy – a podal mi jej. Překvapením jsem vykřikl.

„Poznal jsi ji, Hastingsi?“

Přikývl jsem. Mýlka byla vyloučená i přesto, že snímek byl braný před mnoha lety a dotyčná se tehdy česala docela jinak.

„Madame Daubreuilová!“ zvolal jsem.

„Trochu se mýlíš, příteli. Tenkrát se totiž tak nejmenovala. Držíš v ruce podobenku pověstně známé paní Beroldyové!“

Paní Beroldyová! Jako bleskem se mi vybavil celý případ, vyšetřování vraždy, která vyvolala zájem široké veřejnosti. Případ Beroldyové.