Tom Clancy
překlad: Tomáš Bicek

NET FORCE 2 - SKRYTÁ AKTA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16

SOBOTA, 25. PROSINCE. 21:00

BLADENSBURG, MARYLAND

 

Hughes právě vešel do tajného bytu a všiml si, že Platt tu ještě není, když zazvonil jeho virces. Podíval se na displej. Senátor White. Pocítil lehké obavy, třebaže věděl, že neexistuje způsob, jak by se White mohl dozvědět, kde Hughes je a co tam dělá.

„Ahoj, Bobe. Hezké Vánoce.“

„Ahoj. Co je pravdy na tom, že bylo ukradeno určité množství jaderného materiálu?“

„Není to nic, co by se nás přímo dotýkalo. Snad kromě toho, že jsem se od svých zdrojů dozvěděl, že jde o další z těch úmyslně zveřejněných informací na internetu.“

„Panebože.“

„No, je to ještě horší. Podle mých zdrojů se to prosáklo přímo z centrály Net Force, přímo z nitra budovy FBI.“

Jestli je to pravda, tak si nechám naservírovat Michaelsovu hlavu na tácu! A Carverův zadek jako dezert!“

To byla lákavá představa!

„To počká po prázdninách, Bobe. Ti teroristi jsou pod kontrolou, jen jedno ze čtyř přepadení bylo částečně úspěšný, a podle mých informací i tohle zanedlouho vyřeší naše armáda a další federální úřady. Nic příliš tragickýho se nestalo. Užívej si svátků. Tohle všechno vyřešíme, až se vrátíš do města, než se rozběhne zasedání. Všechno to tu archivuju. Neboj se.“

„Tak dobře, když myslíš.“

Do místnosti vplul Platt, před čelem, rty a srdcem si zatočil dlaní a pak ji natáhl k Hughesovi v nevydařeném pokusu o islámský pozdrav. Hughes ho mávnutím zahnal.

„Pozdravuj June, děti a vnoučata,“ řekl Hughes Whiteovi.

„Budu. Hezký Vánoce, Tome.“

Když Hughes vypnul virces, Platt se usmál. „Ta naše hra načechrala vašemu šéfovi pírka, co?“

„S ním si nedělejte starosti. Mám ho pod kontrolou.“

Platt odešel k ledničce, otevřel dveře a vytáhl láhev s jablečným džusem. Otevřel ji a na tři mohutná loknutí polovinu láhve vypil. „Je to ale taková zbytečnost, říct těm Synům o zásilkách a pak na ně poslat federály.“

„Správně. Já jsem opravdu chtěl dát těm pošahancům materiál, aby si mohli vyrobit funkční atomovku. Kdyby se jim ale podařilo ji vyrobit, co myslíte, že by bylo cílovým městem?“

„Lepší cíl by to postihnout nemohlo,“ přikývl Platt. „Plný zaprdě-nejch volů, který si o sobě myslej, že jsou lepší než zbytek státu.“ Ušklíbl se. Znovu se napil džusu. „Hergot, to je dobrota,“ řekl.

Hughes zavrtěl hlavou. Platt byl skutečně jako nekontrolovatelný kanón. Dříve nebo později vystřelí špatným směrem a rozmetá sebe a všechno ve své blízkosti na krvavé kousíčky. „Chybí vám smysl pro dějiny,“ řekl Hughes. „Washington je hlavním městem našeho státu. Nechci, aby bylo zničeno.“

„Jde jenom o prachy, co?“

„Ne, jde o moc. Ale abych dostal, co chci, nemusím být vraždícím maniakem.“

„A co ti hoši, co to svinstvo hlídali? Nemáte pocit, že umřeli kvůli vám? Ti vaši pošahanci je oddělali.“

„Já jsem na nikoho nemířil. Ani jsem k tomu nikoho nenaváděl. Když vám dám do ruky nůž na krájení chleba a vy s ním podříznete souseda, je to vaše chyba, ne moje.“

„Pokud ovšem nevíte, že to nepoužiju na chleba. A tady nešlo o nůž na chleba, ne? Spíš o popravčí meč.“

„Já se Synů na nic neptal, oni nic neříkali.“

„Jo, jasně. Ta informace, kterou od nás dostali, byla čistě pro studijní účely.“

„Ne, šlo o to rozhýbat věci určitým směrem.“

Hughes si nemyslel, že by to mohl Plattovi vysvětlit, ale chvíli měl pocit, že by se o to měl aspoň pokusit. „Víte něco o tom, jak se v Japonsku vyrábí tradiční samurajské meče?“

„Mám nůž z Damašku,“ řekl Platt. „A tam se to dělá podobně. Japončíci vrství ocel pořád přes sebe a buší do toho a okraj zakalí víc než střed.“

„Správně. Ale víte, jak to začne? Jak si zbrojíř zapálí oheň ve výhni?“

„Nevím. Zippem?“

Hughes tu poznámku ignoroval. „Kovář buší do kousku železa tak dlouho, dokud ho nerozžhaví doruda. Pak položí železo na lůžko z cypřišových hoblin napuštěných sírou.“

„Fakticky? To musí trvat pořádně dlouho, než se železo zahřeje jen tím, že do něj mlátí kladivem.“

„Přesně tak. Výroba nejlepších mečů na světě není jako jít si do bufetu koupit hranolky s kečupem. Je k tomu potřeba pečlivost, přesnost a trpělivost. A to potřebujeme i my. Naším cílem je nic nezkazit. Na to nezapomeňte.“

„Rozumím.“

„Dobře. Myslím, že je nejvyšší čas, aby podvratná skupina zodpovědná za všechny tyhle problémy na síti vystoupila se svými požadavky. Ukážeme jim ten manifest.“

Platt se usmál. „To bude. Už se nemůžu dočkat.“

„Nijak to nevylepšujte, Platte. Napište to, co jsem vám dal.“

„Jasně, šéfe. Je to dost špatný i bez mýho přispění. Ty černý huby se z toho zblázněj radostí!“

Kanón s krátkou rozbuškou. Jestli ho Hughes brzy nezneškodní, Platt to všechno zkazí. Ještě pár týdnů, možná měsíc, než to skončí, a Platt pak bude mít smrtelnou nehodu. Nebo se možná jen vypaří...

 

SOBOTA, 25. PROSINCE, 21:35

VE VZDUCHU NAD JIŽNÍ ČASTÍ NEW JERSEY

 

Toni seděla v levé části letadla a pozorovala tmavý oceán v dálce. Vodu přímo neviděla, ale rozpoznávala, kde světla na pevnině náhle končí jako odseknutá mečem.

Usmála se té představě. Když si chtěla vzít kris s sebou na palubu letadla, došlo k menšímu problému. Její taser jim nevadil - většina leteckých společností dovolovala vládním úředníkům cestovat s tasery nebo dokonce s pistolemi - ale dlouhé dýky s vlnitou čepelí byly něco zcela jiného.

Rozhodně ho nechtěla dát do kufru. Bez ohledu na jeho peněžní hodnotu šlo o něco nenahraditelného, a kdyby se z toho kufru mělo během letu něco ztratit, byl by to podle Murphyho zákona ten kris.

Zaměstnanci letecké společnosti jí nechtěli dovolit vzít si ho s sebou na palubu navzdory jeho neškodnosti oproti taseru nebo pistoli. Toni jim neříkala, že dokáže zabít člověka holýma rukama stejně snadno jako nožem. To by nejspíš moc nepomohlo. Nakonec jim pohrozila, že zavolá FBI a nechá letoun zadržet na zemi z bezpečnostních důvodů, a teprve pak úředníci ustoupili. Dovolili Toni vzít si dýku s sebou pod podmínkou, že po celý let až do přistání bude na kris dohlížet posádka letadla. To jí nevadilo. Bude ho mít na palubě s sebou, a nebylo pravděpodobné, že by se mohl ztratit, když dveře budou zavřené.

Druhý pilot slíbil, že bude tu kartónovou krabici velmi pečlivě sledovat.

Telefon od Jaye Gridleye ji velmi překvapil, ale moc jí nevadilo, že ukončí každoroční setkání o trochu dříve. Stihla se vidět s rodinou a guru DeBeersovou, předali si dárky a snědli obrovský italský vánoční oběd. Maminka s tatínkem odešli na večerní mši se všemi příbuznými, které se jim k tomu podařilo přemluvit. Zábavná část setkání byla už skoro pryč a začínalo se objevovat ono tření, které nevyhnutelně vzniká vždy, když jsou lidi příliš blízko u sebe. Svou rodinu milovala, ale po pár dnech strávených v plném bytě se na všechno dívala trochu jinak. Opustila je a ještě se snažila přemluvit otce, ať nesedá za volant, ačkoliv věděla, že je to bitva, v níž rodina nemůže zvítězit.

Taky ji překvapilo, že Alex zkrátil svou návštěvu doma a odletěl z Boise do Arizony. Práce v terénu nebyla jeho úkolem, a Toni se o něj bála. John Howard Alexe nepustí k ničemu nebezpečnému - doufala - ale i tak ji mrazilo, když si ho představila na místě skutečné operace. Měl by se vrátit do centrály a o tohle by se měl postarat úderný tým bez něho.

Když mu volala, řekl jí, že ona sama do centrály jezdit nemusí, ale zavrhla to. Pokud je to tak důležité, že u toho musí být on, je to dost důležité, aby se do práce vrátila i ona.

Opřela se a dívala se z okna. Letadlo bylo poloprázdné. Na Štědrý den moc lidí necestuje.

 

SOBOTA, BB. PROSINCE, B3:15

BUGAR LOAF MOUIMTAIN, BOULDER, COLORADO

 

Joanna a Maudie seděly v propanem vyhřívaném bazénu zasazeném do terasy za srubem a sledovaly sněhové vločky, které dopadaly do horké vody a tály. Terasa byla obehnána dvouapůlmetrovými stěnami z cedrových latí a proutí, jež ji chránily před pohledy sousedů, čtvrtou stranu stínil srub, nad bazénem nebyla žádná střecha. Vešlo by se tam pohodlně šest lidí, možná osm, kdyby si byli opravdu hodně blízcí. Na kouřící hladinu i na obě ženy dopadaly velké těžké vločky, vršily se na dvacet centimetrů sněhu na terase. Jediné stopy v napadaném sněhu byly otisky nohou obou nahých žen, když šly do bazénu nebo do srubu.

Winthropová se napila z druhé lahve šampaňského. Když vypily dar Maudiina ctitele, koupily si za vlastní peníze druhou láhev.

Maudie zvedla sklenici a pozorovala, jak do vína padají vločky. „Problém s takovýmhle šampusem je v tom, že si na to člověk hrozně rychle zvykne. Po drahým pití už levnej šampus chutná jako čisticí prostředek na sporáky.“

Winthropová zvedla svou sklenku. „Slyšte, slyšte.“ Natáhla nohu přes celou vanu a přitáhla si plovoucí teploměr. Zvedla a podívala se na něj.

„Šedesát stupňů,“ řekla. „A vzduch může mít kolik? Minus dvanáct patnáct?“

„Asi tak.“

Winthropová zavrtěla hlavou a z vlasů jí spadl tající sníh a s nepatrným plesknutím dopadl do vody.

„Zajímalo by mě, co dělají obyčejní lidi,“ řekla Maudie. „Víš, lepší už to jen těžko může bejt. Kamarádi, Moet&Chandon, teplá voda, sníh.“

„Amen, sestro. Ještě by se možná hodili dva mladí hoši.“

„To by v tomhle moc dobroty neudělalo,“ řekla Maudie a přejela volnou rukou po hladině. „Tys nikdy neslyšela o efektu rozvařený nudle?“

Obě se zasmály.

Ze srubu se ozval zvonek telefonu.

„To je moje,“ řekla Winthropová. „Hergot.“

„Neber to. A až se tě v práci zeptají, tak jim řekni, žes byla mimo signál. V horách a tak.“

Chvilku o tom přemýšlela. „Ne. Měla bych. Mohl by to být někdo z rodiny.“

Maudie pokrčila rameny a mávla k zaskleným dveřím. „Jdi a víc nehřeš.“

Winthropová vystoupila z vody a i přes rozehřátou pokožku téměř okamžitě pocítila chlad. Ťapala sněhem ke dvěma tlustým osuškám zavěšeným u dveří pod převisem střechy, aby nenavlhly.

„Hergot, já bejt na ženský, tak ses u mě na prvním místě,“ řekla jí Maudie. „Máš nádhernej zadek. To ti říkám jako někdo, kdo ví, jak dá zabrat, než se zadek vytvaruje do takovýhle podoby.“

Winthropová se ušklíbla. „Krása je jen povrchní záležitost,“ řekla a zabalila se do osušky. Byla chladná, ale nemrazila.

„Jo, ale krásnej zadek, to je na věky!“

V krbu uvnitř hořel oheň. Winthropová přešla po studené podlaze na orientální běhoun a zvedla telefon.

Na displeji bylo číslo volajícího a nápis „Samotář Jay Gridley“. Bezděky se usmála. „Haló?“

„Dobrý večer, poručíku. Vy jste se asi v poslední době na televizi nekoukala, že?“

„Ne. Užívala jsem si šampaňského a horké lázně.“

„Myslel jsem si, že ne, protože jinak byste zavolala. Měla byste asi něco vědět.“

Vylíčil jí situaci s teroristy i útok na transport plutonia. Když skončil, řekla: „Kristepane. Nejbližším letadlem se vrátím do centrály.“

„To není nutný, asi to tu bez vás pár dní zvládneme. Klidně si zase vlezte do vany.“

„Co to povídáte, Gridley? Mám pocit, jako by se za tím skrývalo ještě něco. O co jde?“

„O nic moc. Víte, ta informace, co pronikla ven, co si myslíme, že pronikla z Net Force?“

„Ano?“

„Byla odeslána z vašeho počítače.“

„Cože?“

„Ano, madam, není pochyb. Když to odešlo, nebyla jste tady, to je jasný, a my všichni víme, že jste s tím neměla nic společnýho, ale jsem ze srdce rád, že to neodešlo z mýho počítače. Tak se mějte. Ještě se ozvu.“

Zavěsil.

Winthropová se na telefon dívala, jako by se jí najednou proměnil v živou krysu.

Panebože! To je malér!