Arthur C. Clarke
překlad: Vladimír Hanák

ZAHRADA RÁMOVA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

14. prosince 2205

Tuším, že bych měla oslavovat, mám však pocit, že jsem dosáhla Pyrrhova vítězství. Konečně jsem těhotná s Michaelem. Ale za jakou cenu! Pořád ještě nevíme nic o Richardovi a obávám se, že jsem se možná rovněž odcizila Michaelovi.

Michael i já jsme každý zvlášť akceptovali plnou zodpovědnost za Richardův odchod. Já jsem se vyrovnala se svou vinou, jak jsem nejlépe dokázala, uvědomila jsem si, že ji musím pustit z hlavy, mám-li být aspoň trochu prospěšnou matkou svým dcerám. Michael však reagoval na Richardův čin a svou vlastní vinu tím. že se ponořil do křesťanské zbožnosti. Pořád si čte aspoň dvakrát denně v Bibli. Modlí se před každým jídlem i po něm a často se neúčastní rodinných činností, aby mohl „komunikovat“ s Bohem. Slovo „pokání“ je v jeho slovníku momentálně velice významné.

Ve své znovuzrozené křesťanské horlivosti strhl Simone s sebou. Mé slabé protesty v podstatě ignoruje. Simone miluje Ježíšův příběh, i když nemůže mít víc než slabý pojem, čeho se vlastně týká. Obzvláště ji fascinují zázraky. Jako většina dětí nemá potíže s potlačením nevíry. Nikdy se neptá „jak“, když Ježíš kráčí po vodě nebo mění vodu na víno.

Mé poznámky nejsou zcela fér. Jsem pravděpodobně žárlivá na těsnou vazbu, která se mezi Michaelem a Simone vytvořila. Jako matka bych měla být potěšena, že se tak shodují. Aspoň mají jeden druhého. Ať se snažíme sebevíc, chudák Katie a já nejsme schopny dosáhnout hlubšího spojení.

Částí problému je, že Katie i já jsme obě ohromně tvrdohlavé. Ačkoliv je jí jenom dva a půl, chce už rozhodovat o svém životě. Projevuje se to i při nejjednodušších rozhodnutích, jako je třeba činnost plánovaná na dnešek. Od prvních dnů v Rámovi jsem připravovala rozvrhy pro každého v rodině. Nikdo jiný se se mnou nikdy vážně nepřel, ani Richard ne. Michael a Simone vždy přijmou, co doporučím – pokud je tam dost volného času.

Ale Katie je něco zcela jiného. Když dám do programu procházku nahoře v New Yorku před hodinou abecedy, chce změnit pořadí. Když naplánuji na oběd kuře, chce vepřové, nebo hovězí. Začínáme skoro každé ráno bojem o denní program. Když se jí nelíbí mé rozhodnutí, je rozmrzelá, špulí rty, nebo volá s pláčem „taťku“. Když volá Richarda, tak to doopravdy bolí.

Michael říká, že bych měla jejím přáním vyhovět. Trvá na tom, že je to jen přechodná fáze. Ale když mu namítnu, že ani Genevieve, ani Simone nikdy takové nebyly, jen se zasměje a pokrčí rameny.

Michael a já se ne vždy shodneme v rodičovském přístupu. Měli jsme několik zajímavých diskuzí o životě rodiny v našich bizarních podmínkách. Ke konci jednoho rozhovoru jsem byla trošku rozladěna jeho tvrzením, že jsem na děvčata „příliš přísná“, tak jsem nadhodila otázku náboženství. Zeptala jsem se Michaela, proč je pro něj tak důležité, aby se Simone naučila podrobnosti z Ježíšova života.

„Někdo musí pokračoval v tradici,“ řekl neurčitě.

„Takže ty věříš, že bude tradice, v níž lze pokračovat, že tedy nebudeme navždy neseni vesmírem a nezemřeme jeden po druhém v hrozné osamělosti?“

„Věřím, že Bůh má pro všechny lidské bytosti plán,“ odvětil.

„Jaký je však Jeho plán pro nás?“ zeptala jsem se.

„Nevíme. Nevíme o nic víc, než vědí ty miliardy lidí na Zemi, jaký je Jeho plán pro ně. Proces žití je hledáním Jeho plánu.“

Zavrtěla jsem hlavou a Michael pokračoval: „Víš, Nicole, pro nás by to mělo být mnohem snadnější. Jsme daleko méně rozptylováni. Nemáme žádnou výmluvu, abychom se vzdálili od Boha. Proto si tak těžce odpouštím své dřívější zaujetí jídlem a historií umění. V Rámovi musí lidé vyvinout velké úsilí, aby vyplnili svůj čas něčím jiným než modlitbou a zbožností.“

Připouštím, že mne jeho jistota někdy vyvádí z míry. V našich nynějších podmínkách se život Ježíše nejeví o nic významnější než život Attily nebo jakéhokoliv jiného člověka, který kdy žil na té dva světelné roky vzdálené planetě. My už nejsme částí lidského rodu. Jsme buď odsouzeni k zániku, nebo jsme začátkem něčeho, co bude v podstatě nový druh. Zemřel Ježíš rovněž pro všechny naše hříchy, pro hříchy těch, kdo už nikdy neuvidí Zemi?

Kdyby Michael nebyl katolík a od dětství naprogramovaný v náklonnosti k plození, nikdy bych ho nepřesvědčila, aby počal dítě.

Měl sto důvodů, proč to není správné. Ale nakonec, možná proto, že jsem narušovala jeho noční modlitby svými neustávajícími pokusy přesvědčit ho, souhlasil. Varoval mne, že to s vysokou pravděpodobností „nikdy nepůjde“ a že „nebere žádnou zodpovědnost“ za mé zklamání.

Trvalo nám tři měsíce, než jsme udělali embryo. Během prvních dvou ovulací jsem nebyla schopna ho vzrušit. Snažila jsem se smíchem, tělesnými masážemi, hudbou, jídlem – vším uvedeným v článcích o impotenci. Jeho vina a napětí byly vždy silnější než má horlivost. Řešení nakonec přinesla fantazie. Když jsem Michaelovi jedné noci navrhla, aby si představil, že jsem jeho žena Kathleen, byl konečně schopen udržet erekci. Mysl je doopravdy úžasný výtvor.

I s fantazií nebylo snadné milovat se s Michaelem. Za prvé, je asi nelaskavé to říkat, ale jeho samotné přípravy stačí na to, aby kterákoliv obyčejná žena ztratila náladu. Těsně předtím, než se svlékne, se vždy pomodlí. Kvůli čemu se modlí? Moc ráda bych znala odpověď.

První muž Eleonory Aquitánské, francouzský král Ludvík VII., byl vychován jako mnich a králem se stal jen náhodou. V románu mého otce o Eleonoře je dlouhý vnitřní monolog, v němž si stěžuje na milování „obklopené vážností, pietou a hrubým suknem cisterciáků“. Toužila po veselí a smíchu v ložnici, po oplzlých řečech a chlípné vášni. Chápu, proč se s Ludvíkem rozvedla a vzala si Jindřicha Plantageneta.

Takže jsem těhotná chlapcem (doufám), který přinese našim potomkům genetickou změnu. Byl to docela boj a téměř určitě nestál za to. Kvůli mé touze mít Michaelovo dítě Richard odešel a Michael není, alespoň dočasně, už blízkým přítelem a společníkem, kterým byl během prvních pěli let v Rámovi. Za svůj úspěch jsem zaplatila. Teď musím doufat, že tato kosmická loď má opravdu svůj cíl.